Ráno jako každé jiné

Marcusův coming out před Lucasem, RPG rok 1999

Bylo to ráno jako každé jiné, a přece nebylo. Něco se v něm změnilo. Změnilo se to přes noc, kterou skoro nespal, dokázal usnout až nad ránem a to měl brzy ráno zase vstávat. Celý včerejší večer přemýšlel sám nad sebou, ale i nad spoustou dalších věcí. Nedokázal si to v sobě už delší dobu srovnat, a když konečně došel včera večer k nějakému závěru, bylo to, jako by ho ocelová pěst praštila do žaludku. Ne že by se mu výsledek příčil, ale taky z toho nebyl zrovna nadšený. A byl přesvědčený o tom, že není jediný, kdo z toho nebude nadšený.

V průběhu noci však definitivně dospěl k názoru, že jeho nejlepší kamarád by o tom měl vědět. Vždyť se ho to přece bezprostředně dotýká. Jenže… Jenže on se prostě strašně bál, že se k němu obrátí zády. Kolik přátelství na tomhle skončilo? Horečně nad tím uvažoval, zatímco se díval do zrcadla. Šestnáctiletá tvář, místy poznamenaná od akné, mu vracela pochybovačný pohled.

Musí to udělat. Musí mu to přiznat. I kdyby se měl… Ne, neudělá to. Nemá na to odvahu. Tvář v zrcadle odpovídala na jeho myšlenky přesným výrazem, chvíli se tvářila odhodlaně, v další vteřině vypadala zbaběle. Po téměř probdělé noci měl pod očima tmavé kruhy z nevyspání a kůže byla bledá. Chtělo to minimálně ranní kafe, než se pustí do takových složitých úvah.

Ranní hygienou se zabýval jen nezbytně nutnou dobu, nehodlal před tím zpochybňujícím zrcadlem stát byť jen o vteřinu navíc. Na přemýšlení bude mít celou dobu, po kterou bude sedět ve škole. Zamířil do kuchyně, kde si uvařil kafe a ukořistil nějakou snídani. Rodiče už byli tou dobou pryč, oba byli podnikatelé a z domu zpravidla vyráželi dávno před tím, než on vůbec vstával. Rychle do sebe hodil kafe i snídani, nádobí nechal v myčce, pak posbíral věci do školy, naházel je do batohu a vyrazil z bytu.

Přečkat šest hodin ve škole pro něj bylo utrpením, neustále netrpělivě pokukoval po hodinách. Věděl, že by se možná na tu chvíli, kdy se s ním po škole uvidí, neměl tak těšit, ale nemohl si pomoct. Měl s ním sraz před školou, jako obvykle. Někdy se neviděli, protože měl jeden či druhý něco na práci, ale dnešek mu slíbil.

Osmnáctiletý mladík v černé kožené bundě dorazil před školu pět minut předtím, než měla skončit poslední hodina. Sesedl z motorky, postavil ji na hlavní stojan a sundal přilbu, čímž odkryl černého nagelovaného ježka, modrošedé oči a kovový černý kroužek v levém uchu. Ledabyle se o motorku opřel a sáhl do kapsy svojí kožené bundy pro cigaretu. Nerušeně si zapálil a zadíval se na budovu školy. Docela obyčejná budova, napadlo ho při tom; stejná jako všechny ostatní školy. Takhle ji při čekání sledoval zhruba třikrát, někdy i čtyřikrát za týden.

            Dočkal se, zrovna když cigaretu navykle típal o dlaň. Když to udělal dost rychle a hned sfoukl z dlaně popel, ani to nepálilo. Což byl vlastně důvod, proč to tak začal dělat. Ne že by byl nějaký zvrácený masochista, ale prostě to byla výzva a on měl výzvy rád. Teď před ním tedy ležela jedna další výzva, ale s tím si bude lámat hlavu až zítra, to mělo ještě čas.

         Černovlasý šestnáctiletý kluk, který k němu mezitím přišel, významně zakroutil hlavou. Ušklíbl se na něj. Věděl, že mu jeho kouření není tak docela lhostejné, ale on nikoho jiného než sebe neposlouchal. Byl svým pánem, musel být, jinak by horko těžko přežil v té džungli, ve kterou se pomalu měnil svět okolo něj. Pokud to chtěl někam dotáhnout, nesměl si nechat od druhých diktovat. A k tomu patřily i takovéhle maličkosti.

        Podal svému mladšímu parťákovi helmu, kterou vytáhl z úložného prostoru pod sedadlem, a sám si narazil na hlavu tu svoji.

„Kam jedeme?“ zeptal se se zájmem, když si nasazoval helmu. Chtěl to vědět aspoň přibližně, protože cesta mu dá další čas, aby se zamyslel nad tím, co hodlá udělat. Hodlá to konečně přiznat, nejen sobě, ale i jemu, nahlas. A to chtělo určitou dávku odvahy, kterou prostě nemohl vytáhnout jen tak z rukávu.

            „Do Bronxu,“ dostalo se mu odpovědi. Aspoň že tak, to je přes celé město, takže bude mít na uvažování aspoň nějakou delší chvíli. Sledoval ho, jak nasedá, samozřejmě s jistou elegancí, kterou si stihl za těch pár let vlastnění motorky už vypěstovat. Nechal ho nastartovat a pak nasedl za něj, dovolil si lehce se o něj opřít a pevně ho objal rukama kolem pasu.

            Neobešlo se to bez reakce. „Neudus mě.“ Slyšel v tom jasný úšklebek, ovšem i přesto stisk trochu povolil.

            Za normálních okolností by si položil bradu na jeho rameno, ale teď to neudělal. Místo toho sledoval provoz okolo a dumal nad tím zvláštním vztahem, co mezi nimi vládl. Nebylo to čisté kamarádství, bylo to v jistém smyslu i jakési partnerství, které by se ovšem jen stěží dalo nazvat osobním. Ne, tohle bylo spíš něco jako obchodní partnerství. On s ním objížděl kontakty, a když náhodou narazil na něco nového, informoval ho o tom. Na oplátku dostal slib, že až se to celé rozjede, bude v tom celém hrát důležitou roli. Bylo to jednoduché; šlo především o zisk, a i když se nevydali zrovna tou nejlegálnější cestou a ani to neměli v úmyslu, byla to pro oba výzva. Hozená rukavice. A oni hozené rukavice zvedali, v tom byli stejní.

          Jenže… Jeho trápila myšlenka na to, jestli se mezi nimi něco změní, až dojde na ten velký coming out. Doufat, že všechno zůstane při starém, bylo hloupé a naivní. Možná tak mohl doufat, že budou jeho city časem opětovány, ale tomu vlastně nic nenasvědčovalo a i kdyby, nezhroutil by se potom celý jejich projekt? Možná to na tom skončí stejně. Možná se s ním přestane bavit. To by hodně bolelo… jak dlouho už k němu cítil něco víc? Rok? Dva? Minimálně rok si to uvědomoval, ačkoli se vždycky snažil to zazdívat, snažil se na to nemyslet a vlastně ty city vůči němu potlačovat. Tady má prostě smůlu, ten, do koho se zamiloval, prostě není na kluky, a i kdyby byl, nedělalo by to dobrotu, aby zrovna oni dva byli spolu.

            Nějak nevěděl, co je horší. Jestli to vědomí, že by to mezi nimi nemohlo fungovat, anebo to, že ten chudák nemá tušení, že je do něj zamilovaný. Občas udělal nějaké drobné gesto, které mu dalo naději; ať už naději, že o tom ví, a že by to s ním možná časem byl ochotný zkusit, anebo naději v to, že i když o tom třeba ví, nemyslí si o něm nic špatného a nebere to nijak zle. Jenže pak většinou nastal okamžik, který ho přesvědčil, že jeho vysněný nemá o jeho citech ani ponětí. Bolelo to, dost to bolelo, když mu jednou bezděčně hrábl do vlasů, odhrnul mu tehdy zrovna delší vlasy z čela a pak celý ten moment zabil nějakým blábolem o známkách a o tom, že má přeci doma podporu u rodičů. To fakt nebylo to nejtaktnější, co z něj v tu chvíli mohlo vypadnout.

            Na tváři ucítil slzu, která mu stekla z oka. Zvedl hlavu – ani si neuvědomil tu chvíli, kdy si ji odložil na jeho záda –, odvážil se pustit jednou rukou a zvednout plastové hledí helmy, a nechal vítr, ať slzu sfoukne. Pálil ho v očích, takže to moc dlouho nevydržel. Zase plast sklopil a omotal mu ruku kolem pasu.

            Na místě byli až příliš brzy. Rozhodně ještě nebyl připravený na to, aby mu ukázal tvář, ale s tím se nedalo nic dělat. Stáhl si helmu z hlavy a zadíval se jinam, aby jeho výraz nevzbudil zvědavost jeho společníka.

            Byl to marný pokus. Povšiml si toho hned, jak sundal vlastní přilbu. „Co se děje?“ Jeho hlas zněl něžně. Až moc něžně.

             Zavrtěl hlavou a zazíral do země, počítal kamínky. Teď už to prostě bude muset vybalit.

          Ocitl se zády přitisknutý ke zdi. Nijak surově, ani ho to neomezovalo v pohybu, vlastně to gesto bylo stejně něžné jako hlas, kterým se ho před chvílí ptal na otázku, na kterou mu nemohl dát odpověď. Pomalu zvedl pohled do těch šedomodrých očí, které si ho pátravě, starostlivě prohlížely.

            „Já… já…,“ pokusil se o něco, ale nevyšlo mu to, musel sklonit hlavu, aby nebyly vidět slzy, které se už zase draly ven.

            Pozvedl mu bradu a donutil ho tak, aby se na něj znovu podíval. Uhnul očima, už nechtěl vidět ty chladné, a přesto něžné oči, jak se na něj upírají.

            „Chtěl jsem ti říct, že… že…“ Nešlo to. Prostě to ze sebe nemohl vypravit. Zavřel oči. No tak, soustřeď se, ty zbabělče. Přece se tady nesesypeš… Ať si ale nadával, jak chtěl, k ničemu to nepomohlo. Selhal.

        „Že ses do mě zamiloval,“ překvapila ho další něžně pronesená slova. Ta mu zvedla hlavu spolehlivěji než jeho dlaň.

        Překvapeně se mu podíval do očí. Pak, když k němu konečně dorazil význam těch slov a samotný fakt, že to skutečně slyšel, že se nepřeslechl ani neměl halucinace, pomalu přikývl. A pak se jeho oči opět změnily v slzavé údolí.

            „Nechtěl jsem…“ začal, ale konejšivé pohlazení po tváři ho přimělo nepokračovat dál. A pak tu bylo ještě něco.

            „Marcusi,“ pronesl procítěně.

            Opět k němu zvedl pohled. „Já vážně…“ Dál se nedostal.

            „Čekal jsem jenom, kdy to z tebe vypadne. Nestresuj se tím, že to neopětuju, nejsem poslední, do koho ses zamiloval.“ Znovu to zazdil. Nic taktnějšího od něj ovšem Marcus nikdy nemohl čekat.

            Dlouho tak stáli, a on byl rád, že se může aspoň opřít o tu zeď, když už nic jiného. Aspoň to už Lucas vycítil; dokázal v něm číst jako v otevřené knize. Zpětně mu nebylo jasné, proč si myslel, že člověk, kterého měl dlouhá léta předtím i potom za vzor, vůbec netušil, co k němu cítí. Musel to vědět už dobu před tím, než se vůbec odhodlal mu to říct. Musel to vědět už předtím, než na to přišel on sám.

            K té jediné myšlence se upínal, zatímco tam tak stál, v jedné z ulic Bronxu, opřený o stěnu, s tím, s kterým by nejradši strávil celý život v partnerském vztahu. Věděl to a nechtěl ho. Nic se tím nemění, nic se nemění tím, že se k tomu konečně dostali, protože to pro něj nebyla žádná novinka. Mohli klidně pokračovat v tom, co měli rozjednané… jen on netušil, jestli to překousne a časem dokáže ignorovat. A pokud to začne ignorovat, a v ten moment se Lucas rozhodne, že by to s ním přece jenom chtěl zkusit… Nevěděl, jak by reagoval na takovouhle ránu. Asi by ho zničila.

          Lucas sledoval Marcusovu tvář a četl z ní veškeré pocity, málem i myšlenky, které se promítaly za ní. Rezignace, bolest, strach… To ale nebylo všechno. Jako poslední tam přišlo odhodlání. Odhodlání, které zcela zřejmě značilo, že se ho jeho mladší parťák nehodlá vzdát. Projdou si těžkým obdobím, ale Lucas věřil, že ho zvládnou. Zvládli toho spolu už tolik, že jim přece takováhle banalita nemohla narušit plány… nebo ano?

         Otázkou zůstávalo, zda to vůbec byla banalita. A zda se s tím vyrovnají oba stejně… nebo aspoň tak, aby to oba ustáli.

         Konečně se po další chvíli v té mladičké tváři, z níž nespouštěl mírný pohled, objevil klid. Povzbudivě se na něj usmál. „Pojď, máme práci.“

            A vzal ho kolem ramen a odvedl ulicí o pár bloků dál.

28. 11. 2014