Výstraha

RPG čas nespecifikován; psáno na zadání 5 slov (výstraha, řetěz, koleje, drama, vada)

„Uděláme to takhle… Nebudeme to zbytečně dramatizovat, ty mi řekneš všechno, co mě bude zajímat, a pak to skončí. Možná si s tebou trochu pohraju… když nebudeš spolupracovat.“

S těmi slovy Marcus přecházel po obýváku, do svých krátkých odmlk vždycky pleskl hlavní pistole o levou dlaň. Zbraň nebyla nabitá; stejně tak to však mohla být jen maketa, byla tu totiž jen pro efekt. Oddělat s ní chlápka, který se klepal před ním, rozhodně neměl v úmyslu.

Jeho obětí byl tentokrát asi dvacetiletý, zhruba okolo metru sedmdesáti vysoký špinavý blonďák, jehož pravým jménem bylo Thomas Swift. Na jméně ovšem vůbec nezáleželo. Záleželo na tom, co Thomas provedl.

Ne, že by se mu nějak extra chtělo oddělávat kuřata. Ten kluk byl sotva vylezlý ze školy, možná ani to ne, ale Lucas nebyl z těch, co takovéhle chyby odpouštějí. A on nebyl z těch, kterým se za podobné hlupáky chtělo ručit.

Mladík, který měl evidentně z pistole strach, ho s panikou v očích s už docela normálně velkými zorničkami jen tiše sledoval. Zatáhl rukama v kovových poutech za řetěz, který pouta jistil k ocelové trubce u stěny. Zpacifikovat tohohle zajíce bylo až překvapivě snadné. Teprve před chvílí se probral z bezvědomí a nyní zjišťoval, co se s ním děje. Od chvíle, co se probral, nepromluvil zatím ani slovo, jen na Marcuse vytřeštěně zíral.

Marcus od Lucase věděl, že je to troska, troska bez jakýchkoli známých či příbuzných, kteří by mu poskytovali nějaké to zázemí. Mohl by se klidně prodávat, ale on místo toho zvolil tu horší cestu. Vrhnul se po hlavě do obchodu s drogami, jimž i propadl a to vyústilo až v nedávné události. Marcus si pro sebe zavrtěl hlavou, když teď k těmhle myšlenkám došel. Lucas nikdy neměl brát takovéhle mladé kluky, ovšem fakt byl, že on sám se vypracoval skoro dřív, než mu bylo jednadvacet. Tohle mrňavé, bezvýznamné skoro ještě štěně, které se teď bázlivě krčilo před ním, nebude v tomhle světě nikomu chybět.

„Co – co po mně chcete?“ dostal ze sebe roztřesený mladík konečně, několik minut po Marcusově poslední větě.

„No vida, konečně se k něčemu dostáváme,“ ušklíbl se Marcus tvrdě. Ne, nebylo mu po chuti likvidovat takováhle mlaďoučká stvoření, ale to nic neměnilo na tom, že ho to bavilo. Aspoň, že měl ten kluk hezkou tvářičku. To ho nezachraňovalo, ale třeba pak bude mít Marcus mírnější náladu a dopřeje mu rychlejší a bezbolestnější smrt.

To malé, bázlivé stvoření ho sledovalo a těkalo pohledem mezi jeho tváří a pistolí, kterou Marcus neustále mechanicky, stále ve stejném pomalém rytmu, pleskal o dlaň. Ještě chvíli a nervově se mu tam zhroutí. Marcus přestal přecházet od jedné stěny ke druhé, zastavil pohyb rukou a počkal si, až bude mít od toho mláděte plnou pozornost.

„Chci po tobě všechno,“ odpověděl mu na otázku. „Všechno, cos vykecal poldům o tom, co děláš. Všechno, co o tom sám víš. Ušetřím tě vykládání o tom, jak ses k tomu vůbec dostal, to mě nezajímá,“ pokračoval mrazivě.

Výraz v obličeji malého kuřete se diametrálně změnil, jakmile mu docvaklo, kdo před ním stojí. Mladík nasadil zatvrzelý výraz. „Neřekl jsem jim nic o tom, co dělám,“ odsekl.

Marcus se tak tak udržel, aby neprotočil oči. Ten kluk měl zjevně místo mozku slámu. Kdyby ne, určitě by si tak nevyskakoval proti pistoli. Nebyla sice nabitá, ale to on nemohl vědět.

„Jasně, že jim asi nebudeš vykládat, že překračuješ zákon, troubo,“ zavrčel Marcus netrpělivě. „Dělej, mluv. Můj čas je drahej.“ Celou dobu držel tvrdý pohled v jeho tváři.

S mladíkem to ani nehnulo. „Neřeknu ti nic,“ odfrkl a znovu zatáhl rukama za pouta, snad se chtěl ujistit, že stále ještě pevně drží.

Tím Marcuse ovšem jen vyprovokoval. Odjistil prázdnou pistoli, jen tak pro efekt, aby ten kluk zvuk pojistky dobře slyšel. Nenuceně namířil zbraň na něj.

„Fajn, fajn, řeknu ti všechno,“ vyhrknul a bezděčně pohnul spoutanýma rukama nahoru, jako by chtěl naznačit, že se vzdává. Marcus se ušklíbl. Konečně mu došlo, že mu jde o kejhák, i když pistole zrovna bezprostřední ohrožení na životě neznamenala.

Marcus se neobtěžoval zatáhnout pojistku zpátky. Místo toho se opřel zády o opěradlo křesla, zbraní na něj dál jen laxně mířil. „Tak mluv,“ vyzval ho chladně.

Mladák ještě chvíli váhal a pak nejistě začal. „Vlastně se to stalo náhodou.“ Nepřestával sledovat pistoli, jíž na něj Marcus stále mířil. „Chytli mě, když jsem v sobě něco měl. Taky jsem měl jednu dávku v kapse, takže jsem jim řekl, že mi to prodal někdo z ulice,“ snažil se mladík dál. „A pak se mě zeptali na jeho jméno, takže jsem řekl první, co mě napadlo – “

Dál se nedostal. Marcus ho chňapl rukou pod krkem. „Fajn, tak teď tu pravdivou verzi,“ zavrčel.

Blonďák sebou cukl. „Je to pravda,“ hájil se.

„Dobře, pokud si chceš hrát, tak já taky,“ oznámil mu Marcus s pokrčením ramen a přesunul se za jeho záda. Neuniklo mu mladíkovo bezděčné škubnutí nohou, které pravděpodobně včas zastavila vidina hlavně na spánku. Surově mu nohu nakopl v oblasti kotníku. Mladík jen syknul, ale jinak nevydal ani hlásku. Marcus se krutě usmál a zkusmo si svou oběť ohmatal. Reakcí mu bylo jen ztuhnutí. To mu ovšem nebránilo zajít ještě dál.

„Ty hajzle,“ ozvalo se to ještě před chvílí ustrašené štěně nenávistně.

„Taky tě miluju, broučku,“ zavrněl Marcus posměšně a ušklíbl se té ironii. „Klidně si řvi, stejně tě nikdo neuslyší. Což ti asi ani nemusím připomínat.“

* * *

Marcus musel uznat, že to jeho momentální oběť snášela docela statečně. Spousta chlapů, i těch starších, zkušenějších a dokonce i těch o něco teplejších, vydržela hlasitě projevovat nesouhlas až do konce. Tenhle si párkrát zařval, když s tím začal, ale pak ztichnul. Marcus se dokonce začal v jednu chvíli obávat, že se to tomu zmetkovi snad i líbí, ale následující jeho nezadržené zakvílení při tvrdším přírazu ho přesvědčilo o opaku.

Teď si dopnul kalhoty a sebral jen tak pro efekt pistoli, kterou nechal na opěrce křesla. Znásilněného ponechal jeho osudu v poutech, slyšel jeho přerývaný dech a kletby, které mu věnoval místo bolestného křiku. Otočil se k němu.

            „Tak co, dáme další kolo?“ optal se téměř zdvořilostně.

            „Jdi do pr…“ Mladík se včas zarazil, když mu docvaklo, že posílat Marcuse do určitých končin není v tuhle chvíli ten nejlepší nápad. Marcus se jen ušklíbl.

            „Nebo ti tam můžu vrazit tohle,“ navrhl mu se zlým úšklebkem a přidržel mu před očima zbraň.

            „Ty zmrde,“ odplivl si mladík. Marcus musel ocenit jeho slovní zásobu.

            Teď ale nebyl čas na kochání se rodným jazykem. „Tak to vyklop, zmetku, nebo se ti to stane ještě jednou,“ zavrčel na něj se zúžením očí.

            Znovu v něm uviděl roztřeseného králíčka, ale po těch nadávkách, jimiž ho zahrnul, už mu na to divadýlko nevinnosti a strachu neskočil. I se zbraní v ruce se opět přiblížil za něj.

            „Tak fajn, ty hajzle,“ procedil mladík mezi zuby. Evidentně ho stálo mnoho úsilí se přemoct a zachránit si aspoň tu zadnici, když už ne život. Marcus udělal krok zpátky, aby mu ukázal, že když bude spolupracovat, nic se mu nestane… zatím.

            „Řekl jsem jim pár jmen. Pár lidí, co v tom jedou se mnou… vědí, jak dlouho už tu špinavou práci dělám, a chtěli vědět, jestli jsem za tu dobu třeba nepovýšil, jestli bych jim neřekl nějaký jméno, který by je dovedlo na ty správný místa. To jsem jim musel odmítnout, fakt nemám tucha, kdo – “

            Zarazil se a zahleděl se na Marcuse. Postupně mu to secvaklo konečně dohromady. „A ty v tom jedeš taky.“

            „Bingo,“ ocenil ho Marcus nevzrušeně a zacvakal s pojistkou pistole. Proč by mu to taky neměl potvrdit, když tenhle kluk bude mrtvý, až tady s ním skončí. Jen ať to pochopí úplně celé a přebere si to, jak chce.

            Cvaknutí ho nejspíš přimělo k rozumu. Přestal spekulovat a vrátil se k tomu, co po něm Marcus chtěl. „Takže jsem jim řekl jen pár neškodnejch jmen. Není potřeba to rozebírat,“ zostřil trochu hlas a věnoval svému vězniteli přímý pohled do očí.

            „Ale já bych řekl, že je,“ ozval se Marcus nebezpečně a znovu na něj naoko ledabyle namířil zbraň. „Ty jména.“

            Sledoval, jak se mladý blonďák v poutech trochu zachvěl. Aspoň, že se udržel na nohou. Neřekl ani slovo.

            „No tak, nechceš si to zopakovat.“ Udělal jeden nekompromisní krok k němu. Mladík se roztřásl.

            „Prosím,“ vyhrkl, když se Marcus dostal dalšími dvěma kroky až k němu a lehce se ho dotkl chladnou zbraní. V očích se mu dokonce zaleskly slzy. Nervově už mu tady moc dlouho nevydrží, brzy se zhroutí. Bude muset postupovat rychle.

            Zastavil se. „Chci ty jména.“

            „Richard McNeely… Billy Erwin… a Patrick Smith,“ zkusil to rozklepaný kluk nejistě. V Marcusových očích tím ještě klesl. Už pro něj nebyl ani člověkem, byl to jeden z těch, co se jim přezdívalo lidský odpad.

            „Pravý jméno Smithe,“ zavrčel. Moc dobře věděl, co jsou ti dva první zmiňovaní zač, a to ho rozpálilo doběla. Zjistit, kdo vystupuje pod falešným jménem, považoval za stejně důležité jako to, že se tohohle chudáčka tady musí zbavit. Všem třem pak zakroutí krkem sám, pokud mu to Lucas dovolí. Hodlal si ty tři, s tímhle čtyři, ještě pořádně vychutnat.

            „George Lane,“ zakňučelo to zbídačené stvoření, když ho ještě pobídl přiblížením pistole k jeho pozadí. Pohrával si s myšlenkou, že by to s tou pistolí vážně udělal, ale to už by se mu tenhle spratek mohl totálně sesypat, a to nehodlal připustit.

            „Hodnej,“ poznamenal Marcus neochotně a odtáhl hlaveň dál od něj. O krok ustoupil.

            „Má to jenom jednu vadu,“ oznámil mu se zúžením očí.

            To, čeho se dočkal, by se dalo označit za nefalšovaně zoufalý výraz. „Jakou?“ pípnul. Zřejmě už pomalu přestával doufat, že se mu dostane něčeho jako omilostnění. A na tuhle chvíli Marcus sázel a čekal.

            „Všichni tři dovedou policii až ke jménu úplně navrchu, když se bude snažit. Možná ti něco říká jméno Lucas Morrison.“ Odmlčel se, aby to jméno nechal plně vyznít. Ani nemusel. Podle strachu, který se vloudil do tváře jeho oběti, poznal, že to vyznělo tak definitivně, jako by už cvakla spoušť. Došlo mu to.

            Přesto se zjevně snažil zachytit záchranných lan, která se ovšem už dávno zpřetrhala. „Tohle je… Je to jenom… jenom výstraha, že jo?“ ujišťoval se roztřeseně, zatímco očima sklouzl k Marcusově volné ruce, která mezitím vytáhla z kapsy nůž, hlavního aktéra téhle akce.

            Marcus mu věnoval další krutý úšklebek a vrátil pistoli do pouzdra, kam patřila. „Ani nevíš, jak rád bych, aby to pro tebe byla jenom výstraha. Mohl bych si s tebou hrát o dost dýl.“ Cvak. Čepel nože vystřelila.

            Sledoval jeho výraz a bavil se jím, zatímco se rozhlížel po obývacím pokoji svého teď už skoro mrtvého hostitele a hledal příhodný předmět. Nakonec ho našel v jedné z vitrín podél stěn; skleněná miska, mělká, ale docela široká. Bohatě to postačí.

            Ukořistil druhý vraždící nástroj, tak trochu na to sázel, že tu něco podobného najde, a i kdyby ne, s obyčejným podříznutím by se v nejhorším spokojil. Jenže právě tohle dodávalo tomuhle aktu šťávu, právě to jej činilo tak jedinečným. Nevšímal si vyjeknutí, které jeho oběť vydala, ani zmítání v poutech, když provedl rychlou bodnou ránu do žíly v lokti. Krev pomalu stékala do misky a on ten proud fanaticky sledoval. Cítil se v tu chvíli jako duševně narušený, a možná v těchhle chvílích opravdu duševně narušený byl. Nicméně právě takhle Lucasovi zaručoval, že na takovéhle výstrahy, dané všem ostatním, kdo by chtěli porušovat jeho pravidla, nikdo jen tak nezapomene.

            Bolestné hlasové projevy jeho oběti trochu zesílily, ale to ho příliš nezajímalo. Počkal si, až se hladina krve v misce dostane dost vysoko. Má jen omezenou dobu, pak krev začne zasychat a už to k ničemu nebude.

            Stále s nožem v ruce přiblížil misku s krví k obličeji svojí mladé oběti. Mladík mu stačil věnovat jen jeden šokovaný pohled, než mu zezadu chytl vlasy a zabránil mu uhnout. Samotné utopení ve vlastní krvi pak trvalo jen chvilku.

            Tělo mladíka mu pod rukama ochablo. Marcus se křivě usmál, nechal ho spadnout k zemi a ke krvi krátce přičichl. Pak se ušklíbl a zamířil do kuchyně, aby si aspoň opláchl ruce. Nechal misku s krví ve dřezu a sáhl po mobilu. Zatímco oplachoval nůž a vracel ho do kapsy, zavolal úklidové četě, která na místo činu měla nastoupit po něm. Za hraní si na uklízečku ho Lucas vážně neplatil.

            Byt opustil bez jediné krvavé skvrnky na oblečení. Byl na sebe zvráceně pyšný. Teď ještě vypátrat, vyslechnout a zlikvidovat ty další tři… pokud možno dřív, než je najde policie.

            Skoro se mu zdálo, že se to všechno časem dokáže vrátit do zaběhnutých kolejí.

26. 11. 2014