Adri + Vinny

Přepis hry z 10. 4. 2012: Adri s Vinem po Vinově rvačce

Adrian seděl před pohovkou už pár hodin. Nechával Vina spát, pozorně ho při tom sledoval a ostražitě kontroloval, jestli se s ním něco neděje. Byl pořád ve střehu. Hlídal jeho dech, čas od času mu sáhl na zápěstí, aby mu zkontroloval tep. Dech měl Vin pravidelný od chvíle, kdy tvrdě usnul, tep se nehýbal žádným směrem. To bylo pozitivní. Snad měl od té rvačky konečně klid.

      Bylo krátce po třetí, když Vin pohnul hlavou. Adrian i v tom šeru okamžitě vytušil změnu a zpozorněl, i když mu to kvůli jeho únavě dělalo trochu problém. Na Vinovi mu ale záleželo, byl by schopný kvůli němu probdít třeba celou noc, kdyby to bylo potřeba. Vin chvíli mžoural do prázdna; bylo znát, že se vzpamatovává. Pak na něj pohlédl.

       „Adri…“ vydralo se mu z hrdla velice tiše, skoro šeptem. Na jeho hlase bylo znát, jak je stále hrozně zesláblý; bylo v tom ale slyšet i jisté překvapení. Pořád si nebyl jist, proč že se tu vlastně octnul, jen pomalu mu to docházelo. Adrian byl však rád, že se Vin probral, a malinko se pousmál, aby ho uklidnil. „Klid, už jsi v pohodě,“ snažil se ho ujistit a rukou udělal bezděčné gesto směrem k jeho vlasům, aby mu je prohrábl. V půli cesty se zastavil a raději si to rozmyslel; nechtěl dělat situaci horší, než je. Zamaskoval to prohrábnutím svých vlasů.

      Vinovi to ale neušlo. Stejně jako mu neušly stopy po únavě v Adrianově tváři. „Měl by ses vyspat,“ doporučil mu a svou ruku vnořil do Adrianových vlasů. Jemu to žádný problém nečinilo, naopak se zdálo, že se v tom ještě vyžívá. Aby taky ne…

       Adrianovi byl jeho dotek příjemný. Stále si vyčítal, že se to tenkrát stalo, a ve chvílích, kdy byl s Vinem sám, na to prostě myslet musel. Byli si věrní. Proč to tak muselo skončit?

        Zavrtěním hlavou odpověděl na jeho slova a zároveň si pročistil hlavu od nechtěných myšlenek, které se do ní vkrádaly. Je tu jako Vinnyho doktor a udělá všechno pro to, aby se zase cítil dobře, a bude se snažit ho zbytečně netýrat dávnými vzpomínkami, které už nebyly ničím víc než vybledlým stínem, zapadlým kdesi v jeho podvědomí. „Až si budu jistej, že jseš fakt v cajku,“ odpověděl a odvrátil pohled jinam, aby mu tak dlouho nezíral do tváře.

        Vin poté ruku stáhl. „Je to lepší,“ zamručel Adrianovým směrem. Skutečně se cítil lépe, rána už tolik nebolela a rozhodně tolik nekrvácela. A tím spánkem nabral trochu sil. Počkal, než mu Adrian znovu věnuje svou pozornost, a pokusil se o úsměv. Adrian přikývl a Vin sledoval jeho ruku, kterou mu tentokrát bez zastavení přiblížil k tváři a lehce se ho dotkl. Odhrnul mu vlasy z čela a pak vstal.

        Trochu se protáhl, cítil v nohou křeč od dlouhého sezení vedle gauče. „Co ti můžu nabídnout?“ zeptal se pak Vinnyho, usoudil, že by bylo nejlepší, kdyby se něčím posilnil. Nemusel to ale být zrovna alkohol; Adrian se bál, že ten by mohl znovu spustit krvácení, i když to bylo už vcelku nepravděpodobné. Visel na něm pohledem, zatímco se na něj Vin ušklíbl. Bylo z toho vcelku jasně pochopitelné, co by rád, to však spadalo do kategorie alkoholu, dokonce tvrdého, a tím ho Adrian prozatím nehodlal nalévat.

      „Jseš si jistej, že je to dobrá volba?“ pozvedl obočí a nechal na něm zkoumavý pohled, přičemž gestem ruky ukázal na jeho obvaz; snad si to Vin sám uvědomí.

        Neuvědomil.

     „Budu pít druhou rukou,“ prohodil pobaveně, jako by Adrian pronesl něco nadmíru vtipného. Adrian si neznatelně povzdechl, protočil panenky a vrátil pohled zpátky na něj. „To jsem nemyslel,“ odvětil sarkasticky, ovšem vcelku pobaven Vinnyho reakcí.

    „Tak dobře, nechám to na tobě,“ Vin zčásti rezignoval a to bylo Adrianovi po chuti, což neopomněl zdůraznit. „Chvíli bych tě pro jistotu nechal bez alkoholu,“ upozornil ho smířlivým tónem a zamířil do kuchyně, s jeho pohledem v zádech, aby mu mohl najít něco, co by kompenzovalo jeho chuť na alkohol, ale zároveň to nerozběhlo jeho krevní oběh do takové míry, že by mu tam ještě vykrvácel. To by po takové snaze byla hezká ironie, pomyslel si a sáhl do lednice pro vychlazené nealko pivo. Pak se k Vinnymu vrátil a podal mu ho se slovy: „Snad ti to něco řekne chutí, když už ne tím, že by v tom byl alkohol.“

         Vin se ušklíbl a mírně potřásl hlavou, ale piva se chopil a napil se. Adrian zatím se spokojeným úšklebkem sledoval, jak to do něj padá, pak překročil lékárničku, již nechal na zemi společně s dalšími pomůckami, které používal při ošetřování Vinových zranění, a zamířil zpátky do kuchyně. „Jdu si udělat kafe,“ prohodil přes rameno. Vin jen cosi zamručel a chvíli zkoumal etiketu piva, než láhev odložil na zem. Všiml si přitom lékárničky a pro sebe se usmál. Moc dobře věděl, co to znamená.

         Stáhl ze sebe mikinu a bundu, které mu předtím Adrian nechal, aby byl v teple, a zůstal přikrytý jen dekami. Pak znovu sáhl po flašce a zhluboka se napil. V tuhle chvíli mu bylo dobře, a ačkoli v něm soukromá chvíle jen s Adrim vyvolávala vzpomínky na minulost, nějak to přecházel; důležité bylo, že se o něj postaral. Vin věděl, že se na něj může spolehnout.

         Adrian zatím nechal vařit vodu a připravil si do hrnku kafe. Potřeboval se probudit, byl unavený a skoro blouznil. Chvilkové odloučení od Vinnyho pod záminkou přípravy kávy pro něj bylo nezbytné; v jeho přílišné blízkosti se myšlenkami toulal až moc daleko. To, o čem přemýšlel a co si kdysi vysnil, by nebylo reálné ani tenkrát, natožpak teď. Chtěl být s Vinem, chtěl splnit to „navždy spolu“, které mu tehdy slíbil. Ještě spolu začínali, moc se neznali, a přece už k sobě cítili jistou dávku důvěry; mohli se na sebe vzájemně spolehnout, a to za všech okolností. Postupně prošli křížem krážem celý New York od obchodníka k obchodníkovi, dealovali a vydělávali si na přežití všemi nelegálními prostředky, jaké se naskytly. Trvalo to pět dlouhých let, než došlo k odloučení mezi nimi a tím k naprostému zničení téměř všeho, co mezi nimi kdy bylo nebo mohlo být. Během těch let se stali neodlučitelnými, byli jako magnety, pohybovali se po stejných dráhách a vycítili jeden z druhého naprosto všechno, ani se nemuseli ptát. To sžití bylo tak citlivé, až se ho Adrian bál a nepochyboval o tom, že Vin také.

       Když se jejich vztah dostal k vrcholu, párkrát se spolu i vyspali. Nebylo to nic abnormálního, žádný z nich v té době neměl partnera, byli vlastně partnery sobě navzájem. A přesto, že se k sobě v sexu chovali víceméně hrubě, protože oba měli silně dominantní sklony, se jejich důvěrný vztah utužoval. A pak se najednou zlomil takřka v jediném okamžiku.

       Nepřestali si věřit, dokonce se ani nepřestali podporovat. Jeden při druhém stále vždycky stál, dokázal by za toho druhého klidně dát ruku do ohně. Když na to přišlo, oba by se raději nechali usvědčit ze svých činů, než aby se něco vážného stalo tomu druhému. Už to ale nebylo takové, jako dřív, nemohli prostě jeden ke druhému přijít a začít se svěřovat úplně se vším, načež se spolu třeba i vyspat – protože to se onehdy stalo téměř rutinou –, nemohli si být vzájemně blízcí. Protože on, Adrian, to zkazil. A žít s tím pocitem bylo jako nést několikatunové závaží a doufat, že přežije.

       Voda se uvařila. Adrian si jen povzdechl, zavrtěl hlavou, aby ty chmurné myšlenky zahnal, a kafe si zalil. Nelitoval toho, že má Jackieho. Jediné, čeho litoval, bylo, že Vinovi tak ublížil.

       Postavil konvici zpátky na místo a i s hrnkem se vyloudal z kuchyně. Položil hrnek na nízký konferák před pohovkou, na níž stále ležel Vin a popíjel pivo. Adrian se usadil mezi stolkem a pohovkou, aniž by se na něj podíval; bál se, že by Vin vytušil, na co celou tu dobu myslel. Odlučovali se, to ano, a už to bylo přes rok, co se přestali tak důvěrně stýkat. Přesto v obou zůstávala stále jistá dávka citlivosti vůči tomu druhému, což Vin potvrdil okamžitě poté, co Adrian vzal hrnek do rukou, usrkl kafe a vzápětí téměř neslyšitelně sykl bolestí. „Vždycky se spálíš,“ poznamenal mírně pobaveným hlasem a dál ho sledoval.

     Adrian zamručel. „Mockrát jsem tý vodě říkal, ať po uvaření není tak horká, a nikdy mě neposlechla,“ postěžoval si a hrnek odložil. Vin se sesunul z pohovky vedle něj a nezraněnou rukou mu chlácholivě prohrábl vlasy. Pak ruku obtočil kolem jeho ramene tak, aby šla snadno shodit, kdyby Adrian chtěl. Chápal, v jaké situaci Adrian je, měl však z toho smíšené pocity. Dokázal se s tím smířit, ale v jeho blízkosti se přestával ovládat. Většinou se odtáhl dřív, než mu to přestalo racionálně myslet, byly ale chvíle, kdy by po něm s největší chutí skočil a po svém vrátil minulost tam, kde měla být – tedy do současnosti.

        Adrian však jeho ruku neshodil. Lehce si na ni položil hlavu a znovu se natáhl po hrnku, aby si opětovně spálil jazyk. Hlasitě zaklel, tentokrát ale spíš pobaveně. Vinnyho přítomnost ho svým způsobem ničila, když v něm probouzela ty nostalgické vzpomínky, zároveň ho ale povzbuzovala a byla mu příjemná. Přesto však věděl, že to není zcela v pořádku.

       Chvíli tak setrvali, Vin si opřel hlavu o jeho rameno a mlčky sledovali protější zeď. Oba byli zcela ponoření ve svých úvahách. Adrian si ani nevšiml, kdy mu kafe vychladlo, když však po něm po nějaké chvíli sáhl, už se nespálil. Dopil ho, postavil hrnek zpátky na stůl a přesměroval pohled na Vina, který se střídavě díval kamsi neurčitě a na něj a dopíjel nealkoholické pivo.

        „Neměli bysme tohle provozovat,“ ozval se po chvíli tiše Vinovi téměř do ucha, spíše to vyznělo jako zavrnění, a zavřel oči. K ničemu se neměl, bylo to pouze konstatování holého faktu. Nechtěl, aby tahle chvíle skončila. Neměla právo skončit, ne po tak dlouhé době, kdy spolu neměli příležitost být chvíli v soukromí. Chtěl Vinnyho sobecky pro sebe, teď, tady, dokud ta šance trvá. Cosi ho však přimělo promluvit a říct právě tohle.

        „Promiň,“ zamručel Vin tiše, ale ani nezvedl hlavu z jeho ramene, natož aby stáhl ruku. Cítil se podobně jako Adrian, na rozdíl od něj ale věděl, že tahle chvíle skončí velmi brzy.

       „Co já, to se omlouvej někomu jinýmu.“ Adrianův hlas už zněl jakoby ze spaní, i když ještě úplně nespal. Jeho únava se na něm však podepsala i přes hrnek kafe, který měl v sobě. Vin to nechal bez komentáře a ani Adrian se už neměl k dalším slovům. Vin si ho k sobě jemně přitáhl.

       To gesto Adriana probralo. Bylo to nemístné, nemělo… vlastně mělo to tak být, ale nebylo to správné. Se zamručením se od Vina odtáhl. Vin se beze slova podřídil, ruku však na jeho rameni nechal; ani to ovšem už dlouho nevydrželo, Adrian ji setřásl a vstal. Pár kroky přešel do koupelny, aniž by Vinovi věnoval byť jen jediný pohled, a pustil studenou vodu, kterou si opláchl obličej. Potřeboval se probrat, ne usnout na rameni toho, po kterém toužil kdysi dávno a jehož kapitola už měla být dávno uzavřena.

       Když se opřel o rám dveří, jak bylo jeho zvykem, aby si protřel obličej ručníkem, všiml si, že Vin sáhl po své mikině a bundě a beze slova si je navlékl. Zasáhlo ho to. Chvilku na něj zíral, nečekal, že ho ještě někdy v životě tak vykolejí pohled na Vina, který se ho chystá opustit. Konečně se k němu Vinny otočil a chvíli ho prázdně sledoval, než ze sebe vypravil jediné slovo. „Půjdu.“ Hned nato uhnul pohledem stranou.

         Adrian krátce přikývl. Srovnával se s tím jen velice těžko. Přesto však musel ujistit Vina o tom, co bylo správné. „Ty víš, že tohle by nešlo.“ V jeho očích se přitom vystřídala směsice výrazů. Věděl, že Vin z toho vyčetl bolest, nesmírný smutek a ohromnou prázdnotu, kterou v něm už kdysi zanechal.

       „Vím, proto jdu.“ Ve Vinově hlase byla slyšet stopa po jakési definitivnosti. Rukou zabloudil pod bundu, aby se ujistil, že má všechno tam, kde má být. Pohled přitom udržoval v Adriho tváři. Adrian se odlepil od rámu dveří a přešel k němu. Udělat těch několik kroků mu přišlo nesmírně těžké. Položil mu jen tak zlehka ruku na rameno, stejně jako předtím on jemu, tak, aby se dala snadno setřást. „Můžeš pro mě něco udělat?“ zeptal se tiše, zatímco stále sledoval jeho oči.

      Vin se krátce podíval na jeho ruku na svém rameni, než přesunul pohled zpátky do jeho očí. „Možná,“ usoudil nakonec tichým hlasem, tušil, co Adrian bude chtít.

        Ten mu to svými dalšími slovy jen potvrdil. „Zůstaň tady, dokud se aspoň nerozední,“ požádal ho vážně a zcela upřímně, záleželo mu na něm natolik, že ho nechtěl pustit do noci samotného. Ačkoli Vin by se o sebe postaral, to on uměl; přesto byl zraněný a on nechtěl, aby se mu v téhle chvíli cokoli stalo. Ruku stáhl z jeho ramene, napůl očekával, že Vin jeho žádost odmítne.

     „Promiň,“ hlesl Vinny a ztěžka polkl. Pak sklopil pohled a obrátil se k odchodu. Adrian si povzdechl a pak se pomalým krokem vydal za ním; tušil, že to tak dopadne. To mu ale nezabránilo říct Vinnymu ještě aspoň jednu věc. „Tak na sebe dávej pozor… a aspoň pár hodin vydrž bez alkoholu nebo čehokoli, co by mohlo to krvácení zase rozjet.“ Vin ani nepřikývl, vlastně ani nedal nijak najevo, že ho slyšel. Prostě se otočil a za chvilku byl pryč. „A hlavně se mi nikde zase nezřiď,“ pronesl Adrian už do ticha.

         Ještě chvíli hleděl směrem, kterým Vin zmizel, než zavřel dveře bytu. Nechtěl, aby ho opouštěl. Ne teď, ne takhle. Jistě, že ho neopouští navždycky, ale dnešní setkání je zasáhlo oba. Budou se z toho muset vzpamatovat, a to určitě nebude trvat krátkou dobu. City, které k sobě chovali, byly stále příliš otevřené.

         Adrian se opřel o dveře. Cítil, jak mu po tvářích začínají stékat horké pramínky slz.