Krušné Vánoce

25. 12. 2016

Tom zrovna seděl na posteli ve svém pokoji a hledal si něco na Lucasově starém notebooku, který mu přenechal, když uslyšel lehké zaklepání na dveře. Překvapeně vzhlédl; před polednem za ním Lucas ještě nikdy nepřišel, a od doby, co se dozvěděl o tom, že chodil za Olliem, se u něj neukázal vůbec.

„Pojď dál,“ zamumlal, ale notebook ani neodložil. Sklopil pohled zpátky k obrazovce.

Lucas si otevřel, přešel místnost, usadil se na kraj postele a položil vedle Toma dva zabalené balíky, které přinesl. Tom jim ani nevěnoval pozornost, ale to ho netrápilo. „Tohle ti posílá Marcus,“ poukázal na vrchní balík. „Přišel včera večer, když už jsi spal. Že ti mám od něj vyřídit šťastný a veselý. Ten vespodu je ode mě.“ Pozoroval syna zahleděného do monitoru, zatímco k němu mluvil. Tom neřekl ani slovo.

Nespal, když Marcus těsně po půlnoci přišel. Slyšel ty dva, jak spolu v obýváku tlumeně mluví, ale slova nezachytil. Ani jeden z nich se nepřišel přesvědčit, jestli opravdu spí. Skutečnost, že tu Marcus byl, a ani se na něj nepřišel podívat, ho naplnila jakýmsi hořkým pocitem; ten mu vydržel až do rána a nezachránil to ani fakt, že mu po Lucasovi posílá dárek k Vánocům. Stejně ho žádný dárek nemohl potěšit. Žádný dárek mu nevynahradí Ollieho.

„Tome, poslouchej mě chvíli, prosím,“ ozval se Lucas, Tom ale stále hleděl do monitoru a předstíral, že je začtený do nějakého článku z internetu. „Nechci, abys mě nenáviděl.“ Aha, tak takhle. Tomovi bylo po tomhle oznámení okamžitě jasné, o čem vedl Marcus s Lucasem tak pozdě večer řeč.

„Ty mě taky nemáš rád,“ odpověděl, aniž odtrhl oči od monitoru. Do toho článku by se v téhle chvíli nemohl začíst, ani kdyby chtěl, ale on se nechtěl podívat na Lucase, a tak raději dál zbaběle držel pohled jinam.

„To není pravda, že tě nemám rád,“ odpověděl Lucas a jeho hlas zněl podivně jemně. Tom se zarazil právě včas, aby na něj neúmyslně nepohlédl. „Jen se snažím chránit spoustu lidí, včetně tebe, a ty mi to občas znemožňuješ.“ Lucas si mírně povzdechl, ale pokračoval dál. „Pokud ti přijde, že se k tobě chovám nepřiměřeně zle, tak máš asi občas pravdu, ale věř mi, že se ti tím nesnažím uškodit. Naopak chci, abys byl soběstačnej, uměl se správně rozhodovat a aby ses naučil rozlišovat, co je pro tebe dobrý a co ne.“ Cítil na sobě Lucasovy oči, ale tvrdohlavě dál zíral před sebe. Tahle jemná, ale zcela zřejmě úmyslná narážka nebyla zrovna to pravé, co by právě teď chtěl slyšet.

Chvíli zůstával zticha, přehrával si jeho slova. Nemohl říct, že by na něj Lucas byl zlý, ale někdy jeho chování vůči němu bylo opravdu nepřiměřené vzhledem k tomu, jak málo se vlastně znali. Vždyť mu ani nebyl tím pravým otcem, i když se v poslední době možná snažil být. Snažil se prostě špatně, Tom měl sto chutí mu říct, že dobrého otce z něj neudělá to, že si ho bude všímat jen v těch chvílích, kdy mu chce něco vyčítat, ale neodvážil se to udělat. Měl pocit, že kdyby si dovolil proti Lucasovi a jeho pofidérní výchově pronést jediné slovo, mohl by taky skončit zase na ulici, a to jen v tom lepším případě.

„Proč za mnou Marcus večer nepřišel?“ optal se ostřeji, než měl v úmyslu, ovšem nehodlal se za to omlouvat. Dál upřeně zíral do monitoru, a bylo mu jedno, že za tu dobu už tam stihl přeskočit spořič. Vlastně to bylo lepší než ten pitomý text; teď sledoval barevné čáry, jak se pohybují po celé obrazovce. Bylo to zábavnější.

„Nechtěl tě rušit.“ Byla to nepochybně předem připravená odpověď, a stejně tak nepochybně lživá, ale Tom ani nepočítal s tím, že by mu Lucas řekl pravdu. Věděl, že být to čistě na Marcusovi, tak se za ním staví. Marcuse zajímalo, jak mu je, a zajímalo ho i to, co mu Tom říkal o svém otci. Jakkoli se snažil s Lucasem ten předchozí večer hnout, evidentně se mu to moc nepodařilo.

„Nechápu, proč mi zakazuješ vídat i Marcuse.“ Nakonec tu myšlenku vyslovil nahlas.

Lucas mu věnoval udivený pohled, který Tom koutkem oka zachytil. Vsadil by všechno, co měl, že byl hraný. „Ale já ti přece nic takovýho nezakazuju,“ bránil se. „S Marcusem se vídej, jak chceš. Kdybych ti to zakazoval, odmítl bych mu předat ti ten dárek.“ Lucas se významně podíval na dva vánoční dárky, kterým Tom věnoval asi tolik pozornosti, jako by tam vůbec žádné nebyly.

Tom se na něj konečně podíval. „Vypadni,“ vyzval ho hořce. „Nechci tě tady.“

Byla to vůči Lucasovi silná slova, ale na rozdíl od zpochybňování jeho výchovy a celkově jeho chování věděl, že tohle si k němu může dovolit. A nemýlil se. Lucas pokrčil rameny, zvedl se a bez dalšího slova odešel z pokoje. Pečlivě za sebou zavřel, za což byl Tom rád.

Teprve po chvíli, když si byl jistý, že se Lucas věnuje už nějaké svojí zábavě, sáhl po vrchním balíčku. Byl měkký, a to podnítilo Tomovu zvědavost. Roztrhl balicí papír a našel pod ním složenou barevnou deku. Když ji rozložil, zjistil, že má vzor duhové vlajky.

Lehce se pousmál. Papír odložil stranou, zabalil se do deky a dotkl se touchpadu notebooku. Spořič displeje zmizel a místo něj se objevil článek, do kterého se zkoušel začíst. Našel si začátek a začetl se znovu od začátku.

Dárek od Lucase, podivně těžký, později přesunul na psací stůl, zabalený tak, jak ho Lucas přinesl. Dokonce nebyl ani zvědavý. Nejspíš tam bude ležet tak dlouho, dokud mu nakonec Marcus neprozradí, co pro něj Lucas vymyslel.