Intermezzo I.

Sam po prvním setkání s Vinem

„Jsem doma!“ zavolal jsem už od prahu domu mých rodičů ve vilové čtvrti v Brooklynu, pro případ, že by o mě někdo stál. Normálně se to nestávalo, když jsem přišel ze školy, byl otec pořád v práci a matka buď připravovala večeři, nebo čekala na donášku pizzy. Což se k mojí smůle stávalo čím dál častěji.

            Dnes se ale o mou přítomnost někdo zajímal, takže jsem nemohl jen hodit klíče na k tomu určený věšák a zapadnout do pokoje. A že bych to zrovna potřeboval. Myšlenky se mi pořád samovolně vracely k tomu týpkovi v hospodě u školy.

            „Sami?“ slyšel jsem matku z obýváku, jak na mě volá. Povzdechl jsem si a zamířil tam. Tohle oslovení jsem nenáviděl, ale byla to matka, říkala mi tak pokaždé. Aspoň už přestala s oslovováním Samíku, které mi z pochopitelných důvodů vadilo ještě víc. „Ano, mami?“

            „Samí, to je dost, že už jsi doma.“ Matka se na mě vyčítavě zadívala, zatímco seděla na gauči a sledovala nějaký z těch nablblých sitcomů, co jich teď dávají v televizi hroznou spoustu. „Obvykle takhle pozdě nechodíš. Děje se něco?“

            Spojil jsem před sebou ruce propletením prstů a zahleděl se na ně, abych se nemusel dívat do těch jejích šedomodrých očí. S těmi svými hustými hnědorudými vlasy pod ramena byla na svůj věk stále dost hezká. Pořád to ale byla matka, a matkám se nelže. Aspoň ne do očí. Když jsem se díval jinam, šlo to.

            „Ne. Jen jsem si skočil po škole na pivo.“ Byla to dost přenesená pravda, jelikož skoro těsně poté, co jsem si to pivo objednal, mě ten týpek, na něhož jsem teď musel pořád myslet, odtáhl na toalety. Ale byla to pravda. Aspoň v základu.

            „No, když to říkáš.“ Pátravě se na mě podívala. Přesunul jsem na ni znovu pohled. Televize hrála. „A jedl jsi něco? Samí, objednala jsem pizzu, takže kdybys chtěl – “

            Zavrtěl jsem hlavou. „Ne, díky, nedám si. Cestou… jsem měl burger.“

            Nebyla to pravda. Ale kdo by se po tak traumatizujícím zážitku dokázal najíst? Dokonce i teď jsem se na žádné jídlo necítil. „Můžu už jít? Víš, mám spoustu práce… do školy. Musím udělat jeden projekt a taky si mám připravit referát.“

            Tohle vždycky zabralo. Matka mě propustila s tím, ať si řeknu, když budu mít hlad. Neustále se o mě starala, jako by mi bylo deset. Slíbil jsem jí, že se o sebe postarám, a pak zamířil ke schodům, po nichž jsem vyšel do patra a zavřel se u sebe v pokoji. Tam jsem jen hodil školní batoh někam vedle dveří, skopnul boty a plácl sebou na postel.

            Ovládaly mě smíšené pocity. Už od té chvíle, kdy se mě dotkl. Ani nevěděl, jak se jmenuju, a prostě si mě vzal. Jako děvku. Ne že bych mu to měl za zlé…, ale to mě právě mátlo ještě víc. Ve škole jsem měl vyhlídnutou hezkou holku, která na mě v poslední době docela zabírala. Minulou sobotu jsme si vyšli do kina a dokonce jsme se i líbali, jenže pak jsem se ve škole dozvěděl, že to brala jako úlet a že by ráda začala znovu. Že to na ni bylo moc rychlé a tak, prostě holčičí řeči.

            Teď jsem zjistil, že holčičí řeči sám se sebou v duchu melu já. Celou cestu domů autobusem jsem o něm přemýšlel. Nejsem přece homosexuál! Anebo jsem si to aspoň donedávna myslel. Sakra, co jsem to za chlapa, že už ani nevím, co mě bere? Snažil jsem si nepřipouštět, jak moc mě zviklal. Jak moc mě zviklal jediným okamžikem, tím, když mě poprvé políbil. Co si to vůbec myslel? A co jsem si to já vůbec myslel?!

            Prudce jsem se na posteli posadil, náhle plný nevysvětlitelného vzteku. Proč jsem mu dovolil, aby mě nechal potýkat se s takovými myšlenkami? Složil jsem hlavu do dlaní. Netušil jsem, co mám dělat. Cloumal mnou vztek a bezradnost.

            S tímhle jsem se přece ani nemohl nikomu svěřit. Kamarády žádné nemám, a kdybych to řekl Suzanne, asi mě na místě roztrhne. Nebo o mě navždycky ztratí zájem a bude se tvářit, že jsem vzduch. Anebo obojí.

            A vůbec, chtěla by Suzanne někoho, kdo se stal doslova obětí chlapa? Teda, nevypadal jako násilník. Ostatně nevypadal ani jako někdo, kdo to nemá v hlavě v pořádku. Evidentně to nebyl žádný psychopat… jen vypadal, jako by mu prostě přeskočilo. A co když ano? Co když si mě prostě vyhlídnul, pak mu stačil jeden sex a teď už mě nechá?

            Zkřížil jsem nohy do tureckého sedu a ruce opřel lokty o kolena. V tu chvíli jsem něco pocítil v levé kapse. Zabodávalo se mi to do nohy a vytvářelo docela nepříjemný pocit. Zmateně jsem zavzpomínal, co jsem si ráno cpal do kapsy. Klíče, ale ty teď visely na věšáku u dveří. Flashku, jenže ta teď byla někde na dně mého školního batohu. Natáhl jsem levou nohu a rukou zabloudil do kapsy. Moje prsty narazily na něco tvrdého a kovového. A malého.

            Vytáhl jsem tu věc z kapsy. Zjistil jsem, že je to prstýnek. Ale kde se tam proboha vzal? A čí vůbec je? Můj ne, tím jsem si jistý, vždyť nic takového nenosím. Váhavě jsem ho zkusil nasadit na ukazováček. Pak na prsteníček. Byl asi tak o číslo větší, než bych potřeboval. Což mohlo znamenat jen jediné: žádnou Suzanninu cetku u sebe nemám.

            Ale pak musel být…

            Myšlenky mi jely na plné obrátky.

            … toho kluka, co si mě vzal v hospodě!

            Jakkoli se mi to zdá neuvěřitelné, je to asi jediná možná odpověď. Kdo jiný by mohl mít přístup k mojí kapse tak blízko, aby ho tam mohl nechat, ať už úmyslně, nebo omylem? Nikdo. Když jsem si před očima přehrál celý den, viděl jsem z něj akorát pár scén se Suzanne, která ke mně byla nejblíž ve chvíli, kdy stála asi třicet centimetrů ode mě. Nepozorovaně to nikdo udělat nemohl. A taky, proč by to kdo dělal?

            A proč by to dělal zrovna on? To mi taky nedávalo smysl. Sundal jsem prsten z prstu a skryl ho v dlani. Žmoulal jsem ho v prstech, zatímco jsem o tom přemýšlel. Musel k tomu mít nějaký důvod. A asi pádný. Ani na chviličku jsem nepomyslel na to, že by to mohlo být omylem. Rozhodně ne v jeho případě.

            Jenže já nechci být součástí něčeho, co plánuje! Pokud má se mnou nějaké úmysly, tak ať si je strčí za klobouk… nebo ať si je uskutečňuje s někým jiným. Nechci se stát hračkou někoho, kdo mě jen tak zatáhne ve veřejném podniku na záchod, znásilní mě – no dobře, spolupracoval jsem, ale znásilnění to prostě bylo, nebo jsem to tak aspoň vnímal – a zničehonic mi strčí prsten do kapsy. To je prostě hodně divný způsob, jak upoutat něčí pozornost… no dobře, moji pozornost. Stejně jsem se na to necítil.

            Vstal jsem z postele a položil ten prsten na stůl. Chvíli jsem se na něj díval. Stříbro to nebylo; možná ocel, nebo tak něco. Do prstýnku byl po jeho obvodu vyryt jednoduchý vzor. Fascinoval mě. Nejen tím, že se v nestřeženém okamžiku ocitl někde, kde vůbec neměl co dělat. Bylo to… něco jako spojení.

            Spojení! Panebože, na co to myslím! Zalapal jsem po dechu. Rozhodně jsem nechtěl být spjatý s nějakým magorem, co nejspíš hází prstýnky do kapes každému, koho si odtáhne na záchod. Že já už pomalu taky začínám magořit.

            Pocítil jsem tlak v dlaních. Pohlédl jsem na ně; byly sbalené do pěstí tak pevně, až mi zbělely klouby. Uvolnil jsem je. Ani jsem si neuvědomil, že zatínám pěsti. Krátký pohled z okna. Pak na prsten. Pak z okna. A pak zase na prsten.

            Musím mu ho vrátit. I když jsem si v duchu přísahal, když jsem odtamtud vycházel, že už tam nikdy v životě nevkročím, budu to muset porušit. Jak jinak bych ho zase zastihl, abych mu mohl prsten vrátit a chtít po něm nějaké vysvětlení?

            Anebo tu zatracenou věc můžu zahodit. Někde. Prostě cestou…

            Ale ne. Unikl mi povzdech. To by nešlo. Tak bych se nikdy nedozvěděl, proč se to stalo.

Prsten mi ležel v myšlenkách po celý zbytek večera. V noci se mi o něm zdálo. A nejen o něm. Ve snu ke mně přišel ten chlápek a chtěl ho zpátky. Říkal něco o tom, že když mu ho nevrátím, tak si mě vezme. Vyhrožoval, že už to nebude tak něžné, což bych mu byl ochoten věřit i doopravdy. Vypadal jako magor. Jasně, ne jako magor, co není psychicky v pořádku. Spíš jako magor, kterého právě popadl záchvat zmagoření.

            Ráno jsem si uvědomil, že to bude dnes, anebo nikdy. Buď se k tomu odhodlám teď, anebo už nikdy nenajdu odvahu překročit práh té hospody a setkat se s ním znovu. Před odchodem z domu jsem sebral tu věc ze stolu a zasunul ji hluboko do levé kapsy, přesně tam, kde jsem ji předchozího večera našel. Pak jsem ji – a onoho týpka s ní – vytěsnil z hlavy.

Až do odpoledne jsem na ně odmítal myslet.