Adrian netrpělivě přecházel
z jedné strany ulice na druhou a zpátky. V prstech svíral cigaretu,
kterou si zapálil, aby mu to čekání ubíhalo rychleji. Ne že by tedy to čekání
bylo smysluplné, ale to Lucasovi dost dobře vytýkat nemohl. Ne po tom, co ho
včera tak sjel.
Od chvíle, kdy se náhodou potkal
s Vinem, když si šel po práci dát panáka whiskey, uplynuly už dva dny. To
ale jeho spravedlivé rozhořčení nemírnilo; ten pocit v něm naopak doutnal
tak, že se bál, že vybuchne a neovládne se. Mohl jen doufat, že se to nestane
zrovna před Lucasem.
Chtěl to s ním probrat už
včera. Po tom, co se v té hospodě dozvěděl od Vina, mu volal, aby si
s ním mohl domluvit co nejdříve schůzku, ale Lucas mu to nebral. To
Adriana vytočilo ještě víc; pokud si Lucas nějakým způsobem likviduje vlastní
lidi, měl by o tom snad něco vědět, když už tak dlouho pracuje na tom, aby
Lucase kryl. Nedělal to zadarmo, ale i tak, pokud už má něco takového dělat, ať
mu Lucas umožní dělat tu práci pořádně. Kdyby věděl o všem, mohl by ho pak chránit
mnohem efektivněji.
Plánoval tedy, že si s ním
domluví schůzku hned na následující den, ale Lucas telefon nezvedl ani podruhé.
Dokonce ani potřetí, když mu volal z práce, což už bylo docela divné.
Takže se prostě sebral a šel hned po práci za ním, bylo mu jedno, že jde
naprosto neohlášen a že tím Lucase vytočí. Tohle nebylo něco, co by se dalo
odkládat, tyhle záležitosti se prostě musely řešit hned.
Nepočítal ale s tím, že se
s ním Lucas vůbec nebude bavit. Tušil, že z jeho náhlého příchodu
nebude nadšen, ale že ho sjede se slovy, že má ještě nějakou práci a na řešení
čehokoli s ním nemá čas, a ať přijde další den po páté, to nečekal.
Nepůsobil až tak vytočeně, jen ho
sjel jak malého kluka. A navíc naprosto zbytečně – pokud mohl Adrian soudit,
tak příliš zaneprázdněný také nebyl. Co on vlastně celé ty dny, kdy tvrdí, že
má moc práce, dělá? Možná, že si hlídá ty svoje obchody, které mu stejně
zařizuje někdo jiný, a schází se s nějakými svými klienty, spolupracovníky
a známostmi. Ale co měl na práci jiného a tak důležitého, že neměl čas na něj,
který byl pro něj možná důležitější než jeho klientela, to netušil a vlastně po
tom nehodlal ani pátrat. Jen ho Lucasův přístup ještě víc podráždil, takže se
k tomu výbuchu vážně už docela schylovalo.
Včera mu tedy Lucas zavřel dveře
před nosem s tím, ať dorazí další den, takže teď přecházel sem a tam
netrpělivě po ulici, kouřil a čekal, až minutová ručička na jeho hodinkách
konečně doleze ke dvanáctce, aby si mohl s Lucasem vyříkat pár věcí.
Do baráku se nechal pustit jakýmsi
pejskařem, který mu nevěnoval víc než jen zběžný pohled. Adrian mu ten pohled
krátce oplatil a pak vyběhl do schodů. Těch několik pater zdolal za méně než
minutu a vzápětí zaklepal Lucasovi na dveře.
Otevřel mu hned, už ho očekával.
Jako vždycky mezi nimi nedošlo k jinému pozdravu, než k výměně
pohledů, ale to už bylo u Lucase prostě běžné. Ze začátku ho to znepokojovalo,
ale za ta léta už si na některé Lucasovy manýry zvykl.
Zavřel za sebou a prošel za ním
do obýváku, vypadajícího spíše jako kancelář. I na to už si ale zvykl, a tak už
se tu necítil nesvůj. Lucas mu nabídl panáka, a když odmítl, pokynul Adrianovi
rukou směrem k pohovce, zatímco si sám zabral křeslo. Počkal, až se Adrian
na pohovce uvelebí, a pak začal. „Tak kvůli čemu jsi mě dva dny tak uháněl?“
Takže o těch pokusech se mu
dovolat věděl. Adrian měl pocit, že se mu brzy začne vařit krev, měl na Lucase
vážně vztek. Proč mu to sakra nebral?! Bylo to pro něj zatraceně důležité.
Adriana stálo mnoho úsilí, aby teď zůstal v klidu.
„Zajímalo by mě, proč jsi mi to
nezvednul,“ odvětil a očima se vpíjel do těch modrošedých naproti sobě.
„Měl jsem důležitější věci
k řešení,“ odsekl Lucas. „Nebo snad máš dojem, že se tady válím a náhodně
si házím mincí, jestli zrovna zvednu telefon?!“
Adrian jeho řečnickou otázku
přešel. „Co kdybych ti volal kvůli tomu, že se třeba celý tvoje krytí
zhroutilo?“ Při té otázce nepatrně přimhouřil oči, aniž si to uvědomil. Neměl
rád, když s ním Lucas jednal jako s děckem. Zdálo se mu, že to
poslední dobou nastává až moc často.
„Adriane, nedělej ze mě blbce,
buď tak hodnej,“ zasykl Lucas rozzuřeně. „Moc dobře víš, co máš dělat, kdyby se
něco stalo. A opovaž se mi tvrdit, že jsi takový idiot, abys to zvrtal.“
Adrian tiše zaskřípal zuby, ale
na nadávku raději nijak nereagoval. Výbušnější povahy a ty, kteří
s Lucasem nejednali moc často, by to vytočilo hned, on ho však už nějakou
dobu znal a věděl, že v tom není nic osobního, Lucas prostě dával průchod
své nezkrotné povaze. Proto bylo lepší si některá Lucasova slova vůbec nebrat,
pokud chtěl mít člověk všech pět pohromadě.
Zhluboka se nadechl, aby se
uklidnil. „Ne, jde o něco jinýho,“ zavrtěl hlavou, aby Lucase trochu uklidnil.
Nebo aby těmi slovy uklidnil sám sebe, vlastně v tom nebyl rozdíl. To, co
potřeboval nutně vyřešit, viděl mnohem vážněji, než to vypadalo.
„Tak do toho,“ vybídl ho Lucas už
klidněji. Nepřestával na něj upírat svůj ocelově chladný pohled.
Adrian krátce zaváhal, aby si
získal trochu času. Odhadnout Lucasovu reakci na stručné a jasné sdělení o tom,
že má někde v systému díru, nebylo vůbec snadné.
„Potkal jsem se předevčírem
s Vinem,“ začal, odhodlaně, ale opatrně. V další vteřině poznal, že
veškerá opatrnost byla na místě. Lucas viditelně ztuhl. „Kdy?“ optal se
bezvýrazně.
To Adriana zmátlo. „Kolem šesté
v baru,“ odpověděl. „Zmínil se, že pro tebe přestal pracovat a pak se zase
vrátil.“ Rozhodl se, že bude lepší to vzít od začátku, než aby to vybalil
rovnou.
Pečlivě sledoval Lucase, který si
poté, co mu sdělil čas, pro sebe mlčky přikývl, jako by mu najednou cosi
zapadalo do sebe. Adrian jeho počínání nechápal. Lucas však vzápětí jeho
nevyřčené otázky rozptýlil. „Už je to tady zase,“ povzdechl si. Adrian si to
vyložil jako odpověď na jeho druhou větu.
„Jak, zase?“ optal se zmateně.
Nevěděl, jestli si s ním Lucas jen nějak nehraje, ale byl rozhodnutý mu na
žádnou hru nepřistoupit. Štvalo ho, že si Lucas od jeho výpovědi vede vlastní
linii. Přece za ním šel pro informace a kvůli vyřešení nastalé situace on, a ne
naopak. I tak ale potřeboval vědět, co tímhle Lucas myslel, protože bez toho se
zřejmě dál nehne, jak usoudil podle jeho výrazu.
„To neřeš. Proč jste to spolu
řešili?“ Tentokrát zněl Lucas poněkud rázněji.
Adrian jen zvedl obočí. Teď už mu
bylo jasné, že tu není sám, kdo by se rád k něčemu dostal. Nehodlal mu to
ale usnadňovat, rozhodně ne tím, že mu bude vykládat, co je nebo není mezi ním
a Vinem. „Máš s ním nějaký problém?“ zaútočil přímo. Sledoval, jak Lucas
po té otázce přivírá oči.
Včas se ovládl. „Ale ne, vůbec
ne,“ odpověděl uhlazeně a dokonce se trochu pousmál, pak ale do Adriana znovu
zabodl svůj ledový pohled. „A to, o co předtím šlo, tě vůbec nemusí zajímat.“
Adrian pochopil, že narazil. To
ho ale ani v nejmenším neuklidnilo, naopak měl dojem, že vybuchne už
velice brzo. „Vin se taky zmínil o tom, že si necháváš oddělávat svoje lidi,“
pokračoval. „Neměl bych o tom třeba něco vědět?“
Sledoval Lucase, který se teď už
neovládl. Vstal z křesla a začal ráznými kroky přecházet po svém obýváku,
jak přecházel vždycky, když potřeboval uvolnit napětí či rozzuření.
Lucas dlouhou dobu nic neřekl,
jen přecházel sem a tam, a Adrian se neodvažoval svoji otázku nějak rozvést.
Jen ho sledoval, jak si třídí myšlenky a viditelně se snaží uklidnit. Ještě
jediné slovo, a nejspíš by se všechna ta naakumulovaná energie, která
z něj teď citelně sálala, vyhrnula ven. A to si myslel, že vybuchne sám.
Raději se tedy držel zpátky až do
chvíle, než se Lucas zarazil uprostřed kroku a opět zabodl pohled do jeho očí.
„I kdyby, tak tobě do toho nic není.“
Adriana překvapilo, jak odmítavě
to znělo. „Myslím, že je,“ ozval se opatrně. Rozdráždit Lucase se zrovna teď
nevyplácelo. „Možná to nevidíš, ale tímhle si sám podkopáváš nohy. Když už si
někoho zlikviduješ, aspoň mi to řekni, abych ti to mohl v případě potřeby
nějak vyžehlit.“ Pečlivě volil slova a měřil si Lucase očima, snažil se vyčíst
jeho reakci z řeči těla předem. Lucas však jako obvykle nic nedal znát,
takže sebou Adrian trhl, když znovu vyrazil ráznými kroky po obýváku.
„Takže ty si myslíš, že jsem
úplně blbej a nemám to vyřešený, jo?“ prskal. Adrian se tentokrát chvíli
nezmohl na slovo, a tak nechal Lucase, ať se vybije. Snažil se z těch
mumlaných slov něco vyrozumět, ale Lucas je drtil mezi zuby příliš tiše na to,
aby dolehla až k Adrianovým uším.
Ještě chvíli sledoval, jak
přechází po obýváku, ale pak už to nevydržel. „Tak kdo ti zahlazuje stopy? A
kdo ti likviduje nepohodlný lidi?“ ozval se tak nahlas, aby ho Lucas přes své
mumlání slyšel.
Dosáhl očekávaného výsledku,
Lucas se opět zarazil a probodl ho dalším pohledem. „Tak do toho ti už vůbec
nic není,“ odsekl mrazivě.
Adriana ta reakce znovu vytočila,
ale postupně se uklidnil, když si uvědomil, že Lucas s ním takhle jedná
jen z důvodu bezpečnosti. To, že měl vlastní způsoby komunikace, už byla
jen vedlejší nepříjemnost, kterou prostě musel překousnout. Musel si připomínat
pořád dokola, že se za tou zuřivostí neskrývá nic osobního, co by bylo proti
němu. Kdyby tam něco osobního bylo, nejspíš by tady už nestál.
Lucas se po několika dalších
otočkách zase zklidnil. „Měl jsem na práci důležitější věci,“ vrátil se
rozladěně zase k začátku a Adrianovi nejdřív nedošlo, proč to říká. Lucas
mu dal vzápětí odpověď sám. „Vin je zraněný.“
Ta věta, jako mnohokrát předtím,
způsobila, že Adrianovi vynechalo srdce jeden úder, než se zase vrátilo
k činnosti. Lucas si tímhle zajistil jeho plnou pozornost. „Co se stalo,
kdy?“ vydechl.
„Někdo ho pobodal. Krátce po tom,
co jste spolu podle tvých slov byli v baru,“ zadíval se na něj Lucas
významně. „Proto ti to říkám.“ Odmlčel se, aby Adrianovi plně došel význam jeho
slov.
Chvilku mu to trvalo. Pak polkl
naprázdno. „To… to nemůžeš myslet vážně.“ Hlas se mu zadrhl v krku, takže
musel polknout znovu, než byl schopný ta slova vyřknout.
„Pokud o tom něco víš, rád bych,
abys byl upřímnej,“ pokračoval tvrdě Lucas a zařezával se modrošedýma očima do
těch jeho.
Tentokrát už se Adrian neudržel a
vybuchl. „Sakra, nevim. Myslíš si, že jsem nějakej zrádce, nebo co?!“
Propaloval Lucase pohledem. Kdyby očima uměl propalovat doslova, zbyla by
z něj hromádka popela.
„Tak klid, nikdo tě z ničeho
neobviňuje,“ mírnil ho Lucas smířlivým tónem. „Chci vědět všechno, co by mohlo
pomoct najít toho hajzla, kterej ho má na svědomí. Neříkal ti Vin něco
v tom baru?“
Docela se mu ulevilo, když
zjistil, že si Lucasova slova špatně vyložil. Ale byl z toho vystresovaný,
takhle by si to v tu chvíli vyložil každý. Tím se uklidňoval. Pak se
v myšlenkách vrátil za barový pult k panákovi whiskey, nakonec
s pohledem zase upřeným do Lucasových očí pomalu zavrtěl hlavou. „Nic
zvláštního,“ odpověděl i slovně. „Vin jenom říkal, že ho ještě čeká předávka…
běžná rutina.“ Při těch slovech se Adrian kysele ušklíbl. Nesliboval mu snad
Vin, že bude v pořádku a že se mu nic nestane? A teď nejspíš leží
v jedné z newyorských nemocnic a sám sobě nadává. Pokud je tedy vůbec
při vědomí.
Lucas jen mlčky kývl, ale Adrian
už ho nevnímal. Viděl před sebou Vina, jak ho viděl v té hospodě. Něco se
na něm změnilo, ale nedokázal to identifikovat, nebo přesně pojmenovat.
Vypadal, jako by ho něco opustilo, ale zároveň, jako by něco našel. Možná se mu
to jen zdálo a možná mu mozek jen podstrkuje to, co vidět chtěl. Chtěl vidět
Vina, který se netrápí, který má větší smysl, pro nějž chce žít. Chtěl ho vidět
v takovém rozpoložení, v jakém byl tehdy, když spolu chodili. Přimělo
ho to zamyslet se nad tím, jestli to opravdu byla skutečnost, nebo jen
domněnka.
„Chci se za ním jít podívat,“
oznámil Lucasovi, když se z myšlenek vytrhl. Zaznamenal, že Lucas ve svých
myšlenkách také kamsi zmizel, takže mu tu minutu či dvě nijak výrazně nechyběl.
Lucas vzhlédl. „Nedoporučoval
bych to, ale jak chceš.“ Pokrčil rameny, naškrábal na kus papíru adresu
zdravotnického zařízení, které Vina mělo momentálně v péči, a podal mu ho.
Adrian ho jen s kývnutím
strčil do kapsy, aniž se na něj podíval. Nechtěl tu adresu vidět teď,
podněcovalo by ho to k tomu, aby za ním jel hned. A on se potřeboval
vrátit domů v dobrém stavu, už kvůli Jackiemu, pokud ne kvůli sobě. Tomu
chudákovi vůbec nic neřekl, a přitom přišel domů s prásknutím dveří a choval
se jako neřízené tornádo. Rozhodl se, že až přijde domů, pořádně se mu za ten
výstup posledních několika dnů omluví.
„A to je všechno,“ uzavřel to
Lucas. „Neboj se, že by mi něco hrozilo,“ dodal pak mírněji. Adrian pochopil,
že se mu tím omlouvá za to, jak na něj před chvílí vyjel.
„To je dobrý,“ hlesl jenom, kývl
na pozdrav a pak, s myšlenkami roztroušenými někde kolem Vina a Jackieho,
se vydal domů. Návštěvu Vina nechá až na zítřek.
Žádné komentáře:
Okomentovat