Vine,
jsem tady tři dny a už
mi to leze na nervy. Já vím, žes říkal, ať to přežiju, ale ne, nebude to lepší.
Vím to. Bydlet na koleji by mi nevadilo, ale ta samota, co tu mám, je
ubíjející. Ne že by mi to někdy nějak zvlášť vadilo – a právě to na tom nechápu…
Chybíš mi. Chtěl bych věřit tomu, že je to jen sen. Že ležím vedle Tebe
v posteli, Ty mě objímáš a ráno, až se vzbudím a svěřím se Ti
s tímhle snem, mě konejšivě pohladíš a řekneš, to nic, to je
v pořádku, jsem u tebe…
Sam přestal psát. Na čistý papír,
který právě popisoval, skápla slza, která se mu po tváři skutálela zpod řas.
Odložil propisku a prolétl ty řádky očima. Ne, to není možné, to nevydrží. Čím
si zasloužil takové utrpení? Proč ho sem jen posílali?
Dostal
vztek na rodiče. Slzy bolesti a utrpení se změnily v slzy vzteku, zlostné
slzy, které odplavovaly nenávist. Vstal od stolu ve svém malém pokoji na jedné
z mnoha stejných londýnských vysokoškolských kolejí, praštil sebou na
tvrdou postel a zaťatou pěstí praštil do zdi. Co si to proboha vymysleli? Proč
takový trest?
Vztek
se pomalu měnil opět v bolest. Netušil, co udělal špatně, věděl ale, že
teď už je pozdě to napravovat. Jak mu slzy tekly proudem a krk se mu stáhl,
špatně se mu dýchalo. Pokusil se zhluboka nadechnout, ale nešlo to; pocítil ještě
k tomu až fyzickou bolest v hrudi. Tížilo ho vědomí, že jeho milovaný
zůstal v New Yorku, zatímco on byl přinucen se odstěhovat na úplně jiný
kontinent. Ještě ho mohli poslat třeba do Austrálie. Ještě toho trochu,
pomyslel si zlostně a znovu praštil pěstí do stěny, tentokrát ale mírněji.
Chvíli
jen tak ležel a civěl do stropu, nechával stékat slzy a marně doufal, že
alespoň odplaví ten neutuchající smutek. Počkal ještě pár minut, dokud slzy
nepřestaly téct, načež vstal a vrátil se ke stolku. Usadil se na jednoduchou
dřevěnou židli, chopil se propisky a psal dál.
Nevypadá to všechno
tak hrozně. Mám práci, tedy aspoň brigádu, po večerech rozvážím pizzu. A taky
ve dne, když nemám školu. Rozhodl jsem se, že do ní budu chodit, doopravdy, a
nebudu vynechávat přednášky a tak. Já vím, že to zní neuvěřitelně. Ale stejně
to dělám jenom kvůli Tobě. Ty bys to tak chtěl.
Vzpomínáš si, jak jsi
mě jednou donutil jít na tu zkoušku, na kterou jsem se předtím neučil a říkal
jsem Ti, že nemá smysl tam chodit? Neudělal jsem ji. Ale teď… Nosím Tvůj
prstýnek neustále na ruce, nechávám ho, aby mi Tě připomínal. Aby mi
připomínal, kdo pro mě chce jen to nejlepší, abych nikdy nezapomněl, pro koho
jsem byl důležitý. Až příliš důležitý na to, aby mě nechal jen tak jít, bez
toho, že by mi nechal něco na památku…
Hned na první
přednášce si mě někdo všiml. Myslel jsem, že budu taková ta šedá myš, pro
ostatní neviditelný, případně „ten cizí, co přišel z Ameriky nebo bůh ví
odkud“. Ani nevíš, jak moc jsem se pletl. Spousta lidí mě jen přelítla pohledem
a dál jsem je nezajímal, to ano, ale jeden z nich si mě všiml a pozdravil
mě, čímž mě naprosto vykolejil.
Zrovna jsem si totiž
kreslil… samozřejmě, že jsem u toho poslouchal přednášku, ale bylo to něco, co
už jsme v NYC brali, tak jsem si dovolil se na to tak úplně nesoustředit a
radši chvíli věnovat zdokonalování svých výtvarných dovedností. Samozřejmě si
toho všiml, a to i mého přízvuku, hned se zajímal, odkud jsem. Řekl jsem mu, že
z New Yorku. Docela sympatický blonďák, možná by časem mohl být i můj
kamarád… když tady přestanu všechny a všechno nenávidět. Což se samozřejmě
nikdy nestane.
Zajímal se taky, kdo
to je na té kresbě. Přiznal jsem to. Možná jsem v tu chvíli měl vygumovaný
mozek, nebo nevím, co mě donutilo s tím jít ven. První den studia
v Londýně, a už o sobě veřejně prohlašuju, že jsem gay…
Nevypadal, že by měl
něco proti, ale taky nevypadal na gaye. Zarazil jsem se, o čem to přemýšlím, a
můžu Tě ujistit, že nemám žádné plány… nemusíš žárlit, to není potřeba. Určitě
z toho nic víc než kamarádství nebude. Vždyť ani nevím, jestli taky patří
do téhle menšiny, tak se takhle netvař, ano? Mám Tě rád. Těším se, až zase
budeme spolu, jen my dva. Žádné starosti, žádné studium, určitě se mi i povede
sehnat práci, která nás oba uživí tak dobře, abys nemusel dělat to, co děláš.
Miluju Tě, Vine…
Další slzy nechal skápnout vedle
dopisu. Přeložil papír napůl, vložil ho do neoznačené bílé obálky a chvíli na
něj zíral. Pak obálku zalepil, napsal na ni jméno „příjemce“ a hodil ji do
šuplíku. Zavřel ho tak prudce, že ta rána otřásla celým stolem.
Pak
se vyčerpaně přesunul zpátky do postele a nechal téct slzy dál. Plakal, dokud
neusnul.
9. 6. 2014 – cca 20:30–20:50
Žádné komentáře:
Okomentovat