Za chyby se platí

14. 12. 2016 (RPG asi říjen 2016)

Marcusův byt byl příjemným, klidným útočištěm. Tom seděl na posteli ještě dlouho poté, co mu Marcus řekl poslední větu a zase odešel s tvrzením, že musí ještě pracovat. Nebyl z něj nadšený, když ho takhle zavolal kvůli svému rozchodu, ale projevil se přátelsky a pomohl mu. I proto, nehledě na x dalších důvodů, si ho Tom vážil víc než vlastního otce, který by pro něj sotva hnul prstem, kdyby to pro něj nebylo výhodné.

Marcus ho trochu seznámil se svou minulostí, a to mu trochu pomohlo. Vyprávěl mu o tom, jak se kdysi taky zamiloval do děvky, ovšem tam to dopadlo úplně jinak. On, Marcus, byl ten naivní, kdo si myslel, že to bude fungovat, jenomže pak se mu ten kluk vysmál do ksichtu a odešel za zákazníky, kteří mu zaplatili víc.

Trochu ho to utvrdilo v tom, že udržovat nějaké vztahy v téhle branži nemělo cenu, jenže to pořád nic neměnilo na tom, že se do Ollieho zamiloval. Vybulel se Marcusovi na rameni, což on přešel jen s tím, že si vyměnil košili. Ani mu na to nic neřekl. Uměl být empatický. Tom občas přemýšlel, o kolik by měl lepší život, kdyby jeho otcem byl on.

V jedné věci měl pravdu. Až se o tom dozví Lucas, bude to pro něj peklo. Pravděpodobně to bude chtít řešit a zcela jistě vypění. Jedinou, ač docela nepatrnou šancí bylo před ním nic neříkat a snažit se to utajit, ale Marcus si stejně myslel, že to bude jen otázkou času, než se k němu ta informace odněkud dostane.

Seděl tam tak sám až do chvíle, kdy mu to už přišlo dlouho, pak se z postele zvedl. Přehodil přes sebe bundu, nazul boty a Marcusův byt opustil a zamkl, klíče mu pak nechal ve schránce.

* * *

Domů dorazil kolem desáté večer. Vzpomněl si na ten večer, kdy se přijít domů bál; ten večer poté, co měl Lucas váženou návštěvu z Británie, jak se dovtípil podle přízvuku a jak mu to později i Lucas potvrdil. Vešel do bytu, tiše za sebou zavřel a přemýšlel, jak moc se bude bát, až nastane ta situace, před kterou ho varoval Marcus.

Nestačil ani domyslet. „Pojď sem,“ ozval se Lucasův hlas z obýváku. Zněl stroze, nic nenasvědčovalo tomu, že by ho něco rozzuřilo, ale u něj nikdy nevěděl. Opatrně se přiblížil, a když viděl, že jeho otec pro změnu jen v klidu sedí v křesle a nepřechází z jedné strany místnosti na druhou, úlevně si vydechl.

Lucas vstal z křesla, probodl ho pohledem a v jeho očích se náhle objevila zuřivost. Tom se pokusil ucouvnout, ale nepodařilo se mu to, Lucas si ho za mikinu přitáhl blíž a bez varování mu vrazil facku. „Byl jsi za jinou děvkou, když ti to s tim Indiánem neprošlo?“ zasyčel, nedal Tomovi ani příležitost se vzpamatovat a za mikinu ho shodil do křesla. Tom automaticky vytáhl ruce před obličej, aby se chránil, ale další rána už nepřišla; místo toho začal Lucas přecházet po místnosti a zjevně pěnil.

„Byl jsem dneska za Isaacem a dozvěděl jsem se, že chodíš za jeho děvkou, vysvětli mi to,“ zavrčel, když se na vzdálenějším konci obýváku otočil a zamířil zpátky. Provrtal Toma mrazivým pohledem, pod kterým se jeho bastard viditelně zachvěl.

Tom uhnul očima. „Byl to rozchod,“ odpověděl roztřeseně, neodvažoval se při těch slovech vrátit pohled Lucasovi do očí. Neodvážil se ani lhát; Lucas by to poznal dřív, než by stačil nějakou lež vyslovit.

Lucas se zase otočil od něj a rázoval zpátky. „Aby to byl rozchod, musel by před tim bejt vztah, on je děvka, děvky nemaj vztahy,“ zavrčel. „Tobě zjevně přišlo fajn si zadarmo brát kluka, kterej Isaacovi nejvíc vydělává, co?“ zasyčel a probodl Thomase dalším mrazivým pohledem. „Nebudu s tebou o tom diskutovat,“ utrhl se na něj, když viděl, že Tom se užuž nadechuje k odpovědi. „Máš další domácí vězení, tentokrát na měsíc. A když zjistim, že ho porušuješ…“ běsnil, nechal výhrůžku viset ve vzduchu a dál rázoval sem a tam.

Tom sklonil hlavu a neřekl na to nic. Nemělo smysl zapírat, a když už si vytrpěl jednu várku bolesti, kterou ukázal Marcusovi, přežije snad i tu druhou. Nesledoval Lucase, nechtěl znovu vidět ty šedé oči, jak ho propalují skrz naskrz.

„K tomu klukovi se už nikdy nepřiblížíš,“ pokračoval Lucas vztekle. „Isaacovi zaplatíš, co mu dlužíš, dělá to přes tři tisíce dolarů. Laskavě svolil, že mu to můžeš platit postupně, tak bys za to měl být vděčnej.“ Lucas se ve vzteku ušklíbl, přešel k Tomovi a zvedl mu hlavu. „A sleduj mě, když s tebou mluvim,“ zasyčel rozzuřeně.

Tom se mu nuceně zadíval do očí. V těch jeho už se zase leskly slzy. Nevěděl, co ho k nim dovedlo víc – jestli vědomí, že se jeho otec postará o to, aby Ollieho už nikdy neviděl, anebo to, že má nakonec Ollieho společnost zaplatit přímo Isaacovi. Rád by věděl, že když to postupně zaplatí, dostane se Olliemu aspoň část těch peněz do ruky, ale tušil, že to tak vůbec nebude. Opět se pokusil něco říct, ale Lucas ho utnul.

„Nezajímá mě to. Dluh splatíš a jestli si na něj budeš vydělávat šlapánim, krádežema nebo něčím, čím bys na mě upozornil, tak se sem už nevracej a s Isaacem si to vyřiď, jak chceš. Já mu za tebe dlužit nic nebudu, rozumíš?!“ S těmi zuřivými slovy Tomovi znovu přidržel obličej za bradu, aby se na něj musel dívat. „Rozumíš?“ zopakoval otázku, když odpověď nepřicházela.

Tomovi se v pevném stisku jeho prstů ani nepodařilo přikývnout. „Jo… jo, rozumim,“ odpověděl mu, ale znělo to spíš jako zakňučení. Lucasovi to zřejmě nevadilo, protože ho pustil; opět začal rázovat po místnosti sem a tam.

„Rozhodni se, kdy mu předáš první splátku, a zejtra mi to řekneš. Poprvé pojedu s tebou, pak za nim budeš chodit sám. A teď mi vypadni z očí,“ vyrazil ho, aniž by se na něj znovu podíval.

Tom nepotřeboval pobízet dvakrát. Roztřeseně se z křesla zvedl a obývák rychle a rád opustil. Cestou k sobě do ložnice setřel slzy. Ten večer nebyly ani zdaleka poslední.