Sam + Damian

Přepis hry z 25. 6. 2013

Sam se držel těsně za Vinem. Držel ho za ruku, tahle čtvrť se mu vůbec nelíbila. Ulice, po které zrovna šli, vypadala jako hlavní, až na to, že vypadala docela jinak, než jak by si představil normální hlavní ulici. Byla špinavá, páchlo to tam a u špinavých, z jeho dojmu občas sotva stojících domů se povalovala verbež, která buď fetovala, nebo žebrala. Porozhlédl se po ulici. Nebyl tam nikdo kromě nich dvou, kdo by vypadal aspoň trochu slušně – dobře, až na jednoho holohlavého chlápka, který sebevědomě mířil po ulici směrem k nim.

     „Nechoď k němu,“ kníkl Sam prosebně a stáhl Vinovu ruku zpátky, když se ten vydal přímo k tomu chlapovi. Nelíbil se mu, nechtěl řešit případnou konfrontaci a rozhodně nechtěl, aby se s ním Vin nějak zapletl. Vin ale jen škubl rukou a táhl ho za sebou dál. Zastavil se až před tím chlapem. Do Vinova obličeje Sam neviděl, holohlavec se však tvářil dost podezíravě. Dobré znamení ale bylo, že si všímal pouze Vina a Samovi nevěnoval nejmenší pozornost.

     „Co tu chceš?“ zeptal se. K Samově překvapení ten hlas nezněl až tak hrubě, a rozhodně nezněl nepřátelsky nebo útočně. Aspoň, že tak.

     „Damiana,“ zareagoval Vin naprosto klidně. Sam si ze svého úhlu všiml, že se mu nedívá do očí. Trochu ho to zmátlo, stejně jako jeho odpověď. Damiana? Kdo je Damian, snad ne další troska? Ano, Vin ho před chvílí varoval, že uvidí to, co asi nebude chtít vidět a možná to neunese. I tak ale chtěl, jak zdůraznil už na začátku, aby si to tu Sam prohlédl. Samovi to připadalo až irelevantní, takhle přece nikdy nemůže skončit… i když hulí trávu. Ale pořád je to jenom tráva…

     „Co mu chceš?“ zněla další otázka od toho holohlavého individua. Nehnul ani jediným svalem, tón byl stejný. Bylo jasné, že brání svoje území. Sam měl sto chutí to otočit, nechat tady Vina, ať si to vyřeší, a utéct zpátky k autu. Jenže tam by ho Vin v případě nějaké konfrontace neochránil.

   „K čemu bych ho asi chtěl… chodí ti sem běžně dealeři pro tvoje děvky, aby si s nima mohli povídat nad hrnkem čaje?“ Vinova reakce Sama trochu překvapila. Zněl sebevědomě, ačkoli ten chlap nevypadal zrovna bezpečně. Ale to už Sam dávno věděl, že Vin se jen tak nenechá vystrašit.

    „No dobrá,“ chlápek se konečně přestal vyptávat. Pak se otočil na jednoho kolemjdoucího mladíka, který svíral jednu ruku v pěst, očividně v ní měl něco, co nechtěl, aby ostatní viděli. „Hej ty!“ zavolal na něj ten chlápek. „Doveď tyhle dva za Damianem a ujisti se, že nebudou dělat bordel,“ zamručel k němu a pak udělal ještě krok k Vinovi. Ten vytáhl z kapsy pár zmačkaných bankovek a podal mu je. Sam to celé fascinovaně sledoval. Vrtalo mu hlavou, za co mu Vin platí, zdálo se ale, že pro Vina to příliš neznamená.

     „Tak se mi to líbí.“ Holohlavec přikývl a aniž by se podíval, kolik vlastně od Vina dostal, strčil peníze do kapsy. „A ještě něco, já těmhle týpkům nevěřim, takže cokoli se stane, je to na vás, jasný?“ dodal ještě k Vinovi a ustoupil stranou.

    Sam ničemu z toho nerozuměl. Celá ta konverzace pro něj byla nesrozumitelná, některé věci mu unikaly, a to dokonce i ty, které říkal Vin tomu holohlavci. Než se nad tím ale stačil pořádně zamyslet, Vin už ho táhl dál, za tím chlápkem, kterého ten holohlavec pověřil jako jejich doprovod. Zastavili se o dvě uličky dál před polorozpadlým domem, jenž vypadal, že nad druhým patrem kdysi byla patra další a že je někdo nechal strhnout.

Damian ležel stočený v klubíčku pod tenkou dekou, která měla svá nejlepší léta za sebou. Byla značně prožraná moly a dalším hmyzem, dokonce byla i plesnivá, stejně jako zbytek pokoje, ve kterém spal. Aspoň měl ale střechu nad hlavou, nepršelo na něj, neumrznul a při extrémně vysokých teplotách se nemusel smažit. I když byla pravda, že ani tady se mu nevedlo nějak dobře – smrdělo to tu vším možným, dveře, které se díky dávno vylomenému mechanismu nedaly ani zavřít, byly oprýskané, omlácené vším možným a odřené mnohdy tak, že v nich byla skoro díra. Podlahu pokrýval koberec, který už roky nikdo nevysával, místo toho na něm byla spousta dávno zašlapaných žvýkaček, plivanců, drobečků… Plíseň na stěnách a na malé skříňce, jediném kusu nábytku, který v tomhle pokoji byl, také nikdo neřešil. Místo okna tu byla jen díra s prasklým sklem zasazeným do ztrouchnivělého dřevěného rámu. Damian se bál i jen praštit pěstí do země, aby se sklo z okna úplně nevysypalo.

     Jeho klidný odpolední odpočinek kdosi přerušil. Slyšel, jak se otevírají dveře, pak jak se zavírají. Následně do něj někdo šťouchl, podle toho, co Damian byl schopný usoudit, nejspíš botou. Vzápětí ucítil, jak z něj někdo stahuje deku.

     Otevřel oči. Toho chlápka zná… nebo přinejmenším znal. Rozpomínání chvíli trvalo, ale nakonec si na svého dřívějšího dodavatele drog vzpomněl. Jenže co tu dělá teď? Zaplatil snad Mariovi, aby ho mohl ojet?

   „Co chceš?“ zeptal se s přimhouřením očí. Nezvané hosty neměl nikdy rád, ale co skončil tady, musel s nimi denně počítat.

    „Popovídat si, tak zvedni prdel,“ odpověděl Vin k jeho překvapení a sáhl pro něco do kapsy bundy. Damian neměl šanci vidět, co se v jeho ruce skrývá. Přesto se však vytáhl do sedu a konečně zjistil, že tu Vin není sám. Druhý návštěvník vypadal o něco mladší, na sobě měl slušné oblečení, měl krátké, hnědé vlasy a modrošedé oči. A taky cigaretu za uchem, jak Damian stačil zaznamenat.

    „A co tu dělá on?“ zeptal se pro jistotu, nechtěl mít u soukromého hovoru někoho cizího, koho vůbec nezná. Zdálo se ale, že on si tady podmínky neurčuje.

     „On si tě poslechne,“ odvětil totiž s ledovým klidem Vin a stále ho sledoval.

     Damian střelil nedůvěřivým pohledem k tomu cizímu týpkovi. Nezná ho, pokud chce Vin jednat o drogách a dalším prodeji, tak před ním rozhodně ne. A i kdyby, stejně už nemá za co ty drogy kupovat. Ale to je teď jedno, tenhle maník tu stejně nemá co dělat.

    „Nebudu mu říkat nic,“ odsekl Vinovi a upřel svoje tmavohnědé, rozhodně ne zdravě vypadající oči zase k Vinovi. Aspoň, že ten chlápek se k ničemu neměl. Jen tam tak stál vedle Vina, ani si k němu nekleknul, jako to udělal Vin. Vypadal zdrženlivě a znechuceně.

   Vin se k němu najednou naklonil a Damian si na chvilku myslel, že ho praští. Pak mu ale Vin ukázal, co držel v dlani – zamával mu před očima malým sáčkem s hnědým práškem.

    Vidina špinavého pervitinu Damiana trochu probrala. Chmátl po sáčku, Vin byl ale rychlejší a včas rukou ucuknul. „Něco za něco,“ oznámil mu nechutně sladkým tónem. Damian se zamračil, nespouštěl ale z očí sáček s pervitinem.

     „Hmm… no tak jo,“ zavrčel na něj.

   „Hodnej kluk,“ pochválil ho Vin zase tím přeslazeným hlasem, který se Damianovi tolik hnusil. Neudělal s tím ale nic, a kdyby se mu za to pokusil rozbít hubu, Vin by mu to vrátil i s úroky, tím si byl jistý.

    Zároveň s tím mu ale Vin podal i sáček s hnědým práškem. Damian po něm chmátl, schoval ho v dlani a na chvíli viděl v jeho dlani další. Možná to byly jen halucinace… Ničemu by se nedivil, kdyby je ze všeho toho svinstva, na němž byl už hezkých pár let závislý, měl. A třeba ho Vin chtěl jen oklamat. To se taky stávalo docela běžně.

    „Co chceš vědět?“ zeptal se, sáček s drogou svíral pevně v dlani a nepustil. Byl tak naučený, sám velice rychle zjistil, že když si nebude tyhle věci zuby nehty bránit, seberou mu je. A klidně rovnou z ruky.

    „Jak ses sem dostal, proč jsi tady a kdo je ten holohlavej chlápek na ulici,“ dostalo se mu Vinovy odpovědi.

Damian se chvilku soustředil, aby si to zapamatoval. „Nějak moc těch otázek,“ musel si i přesto rýpnout, znělo to ale rezignovaně – věděl, že on si tady podmínky neurčuje, a navíc chtěl ten druhý pytlík. Pokud tedy Vin ještě nějaký má a nebyla to jen jeho vlastní halucinace.

„Nějak moc dávek najednou,“ odpověděl mu Vin stejným stylem. Damian něco takového čekal, smířil se tedy i s tím, že tohle všechno bude vlastně říkat tomu hnědovlasému týpkovi, kterého nezná. Proč by to opakoval Vinovi, který zřejmě jeho život znal už zpaměti…

„Jak chceš,“ odvětil jen rezignovaně a zabodl pohled do země. Ani náhodou se nechtěl dívat na to hnědovlasé individuum, aby viděl, jak ho sleduje. Chvíli přemýšlel, jak začít, než se hladce rozpovídal.

„Začal jsem brát těžký drogy, když mi bylo patnáct, spadnul jsem do toho kvůli rozvodu rodičů…“ Během jeho proslovu se mu to všechno znovu přehrávalo před očima. Jeho rodiče, kteří se v jednom kuse hádali… Většina hádek byla kvůli němu, protože ve škole moc dobře neprospíval, pořád po nich chtěl peníze a další věci, aby mohl chodit do hospody, aby mohl tohle, támhleto… Otec byl většinou pro, tvrdil, že bude nejlepší, když si syn ten život užije, dokud může. Matka ale byla proti… „Všichni kluci z naší party byli starší, nejmladšímu kromě mě bylo asi devatenáct, a všichni jsme měli různý problémy, kvůli kterejm jsme s tím začli. Jenže pak to o mně máma zjistila a poslala mě na odvykačku, z který mě sice po roce pustili, ale spadnul jsem do toho zase, tentokrát s jinou partou... tak mě máma vyhodila z domu a já se o sebe musel starat sám.“

Odmlčel se. Stále zíral do špinavého koberce. Přehrávalo se mu to před očima dál. Viděl šest dalších kluků, kteří ho nejdřív přesvědčovali, ať si s nima dá do nosu… Netrvalo dlouho a neodolal. Chtěl to jen zkusit, třeba by mu to po rozvodu rodičů pomohlo. I když se hádali kvůli němu, měl je rád… A pak, když to jeho matka zjistila, začala úplně vyšilovat. Hodila po něm skleněnou vázu, které uhnul a ta se rozbila o stěnu. Dávala to za vinu jemu… A pak ho poslala pryč, aby ho někde nějací doktoři „spravili“. Stejně se jim to nepovedlo… což jeho matku přesvědčilo, že mu nemůže pomoct už vůbec nic, a vykopla ho z domu. Tenkrát seděl za dveřmi celou noc a jen brečel. Když ráno zjistil, že to matka myslí vážně, musel se vydat do ulic a starat se o sebe… Ty vzpomínky byly staré a tolikrát omílané, že už byl vůči nim odolný, nechtělo se mu z nich plakat, ač se to dřív stávalo často.

Zhluboka se nadechl, aby mohl pokračovat. Na Vina se ani nepodíval. „Tady to bylo jiný… tady se po mně nechtěly prachy, jenom poslušnost.“ Damian nasucho polkl. V jeho tváři už najednou nebyla prázdná lhostejnost, ale trochu vyděšený výraz. Zdejší prostředí ho děsilo už tehdy, ale on neměl na výběr. Mohl se potulovat jen tak po městě a riskovat, že ho někdo jednou zabije, až zase bude krást. Ale taky se mohl zašít sem, být tady v relativním bezpečí… „Mohl jsem tady bejt, mohl jsem si dělat, co jsem chtěl, a čas od času jsem i něco dostal, ale jen, když jsem dělal, co mi řek ten holohlavec tam venku, a občas to byly pěkně svinský věci.“ Znovu polkl naprázdno. Marius ho znásilňoval, to ale ani zdaleka nebylo všechno. Chtěl po něm spoustu prasáren, na které nechtěl ani myslet.

„K tomu bych se radši nevracel… ze začátku mě znásilňoval, pak mě začal nabízet za prachy jinejm, ale ty prachy šly vždycky do ruky jenom jemu… nám, co pro něj tohle děláme, se občas poštěstí si ukrást nějaký to jídlo, nebo od něj dostanem drogy, když ho něčím potěšíme… ale hlavně tu máme kde bejt.“ Vyprávělo se mu to čím dál hůř. Bylo už tak dost hrozné o tom slyšet, natož to zažít a pak vyprávět z vlastní zkušenosti… Zvlášť to pronajímání, jako by nebyl ani člověk, jako by byl jen věc, které si nikdo neváží. Na druhou stranu… střecha nad hlavou… Tak nějak se to v něm všechno pralo a on to všechno dával do tónu, kterým mluvil. „Je to hrozný, ale my chcem aspoň žít, a on furt vyhrožuje, že když někdo zdrhne, najde si ho a zabije.“

Naposledy polkl naprázdno. Výhrůžky smrtí byly u Maria časté. Dokonce tím vyhrožoval i tehdy, když mu někdo odmítal poslušnost. Podle toho, jak moc. Někdy ho nechal „jen“ pár dní na ulici, aby neměl ani tu střechu nad hlavou. I to se už Damianovi několikrát stalo, hlavně ze začátku. S tím se ale nehodlal svěřovat už vůbec, jen zvedl pohled zpátky k Vinovi, aby mu tím naznačil, že dál už mu nic neřekne.

Vinovi to zřejmě stačilo. Aspoň se to zdálo podle jeho přikývnutí, načež stočil pohled k tomu hnědovlasému týpkovi, který na něj jen zíral. V jeho tváři Damian rozeznal víc a víc odporu. Hnusil se mu, to poznal. Týpek stočil pohled k Vinovi a asi mu dal nějaký neverbální domluvený signál, nebo to aspoň tak vypadalo, protože Vin stočil pohled zase k Damianovi. „Fajn, hodnej,“ přikývl a ač měl Damian zase sto chutí mu za ta slova přinejmenším rozbít hubu, raději zůstal v klidu sedět. K jeho překvapení mu Vin podal ten druhý sáček. Takže to nebyla jen halucinace, skutečně měl dva. Damian po něm chmátl stejně jako po tom prvním a okamžitě ho schoval v dlani. Pak složil hlavu mezi kolena a jen čekal, až ti dva vypadnou.

Vin se k němu ale ještě jednou sklonil. Damian jen napůl zvedl hlavu a uviděl v jeho ruce bankovky, které mu podával. Chmátl po nich. Vin je hned nepustil, naklonil se k jeho uchu, do něhož mu zašeptal jen: „Na nic jsem se tě neptal, ojel jsem tě, jehos vykouřil, nic navíc jsi nedostal, tak dobrej jsi nebyl, rozumíme si?“

Damian jen ochotně přikývl. To Vinovi stačilo, těch pár bankovek pustil a jemně Damiana plácnul po tváři. To ho trochu pobouřilo, ale nehodlal to dávat najevo. Peníze schoval v ruce a schoval se zase pod deku. Pak už slyšel jen zvuk zavíraných dveří.

Večer toho dne se Damian chtěl právě uložit k spánku, když mu do pokoje někdo vešel. Netrávil příliš času mimo svou matraci a deku, tudíž se zpod deky podíval, kdo to přišel. Tohohle neznal, ale jeho výraz v obličeji byl poněkud zvláštní. Za ním šel Marius, „holohlavec z ulice“, jak mu říkal Vin.

            Damian se pokusil přitáhnout si deku. Z toho chlapa měl strach.

            „Vstávej.“ Jeho hlas zněl tvrdě, prořízl vzduch jako nůž. Damianovi zamrazilo v zádech, ale vstal, postavil se dokonce na nohy. Bojácně tomu chlapovi hleděl do očí.

            „Jdu si tě zkontrolovat,“ zazněl Mariův hlas podruhé a on dal neznatelný pokyn tomu mladíkovi, který přišel s ním. Ten začal prohrabávat deku, zatímco Marius ohmatal Damiena všude, kde to šlo. Trochu sebou přitom cukal, nebylo to zrovna příjemné. Ale u sebe to neměl a v dece naštěstí taky ne. Stihl si svůj „výdělek“ schovat do skříně.

            Když Marius nic nenašel, trochu se uklidnil a o krok od něj ustoupil. „Co s tebou ty dva dělali?“

            Damian jen malinko ztuhl, než si vzpomněl, co mu řekl Vin. „Jeden z nich mě ojel a druhýho jsem vykouřil… nic jsem nedostal,“ zopakoval Vinova slova jako naučený papoušek a malinko sklonil hlavu, až mu černé mastné vlasy dlouhé k ramenům spadly přes oči. Marius mu je z tváře odhrnul, chytil ho za bradu a donutil ho podívat se mu do očí.

         „Je to pravda?“ Ta otázka zazněla jak šlehnutí bičem.

         „Ano, je,“ zalhal Damian pohotově, pohledu do očí se nijak nebránil. Třeba mu to bude stačit…

         Marius ho hodil zpátky na postel. Pak oba vyšli z pokoje.

     Damian chvíli počkal a pak si oddechl. Nezjistili to, nechají ho být… ale stejně se musel přesvědčit. Přešel k jediné skříňce v pokoji a otevřel ji, pak se podíval pod zmačkané hadry. Bylo to tam, dolary i sáčky s hnědým práškem.

        V tu chvíli, jako by si to načasovali, vrazili oba nečekaní návštěvníci zpátky do pokoje. Viděli ho přitom, on se jen poplašeně ohlédl a kvapně zavřel skříň. Ale to už viděl Mariův naštvaný výraz, něco, co v minulosti vídal velice často a co nebylo dobrým znamením. Oba se k němu blížili. Neměl kudy uniknout… další dveře tenhle pokoj neměl a už zbývalo jen okno, které kdyby použil, mohl by stejně tak vykrvácet dole pod ním.

     Marius ho shodil jediným chvatem na zem. Jeho síle se nedalo vzdorovat, zvlášť on by jí vzdorovat ani nedokázal. Nikdy netrénoval svaly, končetiny měl jak párátka a snad i díky tomu Mariovi nikdy nic moc nevydělal. Pro něj by bylo snazší ho oddělat, ale to ne, on si ho tu choval jako zvířátko, do kterého se může kopat… Protože přesně to teď udělal. Jakmile se Damian ocitl na zemi, schytal tvrdý kopanec do žaludku. A pak do žeber… Zkroutil se bolestí, odhodlaný ani nevykviknout.

        „Tak ty mi lžeš?“ Marius z toho měl zvrácenou radost, bylo to znát podle tónu. Ještě rád si do Damiana znovu kopnul. „To je za dvě noci venku…“ Damian se odvážil vzhlédnout. Stihl si všimnout jeho škodolibého výrazu, než dostal kopanec přímo pod oko. Nejspíš přesně vypočítaný tak, aby to hodně bolelo, ale nepřipravilo ho to o vědomí. Damian prudce zavřel oči a hlavu sklonil ke kolenům, slzy už zadržet nedokázal. Nebyly to jen bolestné slzy, byly to také slzy vzteku a bezmoci, co mu proudily po tvářích.

         Další kopance už téměř nevnímal. Když už byl zase konečně s to něco cítit, byl už na ulici, kam ho Marius hodil tak tvrdě, že si o asfalt rozbil obě kolena. Bylo mu jasné, že o svoje tajné zásoby přišel, což mu vehnalo do očí další slzy.

       Nemůže utéct, nemůže spát pod střechou, nemá to, co bylo ještě před deseti minutami jeho. Nikdo v okolí si ho nevšímal, všichni měli svoje problémy. Ty samé, nebo aspoň skoro ty samé.

        Žaludek ho bolel, žebra měl nejspíš zlomená, pod okem fialovou modřinu. Věděl o ní, cítil ji tam. Cítil, jak mu v tváři a v žebrech tepe krev. Možná vykrvácí vnitřně…

          Nebude to vysvobození?