Jednoho dne se vrátíš

Sam při odletu z New York City do Londýna

Díval se oknem ven a sledoval šedé nebe, přes nějž se valily mraky. Nepršelo, ale jistě brzy začne. On už tu ale nezmokne; letadlo už za chvíli mělo vzlétnout z letiště J. F. Kennedyho a zamířit směr Londýn.

            Sedmadvacetiletý mladík si prohrábl vlasy, aby to gesto působilo normálně, obyčejně, jako by se nic nedělo. Zpátečním pohybem si rukou nenápadně setřel zbytky slz. Tekly mu z očí téměř nepřetržitě už od cesty na letiště. Snažil se je skrývat, i tak mu bylo jasné, že to vyjde naprázdno. Vin o nich stejně věděl, a mohl ho tišit, jak chtěl, nezabíralo to. Dokonce se mu cestou ani nemohl schoulit do náruče, protože ho vezl autem, to mohl až na letišti, když se loučili.

            Cítil se podivně prázdný, když teď přes slzy sledoval, jak se letadlo odlepuje od ranveje. Možná Vina už nikdy neuvidí. Možná, že až se sem jednoho dne vrátí, Vina už nenajde. Kdo ví, co by se mu za několik let mohlo stát, a on u toho nebude, ani nebude mít možnost se nějak dozvědět, jestli se s ním něco nestalo. Vin se o sebe postará, to věděl; ale postará se o sebe i on sám? Vin byl jeho podpora, někdo, kdo mu ukázal směr, poradil… Nešlo zapomenout na to, jak ho vzal do Harlemu. Ještě teď mu při té vzpomínce občas přeběhl mráz po zádech. Postupem času si uvědomil, že to bylo to nejlepší, co pro něj Vin mohl tehdy udělat. Drsné, to ano, ale sám by si později neuvědomil ani z poloviny tolik věcí, kolik ho naučila tahle výprava. A teď mu po tom klukovi, kterému na něm jako jedinému kdy doopravdy záleželo, zbylo jenom jediné. Malý kroužek z chirurgické oceli na jeho ruce.

            Pohlédl na něj. Normálně ho nenosil, ale dnes byl prostě jiný den, nebyl jako ty běžné, kdy jeho jediná cesta byla městskou dopravou do školy nebo do práce, když zrovna nějakou měl.

            Myšlenky se mu samovolně zatoulaly k tomu dni, kdy ho našel v kapse. Byl to ten den, kdy se s Vinem seznámili. Poněkud netradičně, to musel uznat, ale nakonec za to byl rád. Do té doby neměl nikoho; rodičům připadalo, že z něj nic pořádného nebude, a i když ho měli rádi, neustále mu to předhazovali. Snažil se jim dokázat, že to tak není, že k něčemu je, a vyhlídl si jednu pěknou slečnu, snad jen proto, aby je o tom přesvědčil. Nijak ho sice zprvu neuchvátila, ale rozhodl se, že to zkusí, už kvůli rodičům. Nakonec to vypadalo docela slibně – měli pár schůzek mimo školu a on už se odhodlával, že s ní na té další probere případný vztah. Nějak nenápadně, neměl v tomhle ohledu moc zkušeností a zatím v tom neuměl moc chodit. Ale i tak, vztah se přece řeší až po několika schůzkách, ne? I tak, šlo to dobře, takže si fandil a neviděl v tom problém. Konečně se rodičům zavděčí, konečně jim bude mít co říct, aniž by mu na to museli říct něco ve smyslu, aby se snažil víc. Tohle byl dobrý začátek a on ho nehodlal zkazit.

            Jenže pak nakráčel na scénu on. Diametrálně obrátil všechno, co Sam doposud poznal, naruby. Stačil jeden jediný večer, aby Samovi došlo, že se mu změnil život; pochopil, že po tomhle zážitku už se nebude moct jen tak vrátit k tomu starému a důvěrně známému, a naprosto z něj vyprchalo přesvědčení, že má smysl si něco začínat s tou slečnou.

            A toho večera pak našel v kapse prstýnek, který tam rozhodně nebyl, když do té zatracené hospody šel. Dlouho o tom tenkrát přemýšlel a nakonec, poté, co prstýnek několikrát málem letěl z okna, ho rezignovaně vrátil do kapsy a šel se do té hospody ukázat znovu. A právě tehdy se z jeho života stal ten pekelný ráj.

            Doopravdy se do něj zamiloval, do toho chlapa, co se ho pokusil znásilnit a on se mu pak ještě sám nabízel jako nějaká děvka. Byl za to na sebe tehdy zpětně naštvaný, což mu i později řekl. Zdálo se mu, že ho to pobavilo, a vyčítal si, že o tom vůbec začal. Ale i přes tyhle občasné chvíle, kdy měl chuť ho uškrtit, mu s Vinem bylo tak dobře, jako nikdy předtím. Rodičům sice řekl, že s někým tráví spoustu času, ale blíže to nerozšiřoval a oni se konečně tvářili docela spokojeně. Věděl, že kdyby přišli na to, že jde o chlapa, na místě by ho zavrhli, a to by ani nemusel dodávat, že ten chlap je ještě ke všemu drogový dealer.

On se ho ale snažil chápat. Měl o něj strach, který občas přerůstal přípustné meze, protože ho měl opravdu rád. Občas měl díky některým Vinovým náladám a tomu, že se mu prakticky s ničím nesvěřoval, dojem, že Vin k němu necítí to samé. Ale pak si ho třeba sám od sebe vzal k sobě a hladil ho, byl k němu něžný a trpělivě mu vysvětloval, proč mu nemůže jen tak všechno vykládat. A on jenom kýval hlavou, myslel si o tom své a tvrdohlavě opakoval, že je přeci sakra jeho partner, takže by mu to všechno mohl říct. Zpětně se za to vždycky styděl, ale omlouvat se nechtěl, dalo by se říct, že byl v právu a Vin mu to právo neustále odpíral.

A pak sklouzl ve škole k lidem, co mu podstrčili marjánu a přesvědčovali ho, jak je to super, a on se prostě nechal stáhnout. Doteď se přesně pamatoval na výraz ve Vinově tváři těsně předtím, než ho vzal do Harlemu, a těsně potom. Viděl v tom jasný důkaz. Neexistovalo nic přesvědčivějšího než to, co viděl v těch chvílích. Vin k němu musel cítit daleko víc, než dával obvykle najevo. Vin ho miloval. A právě tahle myšlenka, která se mu tehdy vkradla na mysl tak nenápadně, způsobila, že jen o pár dnů později se toho zbavil úplně. Vrátil se k normálním tabákovým cigaretám.

To ale nebyl ten happyend, který si představoval a který by chtěl. Maloval si, že zůstane s Vinem napořád, koneckonců už spolu byli přes tři roky – pokud se ovšem dalo říct, že spolu byli. Někdy spolu i nebyli, protože Vin byl strašně náladový, a Sam se s ním jednou dokonce rozešel. A pak za ním přilezl zpátky jako škemrající psík k nohám svého milovaného páníčka.

Z očí se mu spustily další slzy. Tentokrát už je prostě nechával téct, nemělo cenu je stírat. Teď by to nejradši otočil a přilezl za ním znovu, jenže letadlo už bylo ve vzduchu. Venku viděl jen vzdalující se New York a při pohledu na to svoje město, které si nakonec zamiloval z jednoho jediného důvodu, mu proběhla hlavou myšlenka na to, že teď vlastně nemá ani domov. Jeho domov, v tom nejlepším slova smyslu, byl tam, kam se možná už nikdy nedostane – ve Vinově náruči. Slzičky tekly proudem dál.

To město, do kterého letěl, Londýn, už teď nenáviděl. Byl odhodlaný ho opustit, jakmile to jen trochu půjde. Vrátí se, až si odkroutí ty dva roky, najde si Vina a bude s ním. Na rodiče se vykašle, jednou provždy. Došlo mu to už v autě, najednou to prostě přišlo – měl sto chutí říct mu, že zůstává a že nikam nejede. Ale neudělal to. Neudělal to, protože je zbabělec.

Konečně otřel to kvantum slz, co mu vyteklo z očí, do rukávu košile – té samé, kterou na sobě měl tehdy, když se s Vinem potkal poprvé. Od té doby ji na sebe vzal tak dvakrát třikrát a pak až teď; přišlo mu to tak nějak vhodně symbolické. Jako by to znamenalo slib, že se vrátí. A až ta doba nastane, bude to, jako by Londýn byl jen zlý sen, etapa, která se odehrála nějakým zvláštně zvráceným omylem.

Bude tam úplně sám. Dva roky, úplně sám… Už teď měl co dělat, aby z té představy nezešílel. Vždycky byl sám, odjakživa, připadalo mu to skoro normální, ale má se vrátit k tomu tíživému osamění potom, co našel někoho, komu na něm doopravdy záleží? Kdo je ochotný mu poskytnout oporu a vůbec, všechny ty věci okolo? Až zpětně si začal uvědomovat, co všechno pro něj Vin dělal, čím vším si kvůli němu prošel, a že to dělal jenom proto, že mu na něm záleželo. Možná – ne možná, určitě – ho posuzoval moc slepě. Měl se k němu chovat líp, měl to vidět, měl být vnímavější. Určitě Vinovi tak docela nedával to, co by chtěl a potřeboval, a kdyby byl vůči němu citlivější, třeba by se mu víc zavděčil. Teď mu připadalo, že mu toho dal strašně málo. Možná by k němu Vin dokázal cítit víc – odmítal si připouštět, že jeho city neopětoval stoprocentně, ale byla to pravda – a pak by to vedlo k tomu, že by u něj zůstal. Vykašlal by se na rodiče už dávno a žil by svůj život podle svého. Teď už moc dobře věděl, že Vin je tím, kdo mu bude chybět víc. Že Vin je tím, u koho neví, jestli příliš dlouhé odloučení nezapříčiní, že se zblázní. Možná začínal bláznit už teď. A možná je blázen celou dobu a naivně si myslí, že s ním někdy budou rodiče spokojení. Vin s ním spokojený byl. Musel být, jinak by s ním přece nezůstával. Jinak by se ten prstýnek, zdobící teď jeho ruku, nikdy nemohl ocitnout v jeho kapse.

Ani si neuvědomil, kdy slzy přestaly téct, ale teď už byly zaschlé. Opřel hlavu o opěrku, přestal sledovat New York, jehož nejvyšší věž se už změnila v míň než špendlíkovou hlavičku, a zavřel oči. V Londýně to bude jedna nejistota za druhou, každý mu tam bude házet klacky pod nohy. Ale on už se rozhodl. Už teď věděl, že jednoho dne se vrátí domů.