Adri / Alternative reality

Alternative reality

Adrian seděl na barové stoličce a před sebou měl panáka whiskey. Zíral do skla, jako by to se mělo přinejmenším pohnout, ne-li rovnou začít levitovat. Jackie se s ním jen před pár hodinami rozešel a jeho mozek to nějak nedokázal akceptovat.

         Nejenže nedokázal, on to přímo odmítal. Rukou v kapse drtil jeho obojek. Vzal si ho, musel mít Jackieho u sebe. Nebo aspoň to, co Jackie dva roky nosil. Kvůli němu.

         Napil se. Jen jeden lok, jednoho panáka už v sobě má a nemůže se opít. Musí zítra brzy ráno do práce. Jakoby nestačilo, že už tam má problémy…

         Problémy s Jackiem nastaly kvůli jedné jediné noci. Kvůli noci, která byla přesně taková, jakou potřeboval už dlouhou dobu. On sám si to nepřipouštěl, nechtěl. Nechtěl zklamat Jackieho a hlavně nechtěl zklamat sebe, jenže jeho city říkaly něco jiného. Zvlášť když se cítil tak sám poté, co mu šéf v práci oznámil, že ho klidně může vyrazit z hodiny na hodinu. To ale Jackie nevěděl… Měl mu to říct? To také nevěděl. Utápěl teď všechny tyhle myšlenky v jediné sklence whiskey, která před ním stála už dobrou půlhodinu. Doufal, že když do sebe kopne toho prvního panáka, na všechno zapomene… nebo že se z toho stane jen sen. Zlý sen s jednou moc hezkou částí.

         Slečna vedle něj ho oslovila. Ani si nevšiml, že tam je, nevnímal nic okolo sebe. Přesto k ní stočil pohled. Připadalo mu, že ji nezná, ale ona ho oslovila jménem. Malinko pozvedl obočí, nepoznával ji. Možná už ze všech těch problémů začal šílet…

           Teprve po chvíli mu došlo, s kým má tu čest. Musela se představit. Dávná spolužačka ještě ze základní školy. Poznala ho po všech těch letech, jako by se ani nezměnil. Jako by se za tu dobu nestihl stát dealerem, následně od toho upustit a pak si hledat místo u policie, které má momentálně vcelku na štíru. Jakoby nestihl několik vztahů se ženami, které nevyšly kvůli jeho tenkrát ještě netušené orientaci. Jakoby se nestihl dát dohromady s Vinem a rozejít se s ním, pak s Jackiem a dostat od něj kopačky…

Pak si vzpomněl, že byl nedávno na třídním sraze, takže ho tam nejspíš viděla.

            „Rebeko,“ odpověděl kývnutím na pozdrav. Zastřené oči ale prozrazovaly, že je v myšlenkách někde úplně jinde a slečně se věnovat jen tak nebude. Došlo jí to, stáhla se a nedorážela.

       Věnoval se dál svému panáku. Tedy spíše sklu, v němž se již necelé čtyři centilitry toho božského pití nacházely. Obojek drtil v kapse čím dál víc, málem mu to vehnalo do očí slzy. Podobně ho stiskl vždycky, když jeho subík neposlechl rozkaz. A stlačil ho na kolena…

       Ne, nemůže o tom přemýšlet. Nemůže si v hlavě přehrávat ty nejlepší chvíle. Hry, a pak to mazlení. Jackie byl největší mazel, jakého kdy poznal, čehož také s chutí využíval. Ne… nesmí na to myslet…

         Zahleděl se na tu slečnu vedle sebe. Teď už její rysy rozeznal, rozpomněl se, dokonce i tušil, která to byla z těch malých holek na základce. A vybavil si ji i nedávno na tom sraze. Jedna z nejaktivnějších, kteří se na srazu podíleli. To ona sháněla celou bývalou třídu, zjišťovala, kdy má kdo čas a dala to nakonec nějak dohromady. Vysoká, hnědovlasá, docela štíhlá a momentálně nezadaná, jak se ráčila na sraze několikrát chlubit. Měla jen jednu vadu – byla to ženská.

         I přes to Adriana něco napadlo. Třeba by to mohlo fungovat… Tiše ji vyzval, ať se k němu přiblíží. Pousmála se a přisunula se blíž i se stoličkou. Díval se jí do očí. Nemělo by to vadit… už přece není zadaný. A i kdyby ano, je to jen úlet. Jeho malé tajemství zná málokdo, tahle holka o něm neví zcela určitě. A se ženskými jistou praxi má, takže by to nebylo až tak těžké…

         „Ještě blíž,“ vyzval ji a díval se jí do očí. Před těmi jeho stál pořád Jackie, házel po něm svým obojkem a křičel na něj. Přestože se to ve skutečnosti nestalo, jeho mysl si to neustále přibarvovala. Bylo by lepší, kdyby na něj byl naštvaný. Pořád lepší než ta tichá, chladná nenávist, které se dočkal a kterou nechtěl. Doufal, že se v Jackieho očích nikdy neobjeví… Jenže s tím, co cítí k Vinovi, jak si jen mohl dovolit doufat?

      Rebecca se přiblížila. Se svým tajemným úsměvem by dokázala zlákat kdekterého chlapa, nechápal, že je nezadaná. I když jen momentálně. Aspoň jí to neublíží…

        Políbil ji. Ten polibek… dal do něho všechno. Svou ztrátu, city k Jackiemu i Vinnymu, svou zmatenost, která ho popadala v posledních dnech až moc často. Nereagoval na její překvapení, zprvu ji líbal na rty, ale netrvalo dlouho a polibek prohloubil, dral se jazykem k tomu jejímu, jako by mu snad celý život na ničem jiném nezáleželo… Chtěl zapomenout. Zapomenout na Jackieho, na Vinnyho, na práci, sám na sebe.

Vzbudil se ve své posteli. Chvíli zíral do stropu. Na sobě měl jen spodní prádlo, což rozhodně nebylo něco, v čem spal, když byl sám. Normálně si bral ještě tričko. V poslední době, když u něj bydlel… Zasekl se v myšlenkách. Nemůže na to myslet, nemůže a nebude. Podíval se vedle sebe.

        Rebecca oddechovala klidně a pravidelně. Ještě spala. Adrian tiše vstal, natáhl na sebe džíny, sebral z opěradla židle košili, kterou tam nejspíš večer nebo pozdě v noci odhodil, už si to nepamatoval, a vyšel z ložnice. Ještě než za sebou zavřel dveře, podíval se na spící dívku. Snad bez potíží trefí domů…

         Chvíli nato už sbíhal schody. Ani kafe si nedal, toužil jen vypadnout ze spárů té samoty, která ho ubíjela. Ano, měl v posteli ženskou, ale co s ní? Vždyť on ji ani neumí ocenit. Jedenáct… deset… devět… patra se nějak vlekla. Připadalo mu to jako věčnost, nebo aspoň tak, jako by to normálně sbíhal rychleji. Ale za to možná může jeho už naprosto šílený mozek. Nasedl do služebního auta, s kterým zaparkoval před barákem jen před pár dny. Od té doby nebyl v práci. Teď tam ale musí.

          Zaparkoval před služebnou. Snažil se na nic nemyslet. Vycházelo mu to. Měl dočista prázdnou hlavu, a i když si vybavil jedno nebo druhé jméno, myšlenky se mu nerozjely. Prostě nic. Jméno se zase ztratilo v hlubinách jeho mysli a nezanechalo po sobě ani stopu.

        Tupě vyšel do schodů. Cestou pozdravil pár kolegů, kteří se na něj bůhvíproč tvářili divně. Až ve své kanceláři to pochopil. Na stole našel papír s výpovědí.

         Chvíli na něj naprosto nehnutě zíral. Pak se zhluboka nadechl, sebral papír ze stolu a rozhlédl se po kanceláři. Na jejích dveřích už nebude viset jeho jméno. Pohodlná židle už nebude jeho… a ty hodiny, v kterých se zabýval záhadnými krádežemi, u nichž nikdo neznal pachatele, přijdou všechny vniveč. Jako by tu nikdy ani nepracoval.

     Sebral ze stolu svůj oblíbený hrnek na kafe, který si před dlouhou dobou přinesl. Dárek od Jackieho… Teď to zabolelo. Samotná myšlenka na jeho jméno. Odložil hrnek znovu na stůl a chvíli se na něj díval. Ne, nemůže…

      Vytáhl z kapsy klíčky od auta a hodil je na stůl vedle klávesnice. Byl to takový mechanický pohyb. Nakonec sebral z věšáku svou mikinu, kterou si tu nechával pro případ, že by mu v kanclu byla zima. Pak kancelář opustil s jediným bolestným bodnutím u srdce při pohledu na hrnek. Zavřel za sebou a seběhl schody, připadalo mu, že teď je sbíhá daleko rychleji, než sbíhal ty ve svém domě. Vrátnému jen věnoval kývnutí na pozdrav a vyšel ze služebny do dalšího dne plného utrpení.

Zamířil směrem ke svému baráku. Na autobusové zastávce si to však rozmyslel a nasedl do prvního busu, který jel kolem. Nezáleželo mu na tom, kde ho vysadí. Ať si třeba dojede na kraj světa, už je to jedno…

      Slyšel povědomé zastávky a z okna viděl povědomou čtvrť. Vystoupil na té správné a zcela automaticky zamířil k baráku ve špinavé čtvrti plné nebezpečných individuí. On si ale nemusel dávat pozor, znal to tady a oni znali jeho, aspoň od vidění. Nepřemýšlel nad tím, kam jde, a proto se jen s podivem zastavil pod barákem, v bytě jehož pátého patra kdysi trávil téměř každou noc.

        Bude ho rušit ve spánku. Vin ho zabije, když ho vzbudí v sedm ráno.

        Tím možná líp, pomyslel si a ironicky se ušklíbl. Toho dne první známka nějakého výrazu.                 Zazvonil.