Zkouškové

Mezi zkouškami, okolo Vánoc 2014

Po celou cestu zpátky na vysokoškolskou kolej cítil úlevu. První zkoušku, kterou si takhle před svátky napsal kvůli nedostatku lepších termínů, udělal docela úspěšně, teď jen stačí projít tou zítřejší a pak už na něj čekalo letadlo do New Yorku. Před dveřmi svého pokoje se samolibě usmál, odemkl si a s jistými potížemi otevřel dveře. Nepořádek se hromadil těsně za nimi, už se tam pomalu nedalo hnout. Už když se u něj stavil před víkendem Adam, bylo to téměř k nevydržení, a o víkendu z pokoje stačil nadělat hotové smetiště. Zavrtěl sám nad sebou hlavou, bude to muset někdy uklidit. Teď se ho však držela euforie, pramenící z čirého faktu, že zvládl dnešní zkoušku, a do té zdlouhavé, nepříjemné činnosti se mu nechtělo. Tohle se muselo pořádně zapít.

            Zavřel za sebou a sáhl po flašce rumu. Pozval by Richiho, aby měl aspoň nějakou společnost, jenže ten už byl od víkendu v tahu. Jel na svátky domů, někam do Shefieldu nebo tak. Nechtělo se mu ani zkoumat, jak daleko to je od Londýna; byl příliš líný na to, aby zjišťoval takovéhle věci. Spokojeně se napil a plácl sebou na svoji postel, nic jiného momentálně ke štěstí nepotřeboval.

            Vlastně potřeboval… Vzpomněl si na Adama, jak ho přišel navštívit před víkendem. Poté, co si přivedl Richiho, se vymluvil na práci a zmizel. Nedokázal z jeho výrazu vyčíst, jestli to byla pravda, nebo ne, možná jen nechtěl trávit čas v Richiho společnosti.

            Zpětně mu došlo, že to bylo vůči Adamovi hnusné, došlo mu to už někdy během víkendu, ale to se tím moc nezaobíral, protože se učil na zkoušku. Teď si chtěl udělat pár hodin volna, než začne opakovat na tu zítřejší, ovšem myšlenky, jako by na to jen čekaly, mu k Adamovi samy zalétly. Adam přišel, viděl ten bordel všude po pokoji a viděl ho pít, což ho zrovna nepotěšilo, dal to jasně najevo výrazem ve tváři a taky tou otázkou, ale on byl příliš zabedněný na to, aby si toho hned všiml. A pak si přivedl Richiho. O víkendu si párkrát vzpomněl na to, jak se tvářil těsně předtím, než spěšně prohlásil cosi o tom, že mu volali z práce, a dokonce dospěl i k tomu, že by se měl za tohle své jednání omluvit, ale doopravdy už se k tomu nedostal.

            Teď o tom přemýšlel znovu. Zatímco zíral na bílý strop, jednu ruku měl položenou za hlavou a ve druhé držel otevřenou flašku rumu, cosi v myšlenkách ho nabádalo, aby mu aspoň zavolal, nebo ještě lépe za ním dorazil, a hezky se mu omluvil. Jenže druhá část jeho mysli se dost ostře stavěla proti tomu.

            Moc dobře věděl, že být v tu chvíli s Vinem, nemohl by si vůči němu takové chování vůbec dovolit. Vin by mu to netoleroval, naopak by si ho dost rázně srovnal. Možná právě to mu v té chvíli chybělo, možná to bylo právě to, co potřeboval, jenže on už přece nebyl žádné malé děcko. Adam se s tím prostě smířil. To pití mu ještě vysvětlit mohl, mohl mu říct, že to rozhodně není něco, co by dělal pravidelně. K těm zkouškám to byla nutnost, musel se nějak odreagovat, když se na ně skoro pořád učil, o čemž ostatně svědčil veškerý ten nepořádek, který přitom v pokoji vyrobil. Ale i tak, i na tohle měla ta protestantská část jeho mysli odpověď. Nemusel se přece nikomu zodpovídat, byl svůj, nebude se za ním plazit a vysvětlovat mu, co dělá a proč. Na to si Adam stejně mohl přijít i sám.

            Londýn ho změnil v někoho jiného. Už nebyl ten Vinův Sam, který se cítí provinile, kdykoli se jeho partner cítí ublíženě, a nemá potřebu se to okamžitě snažit napravovat. Že se Adam urazil, nebo co to vlastně udělal, byla jenom jeho věc, stejně jako byla Samova věc, že se rozhodl pozvat Riche na panáka… no dobře, tak skoro na půl flašky, ale nakonec to bylo stejně jedno. Opili se oba, pak vedle sebe spali na jeho úzké posteli, protože Richi se nedokázal ani postavit na nohy a on jinou postel v pokoji neměl, ani na zemi by Richi spát nemohl, protože tam prostě nebylo nikde místo. No a ráno se přistihl, že má ruku hozenou kolem něj a je přitulený k jeho zádům s nohou vsunutou mezi ty jeho, jenže nebyl schopen říct, jestli se mezi nimi v noci něco přihodilo, nebo ne. Odhadoval, že Rich je na tom podobně, takže se od něj opatrně odsunul, aby ho nevzbudil, a pak normálně vstal a uvařil si kafe. Když se Richi probral, už byl úplně oblečený a opět se zcela soustředil na nadcházející zkoušku. Rich pak jen zamumlal cosi o tom, že se musí jít rychle sbalit, natáhl na sebe oblečení a když zjistil, že ho Sam stejně nevnímá, rozloučil se a vypadl.

            Chvíli teď o Richim přemýšlel. Neznal ho dlouho, ale i tak by odpřísáhl, že je stoprocentní heterák. Ale vždyť on byl přece taky stoprocentní heterák, nebo si to aspoň myslel, vzpomněl si s dloubnutím u srdce. Jenže na rozdíl od něj se Richi nenechal svést už v té hospodě naproti budově vysokoškolských kolejí, kde se s ním domluvil na ty studijní materiály. Rich byl šprt a byl ochotný všechno své úsilí za několik panáků prodat, a to Samovi vyhovovalo, ne jen vyhovovalo, to byla přímo královská nabídka, která se neodmítá. Ostatně právě jeho zapříčiněním tu teď leží a zírá do stropu s uspokojivým pocitem toho, kdo u zkoušky prošel. Bez jeho výpisků a dodatků ke všem těm textům, z nichž pro něj většina byla španělskou vesnicí, by v tom byl naprosto ztracený.

            Zvedl se do sedu, aby upil trochu z flašky rumu. Byla to ta víkendová, protože tu předchozí s Richem dorazili až do dna. Zadíval se skrz medově zbarvenou tekutinu. Nebyl alkoholik, nezačal pít, jak to označil Adam, prostě měl jen určité období, kdy se bez toho nedalo obejít. Ať tomu Adam říkal, jak chtěl, on to zas tak černě neviděl. Vlastně to neviděl vůbec černě. Jeho blízká budoucnost byla světlá a příjemná: zítra odletí do New Yorku a pak, v nějaké volné chvíli, se konečně staví za Vinem. Uvidí ho, a to mu bude stačit k naprostému štěstí, které v tomhle zatuchlém, nudném městě už skoro rok nepoznal.

            Až ho uvidí, Vin si nejspíš ihned neuvědomí, že má před očima jeho. Dost se tady změnil; delší vlasy a odložení brýlí patřily k těm výraznějším vzhledovým změnám. Už také nenosil za uchem cigaretu, jak míval dřív ve zvyku, a začal celkově víc dbát o to, jak vypadá. To ale zdaleka nebylo všechno, ještě tu byly podstatné změny v jeho osobnosti. Rozhodně už si nepřipadal jako ten oddaný, věrný ocásek, který se poslušně staví tam, kde ho někdo jiný nechal, a trochu víc si věřil. Připadalo mu, že bloumání po úplně cizím městě na vlastní pěst ho zocelilo. Ještě si vzpomínal na to, jakou měl hrůzu jen z té představy, že si bude muset v cizím městě poradit sám. Teď, když to dokázal, se mu to už zdálo jako jakási podružná záležitost, něco, co by teď už zvládl automaticky a nemusel by na to ani myslet. Bylo to přesně tak, jak před chvílí vzpomínal. Už nebyl ten Vinův Sam, už byl někdo jiný.

            To ovšem nic neměnilo na tom, že Vina miloval a stále mu chyběl. Nedovolil si ani pomyslet na možnost, že by si Vin během jeho nepřítomnosti našel nějaký stálý vztah, to se prostě stát nemohlo. S tím, jakou měl Vin povahu… Moc dobře ho znal a věděl, že je jedním z mála lidí, kteří si mohou doopravdy dovolit říct, že ho znají. Dobrá, možná mu Vin o sobě neříkal všechno a zdaleka ho neznal ani z poloviny tak, jak by si přál, ale i tak o něm věděl a dokázal odvodit daleko víc věcí než kdokoli jiný. To byla bezesporu jeho výhoda, jedna z jeho zbraní, které by popřípadě mohl namířit na případné vetřelce. Nicméně si stejně nemyslel, že by to reálně hrozilo, protože Vina nedokázal snést každý. I jemu dělalo občas problém ho pochopit, mnohdy byly jeho výstřelky a výkyvy nálad naprosto nelogické a člověk by musel být přímo jím, aby tomu rozuměl. To ale Samovi vadilo jen okrajově. Chtěl být s ním.

            Utopil své další myšlenky v rumu, aby na to nemyslel; nechtěl, aby si nakonec jeho mysl vyfantazírovala nějakou představu, s níž by pak musel zdlouhavě bojovat. Zítra přijede do New Yorku, nejpozději za pět dní ho uvidí, tečka, konec diskuze. Takhle o tom smýšlet bylo jedině správně, těšil se na něj, těšil se, jako ještě nikdy v životě na nic jiného.

Zašrouboval láhev rumu, vypil toho málo na to, aby mu to odplavilo všechny myšlenky, ale i tak odložil rum zpátky k nohám postele a zvedl se. Po špičkách neomylně prošel krkolomnou cestičkou, která se v průběhu víkendu tak nějak sama vytvořila, až ke stolu a sebral z něj několik knih, z nichž se před pár dny učil na zítřejší zkoušku. Bylo načase obětovat učení pár dalších hodin. Ostatně učení byl kromě rumu jediný další způsob, který mu zbýval a který spolehlivě fungoval na zahnání myšlenek.