Autorská práva

Všechny texty zde publikované podléhají autorským právům.
Zákaz kopírování či šíření bez vědomí a souhlasu autora.

pondělí 26. prosince 2016

Po představení Toma Jayovi

30. 11. 2016 (RPG září 2016)
Bál se jít domů. Byl venku už několik hodin, setmělo se a jemu začala být zima. Během té doby zvládl vykouřit asi pět cigaret, teď už v krabičce zbývala poslední. Zkusil se aspoň víc zabalit do mikiny, pod níž měl jen košili; teď si nadával za to, že ho nenapadlo ji vyměnit zpátky za to tričko. Jenže před těmi několika hodinami, když opustil Lucasův byt, se staral jen o to, aby co nejrychleji vypadl.
Teď vlastně ani pořádně nevěděl, čeho se bojí. Jeho otec ho nikdy nemlátil, nenapadal ho slovně, nikdy neudělal nic, kvůli čemu by se ho Tom musel bát. Že ho shazoval před svými klienty, nebo co byl ten chlap zač, to ho ani neuráželo; byla to pravda a on se za ni sice styděl, ale změnit ji nemohl. A že se choval tak chladně, když si s ním potřeboval něco vyříkat, to mu vlastně taky nemohl vyčítat, Lucas přece dělal všechno pro to, aby ho chránil. I když to v první řadě znamenalo chránit sám sebe.
Věděl, že někdo jiný by tohle chování u vlastního biologického otce nesnesl. Pro něj však Lucas byl pořád ještě poměrně neznámý člověk, a opačně to platilo stejně. Dokonce věřil, že kdyby ho vychovával odmala, měl by ho jakožto otce rád. Takhle se zasekl někde v neutrální rovině.
Takže vlastně racionálně nebylo nic, čeho by se na návratu domů mohl bát, jenže… Dneska to bylo jiné. Nevěřil, že by vůči němu otec mohl být ještě mrazivější, ale stalo se. Obvykle z něj v podobných chvílích neměl strach, jenže tentokrát se Lucas tvářil, že mu utrhne hlavu. A to jenom proto, že si pojem „delší dobu“ vyložil trochu jinak než on.
Nervózně vyhrábl z krabičky tu poslední cigaretu a krabičku zahodil do koše, kolem kterého právě procházel. Cigaretu chvilku jen žmoulal v prstech, pak ji zapálil a potáhl. Kdyby s sebou měl nějaké peníze, mohl by se zdekovat aspoň do baru, zpít se a přijít domů až ráno. Jenže bez peněz se musel vrátit, pokud nechtěl venku zmrznout. Pomalu stočil kroky zpátky k baráku.
Lucas už byl v bytě sám. Pokusil se nenápadně proklouznout do pokoje, ale nepovedlo se mu to. Lucas ho zadržel v chodbě a pohledem poslal do obýváku. Všiml si, že už oblek stihl vyměnit za džíny a neformální košili. Protáhl se kolem něj a v obýváku se zabořil do křesla.
„Kde ses coural tak dlouho,“ neodpustil si Lucas poznámku, ale už podle toho, že nezněla vrčivě, Tom poznal, že to není ten důvod, proč ho hned vytáhl na kobereček. Neobtěžoval se na to odpovědět a jen ho sledoval; Lucas začal přecházet po obýváku, jako vždy, když se potřeboval zklidnit.
„Řekl jsem ti snad jasně, že tě tady dneska až do večera nebudu chtít. Měl jsem důležitou návštěvu, tebe jsem mu dneska představovat fakt netoužil,“ zavrčel a šlehl po Tomovi mrazivým pohledem. Pomalu se opět dostával do stejného rozpoložení, ve kterém byl ve chvíli, kdy se předtím ozval klíč v zámku. „Máš štěstí, že to nebyla obchodní schůzka. Kdyby byla, a ty bys mi narušil obchod, vzal bych tě do Harlemu a nechal tě tam, aby sis moh šlapat dál,“ běsnil. Ani strach, který se Tomovi po tomhle prohlášení objevil v očích, s ním nepohnul. Naopak, rád viděl, že na něj ještě něco funguje. O Mariovi mu vyprávěl, a fakt, že by ho tam nejspíš neposlal už z principu, byl pro tuhle chvíli vedlejší. Hlavní bylo, že výhrůžka zapůsobila. Zatlačila Toma hloub do křesla, a možná mu taky konečně rozsvítí v tom jeho nedomýšlejícím mozečku.
Lucas pokračoval v přecházení po pokoji. Co kdyby to Jay nepřijal tak klidně? Co kdyby kvůli svému synovi, o kterého se neprosil, ztratil skvělého obchodního partnera? Nestalo se to, takže by mohl být v klidu, ale v téhle profesi člověk nikdy neví. To bylo to, co ho dohánělo k šílenství, co mu způsobovalo tyhle stavy – všechny ty možnosti, co všechno se mohlo pokazit. Jenže Tom neviděl až do těch nejkonečnějších důsledků, přestože mu pořád dokola opakoval, aby se naučil přemýšlet, než něco udělá, a přestože mu k tomu účelu pár věcí odkryl.
„Promiň,“ uslyšel najednou, a to ho přimělo se zastavit a pohlédnout na světlovlasého bastarda v křesle. Omluvu neočekával; Tom se normálně neomlouval, byl v tomhle po něm. Tvrdohlavý jako on, stál si za svým a neomlouval se za to, co udělal. V tomhle případě musela zapracovat obzvlášť silná výhrůžka, anebo Lucasovo pomatení smyslů. Možná, že ze svého vzteku už zešílel. Donutil se trochu zklidnit, zhluboka se nadechl a začal zase přecházet.
„Nechci od tebe omluvu, chci, abys to pochopil,“ vrčel dál. Ten kluk je úplně k ničemu, přesně jak si od začátku myslel. V duchu proklel Marcuse. „Co si myslíš, že bylo v sázce, krabice koblih?!“ Občas začínal mluvit scestně, když se takhle rozzuřil, ale bylo mu to jedno. „V sázce bylo nejen moje obchodní partnerství, ale taky kontakty, který mam přes něj, v sázce bylo celý spojenectví s Británií. Mohl jsi tim příchodem všechno zkazit,“ syčel na něj, zatímco Tom ho jen vyděšeně sledoval. Znovu se zastavil, tentokrát těsně u něj. Nikdy ho nemlátil, a i teď pochyboval, že by mu to nějak výrazně pomohlo. Přesto teď Tomovi vrazil facku, aby si ulevil. Mohl si ale ušetřit práci i energii, žádnou úlevu mu to nepřineslo. Výsledkem bylo jen to, že Tom sklonil po facce hlavu a už se na něj nepodíval. Lucas se zase rozešel.
Chvíli jen přecházel, zuřil a přemýšlel, co s ním teď udělá. Zabít ho nemohl, zmlátit taky ne, to by k ničemu nevedlo. To první možná ano, ale v konečném důsledku jen k tomu, že by se Marcus nepříjemně vyptával, a on nechtěl zabít i jeho, jak ostatně před pár hodinami řekl Jayovi. Jenže teď už musel toho kluka nějak přimět používat hlavu, a účel přece světí prostředky, ne? Aniž by se zastavil, opět k teď už mlčícímu bastardovi promluvil.
„Máš domácí vězení,“ oznámil mu mrazivě. „Deset dní nevyjdeš z bytu, na to si dohlídnu. Ani zapálit si ven nepudeš, jasný?“ Upřel pohled zpátky na Toma, který k němu po tom oznámení překvapeně zvedl hlavu.
„Ale…“ zkusil zaprotestovat, k ničemu to ale nevedlo, kromě Lucasova nepříjemného pohledu.
„Žádný ale. Zůstaneš doma. Vim, že za někym chodíš, myslíš, že jsem si toho nevšim?“ zavrčel. „Máš mě snad za blbečka, nebo co?“
Tom opět hlavu sklonil, tohle bylo moc. Lucas se samozřejmě trefil do černého s důvodem, proč chtěl protestovat. Slíbil Olliemu, že se s ním zase zítra uvidí, a když si jeho nepřítomnost vyloží tak, že o něj ztratil zájem… Prudce zvedl hlavu a zadíval se do Lucasových očí. „Na to nemáš právo,“ hlesl tiše, ale pevně.
„Mam na to právo, jsem tvůj otec,“ odsekl Lucas, zastavil se ve svém přecházení a sledoval ho. Když tu bude ještě chvíli, tak mu v tom křesle snad zmizí. „Padej do pokoje,“ nařídil mu, otočil se od něj a zamířil ke kancelářské půlce obýváku.
Na to už Tom neměl co říct. Zvedl se, zamířil k sobě a hlasitě za sebou zavřel. Pustil si nahlas hudbu a teprve pak dal průchod slzám bezmoci.

Žádné komentáře: