Seznámení Sama s Adamem

1. den na londýnské univerzitě, 1. 4. 2014

Posluchárna vypadala úplně obyčejně. Lavice do půlkruhu, výškově odstupňované a dole před nimi malé pódium. Byla docela malá, nemohlo se do ní vejít víc než sto, možná sto padesát lidí, přesto však nebyla zaplněná ani z poloviny. Přejel svoje nynější spolužáky pohledem; ani jeden z nich nevypadal zajímavě a ani jeden z nich mu nevěnoval sebemenší pozornost. To mu vyhovovalo. Váhavě zamířil po stupních nahoru a usadil se asi tak o dvě lavice dál za ostatními. Stejně nevěděl, jestli přednášce dokáže věnovat pozornost. Shodil z ramen koženou bundu, odložil ji na lavici vedle sebe, pak vytáhl z brašny propisku a papír a začal si jen tak bezmyšlenkovitě kreslit.

            Nevěděl, co z kresby nakonec vznikne, ale na papíře se pomalu začal rýsovat nějaký obličej. Slova přednášejícího profesora ani nevnímal. Nešlo to. Pořád na to musel myslet, na to, že je tady, v neznámém městě, úplně sám. Jistě, měl tu známé, ale to byli spíš známí jeho rodičů, se kterými se popravdě řečeno nikdy neviděl a ani nijak nestýkal. Mohl bydlet u nich, ale upřednostnil vysokoškolskou kolej. Rodiče mu na ni přispěli, ale stejně si tu musel najít práci, aby se uživil. Když mu myšlenky tak samovolně zalétly k práci, sevřel pevněji propisku. V té chvíli už byl na papíru jasně rozeznatelný Vin.

            Miloval ho, doopravdy. Věděl, proč je tady; ne že by si jeho rodiče tolik zakládali na kvalitním studiu, jak se mu snažili tvrdit. Ono to studium tady stejně nějak zvlášť kvalitní nebude, to věděl i bez nich. Jim se prostě a jednoduše nelíbilo, s kým chodí. Doufali, že když mu vezmou možnost být s ním, umoudří se a najde si místo Vina nějakou slečnu. Věděl to, i když mu to nikdy neřekli. Byl sice už dávno plnoletý, ovšem to v jejich rodině nikdy mnoho neznamenalo. Vlastně to neznamenalo nikdy nic, což mu opakovali už od dětství. Záleží nám na tobě, říkali mu. A on věděl, že je to pravda. A právě proto se neodhodlal se jim postavit a cestu do Anglie odmítnout.

            Bylo to pro něj bolestné. Rozhodování mezi rodinou a Vinem nebylo jednoduché. Všechno hrálo pro Vina; mohl zůstat, najít si vlastní bydlení, možná i u něj, možná jinde. Najít si nějakou práci. Vždycky ji našel jen s obtížemi, ale pravdou bylo, že se vždycky alespoň něco našlo. Jenže zůstat s Vinem by znamenalo doživotní rozkmotření s rodinou, a ta cena byla prostě příliš vysoká. Naivně doufal, že když udělá, co po něm chtějí, později se to srovná. Třeba pak nakonec bude moct být s Vinem navždycky. Kromě dobrých vztahů s rodiči to bylo to jediné, co kdy doopravdy chtěl.

            Ze zadumání ho vyrušilo cvaknutí dveří. Málem nevěřil, že ho něco od kreslení rozptýlí – koneckonců, přednáška profesora zněla nudně a nezajímavě a zvuk zavíraných dveří nebyl hlasitější –, ale zjevně prostě nebyl dost zaměstnaný myšlenkami. Možná to bylo spíš dobře, protože ho přemýšlení o nedávných událostech tolik nebolelo.

            Krátce střelil pohledem po tom, kdo si dovolil ho vyrušit. Blonďák v dlouhém černém kabátě, s šedou taškou přes rameno. Když se na něj zadíval pozorněji, všiml si náušnice v pravém uchu a náramků, které hojně zdobily obě jeho ruce, vražené v kapsách kabátu. Ani v nejmenším se nepodobal Vinovi. Bez nějakého zájmu o něj Sam sklopil pohled zpátky ke svojí kresbě, zatímco se blonďák omlouval profesorovi za pozdní příchod něčím, co znělo jako „dlouhá fronta v bufetu“, a ani nevnímal fakt, že si opozdilec našel místo blízko něj.

            Kresba pokračovala k lepšímu. Začal pracovat na detailech, i když to propiskou nebylo ono. Měl ale za sebou už spoustu takových kreseb, takže si uměl poradit, aby to vypadalo realisticky. Kouř z cigarety, držené v prstech a zároveň i ve rtech. Trošku cigaretu vystínovat, zvýraznit tak fakt, že je bez filtru. S bodnutím u srdce si vzpomněl na období, kdy zkoušel kouřit marjánu. Vin mu ze všech cigaret vytahal filtry, dokonce se o tom i pohádali. Pocítil vlhko na tvářích. Zvedl oči od kresby, aby se ujistil, že si ho nadále nikdo nevšímá, a nenápadně setřel slzy rukávem košile – té samé, kterou měl na sobě, když se s Vinem naposledy loučil, a té samé, kterou měl, když ho poznal.

            Dokončil kresbu a ještě chvíli na ní nechal pohled. Myšlenky se mu samovolně točily okolo Vina dál. Nebyl to ideální vztah. Měli mezi sebou spoustu drobných i vážnějších neshod, a Sam tušil, že ho Vin nikdy nemiloval tak, jako on jeho. V podstatě si z něj dělal zvířátko, všímal si ho, když na něj měl náladu, a zároveň byl schopen ho odkopnout, způsobit mu bolest; vždy a všude ho ale chránil a nedal na něj dopustit, a to bylo pro Sama důležité a vážil si toho.

            „Čau,“ ozvalo se vedle něj a vytrhlo ho z myšlenek dřív, než se na to stačil připravit. Oplatil blonďákovi pohled a na jeho pozdrav jen pokývl; stále ještě si nebyl jistý, že ho hlas neprozradí, když mu zkusí odpovědět slovně. Další slzy už ale netekly, aspoň to bylo pozitivní.

            Sledoval jeho pohled až k vlastní kresbě. Nijak mu to nevadilo, ostatně měl pocit, že mu je momentálně jedno už úplně všechno. Přestal blonďáka vedle sebe vnímat, přitáhl si pod ruku další papír a začal rychle črtat další Vinovu podobiznu. Něco ho ale přimělo tentokrát mu nakreslit kratší vlasy. Mnohokrát uvažoval nad tím, zda by mu kratší vlasy slušely, ale nikdy se o tom nezmínil nahlas. Ovšem teď už to vlastně bylo taky jedno.

Zaměřil pozornost na Vinovu ruku držící cigaretu a pak sklouzl pohledem ke své pravačce. Od doby, co sem přijel, nosil prstýnek, který mu Vin nechal v kapse poté, co se seznámili. Prstýnek, kterým to vlastně všechno začalo. Díky tomu prstýnku ho chtěl vidět znovu, díky němu se dali dohromady. Teď ho sundával jen na noc. Chvíli se na něj jen díval a pak přikreslil jeho kopii na jeden z Vinových prstů na papíře.

To bylo všechno; už na tom neměl, co kreslit, další čisté papíry jen tak na bezduché čmárání s sebou neměl. Zahleděl se na kresby, pak je od sebe trochu odsunul a opřel se o opěradlo židle. Stále na nich visel pohledem. Kdyby se Vin dokázal teleportovat přímo přes tu kresbu k němu… Trochu ho pobavila představa, jak by se na to asi tvářil profesor. To pobavení se ovšem nedostalo příliš daleko; ani se mu neodrazilo ve tváři.

Vycítil na sobě pohled toho kluka vedle. Krátce mu ho opětoval; bylo jasné, že má o něj zájem, samozřejmě, je tu nový a on sedí přímo vedle něj. Tak trochu doufal, že tu bude šedá myš, neviditelný, že si ho nikdo nevšimne. Předtím se mu tohle přání plnilo docela obstojně, tak proč by se to zrovna teď nemohlo změnit, že. Ty zatracené zákony schválnosti fungovaly pořád.

„Jsi tu novej?“

Neodpovědět by možná bylo snazší, nebo mu odpovědět jednu z těch podivně sarkastických poznámek, které se mu draly na jazyk. Nechápal, proč; nikdy takový nebýval. „Jo,“ odpověděl v čiré snaze ovládnout myšlenky.

„Hezký malůvky,“ střelil ten kluk pohledem ke kresbám s jasným úšklebkem.

Co prosím? Myslí to vážně, nebo se mu chce jenom vysmát? A proč by to dělal? No, tedy, proč by to dělal… Zrovna teď Sam viděl spoustu důvodů, proč by to dělal. Proč by si asi mladý kluk, jako je on, kreslil dvakrát tvář chlapa, co není o moc starší než on? Proč by se speciálně zaměřoval na prstýnek na svojí ruce a kreslil ho na ruku i tomu černovláskovi na papíře? Odpověď na tyhle otázky mu připadala zcela jasná, tak jasná, jako zavrženíhodná, jako dostatečný důvod k opovrhování. Vysmívá se mu snad kvůli tomu? A i kdyby, tak co? Proč ho to uvnitř rozpaluje doběla? Nesetkal se snad na škole v New Yorku s podobnými netolerantními individui? V čem se tak liší zdejší a tamní univerzita? Zjevně v ničem, ale proč ho to tady tak štve a tam mu to bylo srdečně jedno, když se vším ostatním je to u něj v tomhle městě přesně naopak?

Šlehl pohledem do tváře svého souseda a snažil se uklidnit. Možná není důvod s ním tak rychle vyběhnout. Možná to doopravdy myslí upřímně. Ač ani z toho pohledu přesně nevyčetl odpověď na svou nevyřčenou otázku, usoudil, že výsměch to nebyl. Doběla rozžhavený tekutý kov, v nějž se na moment změnila jeho krev, zase vychladl.

„Dík,“ zamručel v odpověď.

Blonďák si zcela zřejmě musel povšimnout jeho amerického přízvuku. Netušil, jak jinak by si vysvětlil jeho následující otázku: „Odkud jsi?“

„Z New Yorku.“ Jednoduché, kusé odpovědi se daly strávit. Dokonce i to chvilkové rozčilení mu pomohlo, aby se necítil jako ufňukánek. Asi by nepůsobilo příliš dobře, kdyby se najednou prostě rozbrečel, zvlášť bez zjevného důvodu. Nasadil na tvář masku znuděného pohledu; naprosto ho netankovalo, že ruší přednášku, ale v rámci zachování dobře působícího divadelního představení zatěkal pohledem k profesorovi, než vrátil pohled s absolutně netečným výrazem zpátky ke svým kresbám.

„Hmm, a jak se jmenuješ?“ Kluk ho nepřestával otravovat, přestože už mu dal tolik náznaků, jimiž ho nemohl vybízet jasněji, aby konečně sklapnul.

„Sam.“ Nevěnoval mu ani pohled.

„Adam.“ Jen pokývl, vlastně ho trochu překvapilo, že se mu ten kluk po těch kusých odpovědích bez vyzvání představil sám. Značilo to jistý zájem o konverzaci. Tedy, on už vlastně věděl, že ho má, to by trklo i blbého, nezareagoval ani na jeden z předchozích náznaků a nezůstal zticha.

Blonďák – Adam, připomínal si, ačkoli mu vlastně bylo úplně jedno, jak se jmenuje – se na něj docela se zájmem podíval a zvedl obočí. „Nejdeš na cigáro?“ připojil k tomu i otázku.

Sam se rychle podíval na přednášejícího – nezdálo se, že by si všiml, že ho dva holomci v zadní řadě ruší. Trochu překvapeně pozvedl obočí, u profesorů na bývalé škole věděl naprosto přesně, kde jsou jejich limity, a tohle už bylo rozhodně přes čáru. Buď profák jeho spolužáka prostě neviděl, nebo byl slepý, nebo hluchý, případně obojí najednou, anebo ho zarytě ignoroval z nějakého tajemného důvodu…, na kterém vlastně taky vůbec nesešlo.

„Teďka?“ vrátil Adamovi otázku.

„Jo.“ Adam pokrčil rameny a ušklíbl se na něj.

Samovy oči se zastavily na kresbách. Osoba na nich by tohle asi ani neschvalovala.

„Hmm… tak fajn, stejně bych tu nevydržel,“ usoudil nakonec a natáhl se pro koženou bundu, kterou si natáhl přes košili. Pak položil jednu ruku dlaní na kresby a nemilosrdně je zmačkal do kuličky. Připomínalo mu to nějaký… očišťující rituál, nebo tak něco. Zbavoval se jeho vlivu, pokud to tak měl nazvat. Nebo vlivu svého podvědomí, to bylo v podstatě to samé. Každopádně před tím neznámým spolužákem nechtěl ukázat slabost; rozhodně ne tak, že by si ty kresby sentimentálně nechal.

Adam ho ovšem překvapil. Opět. „Není to škoda?“ zeptal se a Sam se musel chvíli přemáhat, aby se na něj nepodíval šokovaně. Odkdy se mu ty kresby doopravdy líbí? Možná to předtím bylo opravdu míněno upřímně, a on to ve své zaslepenosti nepoznal…

„Chceš je? Jestli jo, tak je ani nebudu trhat, jen si je budeš muset narovnat.“ Poslouchal se, jak mu to říká, a slyšel ta slova, jako by je říkal někdo jiný. Tohle ani není on, on se takhle přece nechová. On by si ty zmačkané papírové kuličky nejspíš nechal sám, doma by je narovnal, přilepil lepenkou za růžky k desce stolu, aby se vyhladily, a nechal by na ně skanout spoustu slz… a teprve potom by možná uznal, že jsou dostatečně zničené. A ani tak by je nevyhodil. A už vůbec by je jen tak někomu nedaroval. Tak co se to s ním, sakra, děje?!

Musí být nějak zasažený tím přesunem do Anglie, jiné vysvětlení neexistuje. Bezmocně sledoval, jak si od něj Adam kresby bere, schovává je do kapsy a zvedá se. Sbalil propisku a sebral ze země tašku, zvedl se také a naprosto ignoroval hudrování profesora, který si konečně všiml, že mu někdo ruší hodinu. Společně s Adamem vypadl z místnosti; zavírání dveří posluchárny mu poskytlo dostatečný čas na to, aby se trochu sebral a zatlačil zpátky bolestné slzy, které mu už zase lezly do očí, aniž by si toho Adam všiml.

* * *

„Vypadáš, že ti sebrali lízátko,“ podotkl Adam s pohledem na něj a potáhl z cigarety. Stáli před budovou a už nějakou chvíli si povídali – respektive Adam si snažil povídat. Vymámil z něj ještě několik bezduchých odpovědí o maximálně pěti slovech na témata, na kterých v podstatě nezáleželo – tedy ne, že by na nich úplně nezáleželo, Sam se to jen snažil namluvit sám sobě, aby ho tolik nebolela vzpomínka na to, jak ho rodiče vykopli –, a pak vyrukoval s tímhle.

            Sam se jen nevesele uchechtl a zavrtěl hlavou. Potáhl si ze svojí cigarety a odklepl popel, sledoval dráhu jeho letu až k zemi. To bylo tak přesné… až na to, že lízátko bylo slabé slovo. Sebrali mu mnohem víc. Sebrali mu přítele, sebrali mu lásku, jeho lásku na celý život. Sebrali mu člověka, na kterém mu na celém světě nejvíc záleželo, a teď už nezáleželo vůbec na ničem. Byl rozhodnutý se upnout ke studiu, aby aspoň trochu odvedl myšlenky jinam; věděl, že on by to tak chtěl. Dokonale si vybavil ten den, kdy měl dělat postupovou zkoušku, tehdy, tam v New Yorku – Vin ho k ní doslova dotáhl. Nebyl na ni připravený ani zdaleka a taky ji pak nedal, ale Vinovi stačilo, že na ni šel. Jak bláhově se tenkrát choval.

            „A kde teď bydlíš?“ konverzoval Adam dál. Nebo spíš – snažil se o konverzaci.

            „Na koleji.“ Ta slova zněla řezavěji, než plánoval, a tak rychle pokrčil rameny, aby své odpovědi dodal zdání ležérnosti. Naposledy potáhl z cigarety a pak ji uhasil; sledoval, jak je ten okamžik krátký, a na moment zauvažoval o tom, zda by tak krátce trvalo i ukončení jeho života, kdyby o něm někdy vážně přemýšlel. Na to v sobě ale měl příliš naděje – naděje, že se vrátí domů, že ho Vin přivítá s otevřenou náručí, že se nechá objímat a už nikdy ho nepustí. Tahle naděje, to bylo jediné, co ho teď drželo nad vodou. Uměl si představit, jak s Vinem bydlí, jak pracuje a vydělává jim oběma, aby se jeho drahá polovička nemusela motat špinavými ulicemi se špinavou prací. Doopravdy to takhle chtěl. Musí existovat nějaká budoucnost, ať už jakkoliv vzdálená, ve které to přesně takhle je. Ve které se mu jeho přání splní. Doufal, věřil, a ta víra byla všechno, co teď měl. Všechno, co ho naplňovalo, všechno, co ho utvářelo. Ani nedomýšlel, co by se stalo, kdyby ji ztratil. Byl by jako ta uhasínající cigareta – stačilo by tak málo…

            Jeho prsty jako by nechtěly cigaretu pustit. Zručně z ní vypreparoval filtr s pomocí prstů druhé ruky; nedbal Adamova zmateného pohledu, který celé tohle jeho počínání provázel, ani jeho překvapení, které se mu zračilo ve výrazu. Nakonec se ale nezeptal, proč to dělá, třebaže se ta otázka vyloženě nabízela. Místo toho uslyšel jinou.

            „Jak dlouho jsi v Anglii?“

            „Pár dní.“ Otázka ho vůbec nevyrušila z činnosti, které se právě věnoval. Hrál si s filtrem v ruce dál, zbytek cigarety prostě zahodil. Ani spolužákovi nevěnoval pohled; jeho pozornost filtr zcela zaměstnával.

            „Zvláštní.“

            „Proč?“ Podíval se na něj a spíš aby nějak zaměstnal ruku, než co jiného, strčil ji i s filtrem do kapsy.

            „Tak, přecházet během semestru.“

            Neřekl mu náhodou před chvílí, že ho rodiče v podstatě vykopli? Projela jím náhlá zlost. Měl vztek na rodiče, nesnášel je za to, štvalo ho, že ho postavili před takové ultimátum. Neměl na výběr ani na oko. V návalu zlosti filtr v kapse téměř rozdrtil.

            „To se stává,“ skoro odsekl, ale snažil se, aby na něm nebylo nic poznat. Odvrátil hlavu stranou. Pochyboval, že by mu na to Adam skočil – na to byl až příliš všímavý.

            Ten filtr, to bylo to, co v něm tu zlost vyvolávalo, ale on si to nebyl ochoten přiznat. Jistě, že mu ta malá bezvýznamná věc vytažená z cigarety něco připomínala… někoho připomínala. Znovu se mu v myšlenkách vykreslila situace s ním – jak byl u něj a on mu vysvětloval, proč to má hulit bez filtru. Bál se o jeho zdraví, říkal mu, že si tím tolik nebude ničit plíce, protože to nebude tolik natahovat…

            Ne, musel si zakázat tyhle vzpomínky. Tiše zaskřípal zuby; měl vztek tentokrát sám na sebe, že svým myšlenkám dovolil, aby se zatoulaly tak daleko. To už dělat nesmí, ale když on si stejně nemohl pomoci… zvlášť, když všude tady narazil na kdeco, co mu bolestně připomínalo jeho americkou minulost. Byla to uzavřená etapa jeho života, ke které se už nikdy nevrátí. I kdyby se vrátil do Ameriky, už to nebude jako dřív. Ne. Bude to lepší, musí to být lepší. Drtil filtr mezi prsty. Neexistuje nic, co by mu tu jeho vysněnou budoucnost překazilo. Bylo to jediné, co od života vůbec chtěl.

            „Co vyvádíš?“

            Trhnul sebou. Nečekal, že ho vyruší v rozjímání – stejně jako v té posluchárně nečekal, že ho zaujme zvuk zavíraných dveří.

            Pochopil otázku, ale rozhodl se hrát blbého. „S čím?“ Přece mu nemůže ukázat slabost. Věnoval mu pohled, v němž se usilovně snažil zakrýt svůj vztek na sebe.

            „S tímhle.“ Neoklamal ho. Sledoval Adamův pohled, který zakotvil na jeho ruce – té, která v kapse stále drtila cigaretový filtr.

            Vytáhl ho z kapsy. Samotného ho překvapilo, v jakém je stavu – tohle dokázaly jen jeho prsty? Malý vláknitý kousek vypadal, jako by ho někdo strčil do drtiče.

            „Ale nic,“ vyhrkl rychle, přestože už bylo nejspíš pozdě, a kousíčky zahodil. Příliš roztržité gesto na to, aby to nic neznamenalo, to si uvědomoval. A Adam nevypadal na to, že by mu to spolkl, on ovšem nechtěl, aby se v tom dál šťoural. Bylo mu jasné, že bude, doufal ale, že ne dřív, než si vymyslí nějakou přijatelnou výmluvu pro svou roztržitost. Měl dojem, že pravý důvod už mu musel být jasný hned několikrát – ale to byl jen jeho subjektivní dojem, viděl to tak, protože se znal. Adamovi musel připadat jako pošuk.

            „Nechceš se uklidnit u piva?“ Viděl jeho úšklebek.

            „Myslíš, že je to dobrej nápad?“ Chodí pošuci na pivo?

            „Já nevim, ty myslíš, že není?“

            Možná se neměl ptát. Možná by na svou debilní otázku nedostal jakožto odpověď otázku ještě debilnější.

„Ale jo, asi je,“ zamručel, krátce se zadíval směrem, kterým zahodil zbytky filtru, a pak honem soustředil pohled na svého společníka. „Znáš tu nějakou dobrou hospodu?“ Pokud možno takovou, která mu ničím nebude připomínat ten zapadlý pajzl, kde byl Vin zvyklý popíjet, takovou, v níž by neseděl nikdo Vinovi podobný, ani vzhledově, ani chováním, ani tím, co pil. To byla podle něj dobrá hospoda.

            To ale Adam logicky nemohl vědět. „Jasně, jsem odsud.“ Uchechtl se, jako by jeho otázku považoval za zcela zbytečnou a odpověď na ni za zcela jasnou, a seskočil ze zábradlí, na němž do té doby seděl. Sam se s neveselým úšklebkem váhavě vydal za ním.

Hospoda byla jednoznačně dobrá. Jeho napětí se uvolnilo, jakmile se uvnitř rozhlédl a spatřil úplně jiný interiér i osazenstvo. Nebylo tak pozdě; bylo teprve odpoledne, takže byla vylidněná a panáky zatím moc nejely. To ho uklidňovalo. Rozhodně tu není nic, co by ho znepokojovalo. Vydechl úlevou a nevšímal si Adamova pohledu, který po tom zvuku následoval. Na jeho zdvižené obočí pouze zavrtěl hlavou.

            Usadil se naproti svému novému spolužákovi – stále ještě na něj odmítal myslet jako na kamaráda – a objednal si pivo a limonádu, přičemž mu neunikl ani Adamův mírně překvapený výraz, ani lehké škubnutí servírčina obočí, přestože se snažila působit velice profesionálně. Nejspíš to tady nebylo zvykem. Zašklebil se sám pro sebe, tušil to, nevěděl ale, jestli nakonec před anglickým pivem neupřednostní tu limonádu. Nebyl si jistý, že nezvyklému pivu hned přijde na chuť.

            Když obrátil svou pozornost zase k Adamovi, zjistil, že se na něj dívá s jakýmsi zaujetím, které nedokázal rozeznat. „Copak?“ Chtěl vědět, proč na něj tak zírá. Snad ještě nikdo – no, s jedinou výjimkou… Zarazil se a nepustil myšlenky dál.

            „Nic.“ Působil rozpustile.

            „To ti nežeru, furt mě pozoruješ.“ Sam si dovolil lehký úšklebek. Snad mu neublíží, když se zajímá.

            Odpovědi se mu už nedostalo. Nevadilo mu to; bylo víc věcí, které ho právě napadly, na které se chtěl zeptat. Vlastně se divil sám sobě, že ho to vůbec zajímá. Předtím ho nezajímalo nic.

            „Proč jsi tam šel?“ Poddal se tomu náhlému, nečekanému zájmu, ačkoli mu nerozuměl.

            „Kam?“

            „Na tu přednášku… když jsi to pak tak rychle vzdal,“ objasnil mu, věnoval mu pohled a napil se piva, které mu servírka před chvilkou přinesla. Nebylo tak špatné, ale i tak se kysele zašklebil. Bylo rozhodně jiné, než na jaké byl zvyklý. Navíc pochyboval, že Angličané, nebo vůbec Britové, chodí do hospody prostě na pivo, ale někteří zjevně ano.

            „Nevim, stejně jsem nevěděl, co dělat.“

            Musel uznat, že tuhle odpověď napůl čekal. Ale stejně se snažil nevypadat, že to úplně chápe.

            „Chodíš do školy, když nemáš co dělat?“ optal se se zdviženým obočím. Doufal, že aspoň tohle mu Adam spolkne.

            „Nebo když se to nejsem schopnej sám naučit.“ Nechal na něm pohled a sledoval, jak svoje slova doprovází pokrčením ramen a upíjí z piva. Adam ještě něco dodal, ale to už Samovi šlo jen jedním uchem tam a druhým ven; konverzace ho přestala zajímat, ale něco ho podvědomě nutilo v ní pokračovat.

            „A když se to nejsi schopnej sám naučit, odejdeš z přednášky po… kolika, pěti minutách?“ Do toho úšklebku, s kterým se zeptal, aniž by ho nějak zvlášť zajímala odpověď, se musel nutit. Pořád ale bylo lepší sedět v hospodě než ve škole, stejně by se na výklad profesora nedokázal soustředit, tak proč by tam zůstával? Vlastně neměl ani zdání, jak to udělá. Jak se donutí k tomu, aby se dokázal učit, když mu v hlavě stále budou strašit vzpomínky a připomínat se ve zcela nevhodnou dobu?

            „Jak kdy, ale tak spoustu lidí nechodí vůbec,“ slyšel odpověď na svou otázku, kterou už si skoro ani nepamatoval. Stačilo to ale na to, aby ho to vrátilo do přítomnosti.

            „To mi povídej.“ Dlouze vydechl a sáhl do kapsy pro další cigaretu. Byla to spíš automatika; potřeboval něco, čím by zaměstnal ruce. Držení cigarety se jevilo jako ideální.

            „Ale? Znalej?“

            Samozřejmě, že znalej. Hrát si najednou na pilného studenta asi nebude tak jednoduché, jak se zdálo ve chvíli, kdy si přísahal, že ve škole zabere. Ale má motivaci… když se mu to povede, bude se moct vrátit. Vrátit tam, kde teď ze všeho nejvíc touží být.

            Kývnul v odpověď, stejně to nemělo cenu zatajovat. „Stejně by mě odtamtud vyrazili, tak proč bych to natahoval?“ Vytáhl i zapalovač, který však odložil na stůl. Jeho prsty se začaly zcela samovolně potýkat s cigaretou a vytahovat z ní filtr. Ostatně, co jiného by mohl čekat, že udělá, ta vzpomínka byla prostě příliš silná. Dělal to tak s každou cigaretou, kterou si tady v Londýně zatím zapálil. Dřív nebo později šel filtr pryč.

            Adamovi to samozřejmě neušlo, stejně jako venku před školou.

„Proč z toho vytahuješ filtr?“

Ten kluk měl dar. Neskutečný talent, to musel ocenit. Už potřetí během jediného odpoledne zavinil, že mu začala vřít všechna krev v těle. Poprvé to byl vztek na něj, podruhé na sebe, a teď… vlastně na oba. Musel se na to ptát?! Vždyť přece už venku viděl, že mu ohledně toho nic neřekne. Proč ho dráždí, proč ho pokouší? Na druhou stranu by neměl takhle reagovat, věděl, že je to naprosto iracionální, a to podněcovalo jeho vztek na sebe samotného. Hodil filtr na stůl, jako by se náhle dotýkal rozžhaveného železa. Začal se pomalu uklidňovat, když tu věc už neměl v prstech, když se jí nedotýkal. Připadalo mu to jako podřadná záležitost, něco, nad čím by se vůbec neměl takhle rozvášňovat. Všechen ten naakumulovaný vztek by mohl tak snadno vybuchnout, mohl by ho tak snadno uvolnit, kdyby tomu klukovi před sebou, který nemá ani šajna o tom, čím si Sam prošel, řekl pravdu. Kdyby to vyventiloval, třeba by… třeba by se tolik nestalo, kdyby to přiznal, no ne? Kdyby přiznal, že je slaboch, že mu každá podobná otázka rozdírá nezhojené rány, za které může někdo jiný.

Během krátké chvíle se dokázal ovládnout. Zapálil si, aby se pohyby, které to vyžadovalo, uklidnil natolik, aby jeho hlas zněl možná až posměšně. „Vlastně ti nevim, asi jenom tak.“

Nedokázal mu říct pravdu. Na to jednoduše neměl. Nevěděl, zda je to tím, že toho kluka zná sotva hodinu, nebo zda je to v něm. Pozoroval, jak si Adam také zapálil; tu odpověď mu nespolkl, to mu ale bylo jasné už předem. Prsty jeho volné ruky opět zamířily k filtru, chvíli si s ním jen tak bezduše pohrával a nakonec ho schoval do kapsy. Nebylo mu ani jasné, proč to dělá.

„Kohos kreslil?“ Ta otázka šlehla vzduchem jako bič a vyburcovala ho k náhlé pozornosti. Jen ta dvě slova mohla za to, že se opět vrátil do přítomnosti, ačkoli odpověď na tu otázku ho strhávala spíše k minulosti. Má mu to říct? Má mu říct, že kreslil osobu, kterou na světě nejvíc miloval?

Rezignoval. Nedalo se to dál snášet; když mu to řekne, třeba to bude lepší.

„Pří… Ex-přítele.“ To slovo bylo definitivní. Věděl, že přítele neuhájí ani sám před sebou, přesto se mu do toho přiznání nechtělo; sám v sobě to nedokázal potlačit, nedokázal se od toho odpoutat. Nedokázal si přiznat, že Vin už jeho není a patrně ani nikdy nebude – přestože měl svoji naději, svoji víru, moc dobře tušil, že Vin nikdy doopravdy jeho ani nebyl.

„Ach tak.“ Zvedl k Adamovi oči. Právě včas, aby viděl ten váhavý úsměv na jeho rtech. Proboha, co to udělal? Co to na sebe prásknul? Protože to nic jiného nebylo, nijak jinak to nemohl označit. A ten shovívavý úsměv – ten mu samozřejmě říkal až příliš mnoho. Tenhle ho určitě nepochopí, možná se s ním přestane bavit, možná ho na místě odsoudí. Ať tak nebo tak, jeho problém, usoudil a zabodl pohled do desky stolu, obrnil se, aby Adamova další slova nebolela.

„Já vim, ale tohle si člověk nevybírá,“ zamumlal tiše v jasném pokusu o vlastní obhajobu.

„Nevybírá,“ přitakal Adam. „Něco bych o tom měl vědět.“

Překvapení nebylo tak úplně správné slovo pro to, co v něm Adamovo prohlášení vyvolalo. Byl to spíš šok. Zvedl k němu pohled a jen zvedl obočí, neschopen slova.

Odpovědi se mu dostalo pouze v jeho výrazu. Tentokrát jeho úsměv pochopil správně.

Něco se v něm zlomilo. Konverzace s Adamem najednou nebyla obtížná. Nebyla nezajímavá nebo nezáživná, jak mu to připadalo předtím. Bylo to nutkání, které ho předtím přimělo mluvit dál, směřované právě k tomuhle konci? Věděl to snad podvědomě? Na tyhle otázky si nedokázal odpovědět, cítil ale, že ty odpovědi nepotřebuje, což bylo trochu překvapující zjištění.

Rozhovor mezi nimi plynul dál, a jemu už nepřipadalo, že by byl bezduchý, nepouštěl věty jedním uchem dovnitř a druhým ven. Věděl, co to způsobilo, na druhou stranu si ale nemohl pomoct. V tomhle ohledu musel Adama zklamat.

Přestože Adam mu rozuměl, jak se teď ukázalo, a přesto, že se z něj nejspíš právě vyklubal první kamarád, kterého v tomhle děsivém městě vůbec našel, rozhodně z toho nemohlo vzejít nic víc. Nejen proto, že tohle místo nenáviděl a hodlal ho opustit hned, jakmile to bude možné. Ten hlavní důvod se stále skrýval za Severním ledovým oceánem a neexistoval způsob, jak ho přesunout sem.

Později večer se mu celý ten rozhovor rozležel v hlavě. Ležel na posteli a přemýšlel o tom, nemohl nepřemýšlet. Nakonec se zvedl a sedl si ke stolu, přitáhl si k sobě čistý papír a propisku. Nezačal ovšem kreslit, jako to udělal na té přednášce. Na té jediné, na které dnes byl. První přednáška, a už z ní utekl.

            Srovnal si myšlenky a začal psát další dopis, který Vinovi nikdy nepošle.