Vinova návštěva dcerušky

Přepis hry z 19.–22. 12. 2012

Zvonek ode dveří se ozval na Jennin vkus nějak moc brzo. Ještě douklízela kuchyň, po které její pětiletá dcerka sotva před deseti minutami rozlila šťávu, samozřejmě nechtěně, a teď seděla v obýváku, rozhašovala ovladačem televizi a žvatlala při tom nějaké nesmysly.

Poté, co Jenny setřela z podlahy poslední zbytky šťávy a vymáchala hadr, zamířila ke dveřím a otevřela je. Na prahu stál Vin, otec její dcery a zároveň objekt jejího posledního zájmu, který už dávno nadobro vyhasl.

„Vine,“ pozdravila ho upjatě. Neměla tyhle jeho návštěvy ráda, ale byly nutné. Její dcerka je vždycky uvítala a ona aspoň mohla pochytit něco nového z jeho života. I když ji to nezajímalo, bylo hezké sledovat, jak se v něm topí.

„Taky tě rád vidim,“ odpověděl na její pozdrav a usmál se na ni. Úsměv mu neopětovala a ustoupila, aby kolem ní mohl projít do bytu. Pak za ním zavřela a odešla zpátky do kuchyně. Nechtěla být u toho, až její dcerka zakřičí své nadšené „táta“. Rvalo jí to srdce, vidět, že Nancy miluje někoho, koho ona sama nenávidí.

Vin přešel do obýváku a usmál se při pohledu na dceru. „Ahoj, Nancy,“ pozdravil ji a klekl si, aby ho nesrazila, až se k němu rozběhne. To se stalo vzápětí poté. Se zahozením ovladače kamsi do neurčita a hlasitým výkřikem „Táta!“ si to dcerka rychle šinula k němu. Přestože byl snížený, málem ho srazila, tak byla horlivá. Rozesmál se a pohladil ji po zádech. Měl ji nade vše rád, byla to jeho milovaná malá holčička. Pohladil ji po zádech. „Ahoj, holčičko,“ broukl k ní tiše, objal ji a věnoval jí letmý polibek do vlasů. Dcerka se k němu přitulila a chvíli se s ním jen tak mazlila, načež začala mlít páté přes deváté, jak to tak malé děti mají ve zvyku. Vin se chvíli pokoušel něco pochopit, pak toho ale nechal, nemělo to smysl. Místo toho sáhl rukou pod bundu. „Něco tu pro tebe mám,“ řekl a sledoval, jak holčičce radostí zasvítily oči.

„Co, co?“ začala se hned dychtivě ptát a dožadovat se onoho dárku, který pro ni měl. Vin se ale rozhodl jí to ztížit. „Hmm, a bylas hodná?“ zeptal se jí. Na odpovědi mu vcelku nezáleželo, ale ptal se jí takhle většinou a nechtěl porušit tradici.

Dcerka se zatvářila ublíženě a malinko se od něj odtáhla. „To se zeptej maminky,“ prohlásila s udivující vážností a samozřejmostí.

„Ty to nevíš?“ pousmál se na ni a rukou, kterou neschovával pod bundou, jí prohrábl vlásky. Měla je takové dětsky jemné.

Dívenka pokrčila rameny a znovu promluvila naprosto vážně a zcela dospěle. „Já si myslím svoje, maminka si myslí svoje.“ Občas ho udivovalo, jak tohle dokáže. Možná to jen hrála, ale tím spíš by to byl na pětileté děcko obdivuhodný výkon. Zaculil se jak malé děcko. „A co si myslíš ty?“ zeptal se jí.

„Že jsem kromě tebe ten nejhodnější člověk na světě,“ prohlásila Nancy suverénně, ani se nad tou otázkou nepozastavila. Byla přesvědčená, že její tatínek je hodný a dobrý člověk.

Navenek se pobaveně uchechtl, ale kdesi u srdce ho při té větě bodl neviditelný osten. Netušila, o čem mluví. Neměla ponětí o tom, že její otec si přivydělává jako dealer, nevěděla, že už dokonce někoho zabil. Nevěděla, že kdyby proti němu existoval jediný důkaz, strávil by celý zbytek života v tmavé cele, kde by maximálně mohl kopat do zdi a nadávat, jak je ten život nefér.

Nic z toho ale nedal najevo. Pohladil ji znovu po vláskách. „Tak to si ten dárek určitě zasloužíš,“ usmál se na ni a zpod bundy ruku konečně vytáhl i s dárkem, plyšovým bernským salašnickým psem.

„Jééé!“ rozradostnila se dcerka okamžitě, jakmile pejska spatřila, a natáhla ručky k němu. Podal jí ho a ona se s plyšákem hned začala mazlit. Vzal ji do náruče a přesunul se s ní na gauč, kde si ji posadil na klín a obtočil pravačku kolem jejího pasu, aby mu nespadla.

Po chvilce z kuchyně vykoukla Jenny. Vin jí nevěnoval pozornost; plně se zabýval svou dcerkou, na kterou zbožně hleděl. Jenny se usmála, když viděla, že je dcerka šťastná. Přála jí to, ačkoli jí nebylo po chuti, že ten, kdo jí to štěstí dopřává, je právě Vin. Pak zabrousila pohledem i na něj. „Dáš si kafe, nebo tak něco?“ optala se zdvořile a dala si záležet, aby v tónu nebyla ani stopa po nějaké zášti. Teď je hostitelka, navíc od něj něco potřebuje, takže si nehodlala marnit šance dopředu.

Vin se na ni ohlédl. „Kafe,“ přikývl, a aniž by dal cokoli najevo, otočil se zpátky k malé. Ta teď zkoumala plyšáka jako pod rentgenem, prohlížela si každičký čtvereční centimetr jeho plyšového povrchu. Vin stočil pohled k obýváku; všechno v něm bylo tak, jak to viděl naposled, až na to, že v něm bylo trošku víc poklizeno. Jenny už to viditelně lépe zvládala.

Nancyina matka přikývla a zmizela zase v kuchyni, aby mu kafe připravila. Jeho dcerka mu položila pejska na rameno a pak se zálibně zadívala na své „dílo“. Vin přesunul ruku do jejích jemných vlasů. „Copak, maličká?“ broukl k ní, když si povšiml jejího výrazu, zaujal ho. Dcerka, místo aby odpověděla, udělala krátké „haf“ a podívala se na něj.

„Vidíš? Štěká,“ pronesla spokojeně a znovu se zadívala na pejska.

„No, to je taky moc dobře,“ mrkl na ni. „A jaký mu dáš jméno, co?“

Dcerka se rozmýšlela nad otázkou jen chviličku. „Vinny,“ prohlásila pak s rozzářenýma očkama. Vin se trochu komicky poušklíbl. „Jsem mu snad podobnej?“ zeptal se pobaveně a sledoval, jak Nancy po jeho otázce těká pohledem mezi ním a plyšovým pejskem a zcela evidentně srovnává jejich vzhled. „Docela jo,“ odpověděla mu a zaculila se na něj.

„No, to je skvělý,“ poušklíbl se malinko. To už mu Jenny nesla z kuchyně kafe, položila ho na stůl před pohovkou. Usmála se na děvčátko a poté, co jí na půl pusy poděkoval, aniž se na ni podíval, zase zmizela v kuchyni. Netrávila příliš ráda čas ve Vinově společnosti a stále oddalovala chvíli, kdy to bude muset udělat. Navíc tak dopřávala dcerce čas s jejím oblíbeným členem rodiny.

Nancy si zatím prohlížela i svého tatínka. Sklouzla pohledem mimoděk i k jeho pravačce a objevila to, co díky jeho rukavicím, které vždycky nosil a teď je neměl, ještě nikdy neviděla: tetování, které se mu táhlo od palce a ukazováku přes zápěstí až na hřbet ruky, kde ale zůstávalo skryté pod bundou.

„To sis kreslil sám?“ vydechla udiveně a začala tetování podrobně prozkoumávat, stejně jako předtím plyšáka.

Vin si v duchu zanadával, že ho tentokrát pod žádnou rukavici neskryl. Nechtěl dcerku děsit, a had na ruce rozhodně vypadal děsivě. Aspoň pro tak malé děcko, jakým je ona. „Ne, jeden takový šikovný pán,“ odpověděl naoko ledabyle, jako by se nad tím ani moc nepozastavoval. Dcerka fascinovaně dál zírala na tetování, ale naštěstí nevypadala, že by ji to děsilo. Vin si v duchu oddechl úlevou.

Pak mu po kresbě přejela malou dlaní a pak z něj neohrabaně sklouzla. Pomohl jí dolů a trochu se zakabonil, když viděl, kam zamířila – ke dveřím do kuchyně. Protočil oči, když dcerka nadšeně vyjekla: „Tatínek má hada! Mami, tatínek má hada!“

Nevěděl, jak se na to Jenny zatvářila, ale podle tónu, jakým dcerce odpověděla, usoudil, že jí příliš nevěří. Jeho tetování si nikdy nevšimla – jak by taky mohla? –, takže o něm nevěděla. „Tak fajn, běž si s ním hrát, já za váma za chvilku přijdu,“ odvětila úplně nezaujatě. Když se Nancy vrátila k němu, viděl na ní, že ji malinko rozladila matčina reakce. Znovu se pro ni natáhl a usmál se na ni. Dívka opět položila ručku na jeho tetování.

„Jmenuje se taky Vin?“ optala se rozjařeně, aniž by zvedla pohled od kresby.

Její reakce ho pobavila. „Popravdě jsem ho nijak nepojmenovával,“ odvětil a pohladil ji po vlasech.

Jeho odpověď vyvolala dcerčino naprosté ohromení. Podívala se na něj, jako kdyby právě spadl z višně, vypoulila oči a zamrkala, jako by si nebyla jistá, že dobře vidí. „A proč?“ zeptala se dychtivě.

Vin se snažil zamaskovat znejistění, naštěstí docela úspěšně, protože ho hned napadlo, co na to dcerce může odpovědět. „Nechával jsem to na tobě.“

Nancy vykulila oči snad ještě víc, pokud to vůbec šlo. „Žjůůů,“ pronesla překvapeně a rozjařeně zároveň. „Takže ho můžu pojmenovat Jenny, viď, že jo?“ zazubila se na něj takovým tím dětským úsměvem, kterému nikdy nešlo odolat a který ho vždycky dokázal zlomit.

Tentokrát jím ale projela vlna upřímného děsu a stěží potlačil pocit, že by si ruku raději amputoval, než aby takhle někdo říkal jeho tetování. Na dcerku se však jen usmál a přikývl, nehodlal jí zkazit radost.

„Jennýýý!“ vyhrkla dcerka nadšeně a znovu po tetování přejela rukou. Ušklíbl se, jako by ho bolely zuby, tak, aby to neviděla. „A to ti ten pán kreslil dneska?“ zajímala se dál.

„To ne, to už je nějakej čas,“ broukl v odpověď a vší silou vrátil na tvář úsměv.

„A jak to, že se ti to ještě nesmylo?“ zněla další otázka, tentokrát trochu zmateně.

„No, to je taková nesmyvatelná barvička, víš?“ vymýšlel si co nejpřesvědčivější lži a snažil se přitom tvářit věrohodně, aby mu na to skočila. Nechtěl jí v jejím věku prozrazovat nic o jehlách, barvě pod kůží a bolesti, kterou člověk při takovém zákroku podstupuje. Bylo daleko lepší, když si myslela, že to někdo kreslil štětcem na kůži. A vlastně jí neříkal tak docela nepravdu.

Jenomže dcerka mu to dle výrazu nespolkla. Už se málem lekl, když z ní vypadlo: „Ty si nemyješ ruce?! Maminka povídala, že si člověk musí mýt ruce!“ Zamračila se na něj a vypadala v tu chvíli jako ta nejmladší, ale nejkrásnější a zároveň nejroztomilejší bohyně zlosti.

„To taky říkala velice správně,“ snažil se ji umírnit smířlivým tónem. „Chceš si zkusit, že ta barvička nepůjde dolů ani pod vodou?“ nabídl jí, třeba ji to přesvědčí.

„To si je ale musíš mýt mýdlem!“ upozornila ho už mírněji a teatrálně si povzdychla. Vinovi se líbil její herecký talent. Pokud to tedy hrála, ale i kdyby ne, stejně byla úžasná. Vypadala jako někdo, kdo druhému trpělivě vysvětluje, že jedna a jedna jsou dvě.

Pousmál se. „Však můžeš i mýdlem,“ odpověděl. Dívenka na to ale nereagovala, zřejmě nestála o to, mýt tatínkovi ruce. „A vůbec, dostaneš kožní nemoc,“ pokračovala. „Maminka říkala, že ten, kdo si kreslí na ruce, bude mít kožní nemoc.“ Podala to jako definitivní fakt a vypadala, že je sama se sebou spokojená. Silou vůle se držel, aby nevybuchl smíchy; místo toho se zcela vážným výrazem ve tváři pokýval hlavou a trpělivě ji poslouchal, dokud neskončila. Pak na něj ještě chvíli frustrovaně zírala – byl to úchvatný výraz, zvlášť ve tváři tak malého dítěte –, než se k němu přitiskla a objala ho malýma dětskýma rukama. Pohladil ji po vlasech a přejel rukou až na její záda.

Nebyl to však úplně konec. „Tatínku?“ Její hlas zněl při tom oslovení trochu smutně.

„Copak, maličká?“ zpozorněl, nevěděl, co má čekat.

„Já nechci, abys měl kožní nemoc.“

„Neboj, nebudu,“ pousmál se. „Ona je to taková speciální barvička, víš?“ snažil se ji povzbudit.

„No dobře.“ Podle hlasu se zdálo, že ji příliš nepřesvědčil, ale přestala rýpat.

Ještě chvíli se k němu tak tiskla, zatímco ji hladil po vláskách a po zádech. Plyšový pejsek stále hřadoval na jeho rameni, kde ho nechala. Trochu se pousmál; rád byl v její blízkosti, rád věděl, že se jí nic nestane. Že jí nic nehrozí. Tedy kromě mírně cholerické matky.

Matka se právě objevila. „Nancy, běž si hrát k sobě, potřebuju si s tvým tatínkem promluvit,“ řekla laskavě a zadívala se na dcerku, která jí po takovém vyrušení pohled opětovala. Zatvářila se trochu smutně a pak přesunula pohled na Vina. Ten ji něžně pobídl. „Tak běž,“ řekl jí a pomohl jí slézt. Do ruky jí dal plyšového pejska a ona i s ním zmizela z místnosti. Jenny sledovala dcerku, dokud ji neměla z očí, a pak se usadila do křesla naproti Vinnymu. Upřel na ni nicneříkající, bezvýrazný pohled.

„Hele, Vine,“ začala a sepjala ruce, načež se na ně zadívala, „já vím, že to máš těžký, ale potřebuju od tebe laskavost.“ Věnovala mu krátký pohled.

„Jo?“ povytáhl trochu obočí a prohlédl si ji teď trochu víc zaujatě, prohrábl si vlasy a pohledem těknul ke dveřím, za kterými zmizela jeho dcerka. Jenny po chviličce pokračovala.

„Za pár týdnů letím s rodinou na dva týdny do Paříže a nemám nikoho, kdo by malou ohlídal, tak jsem se chtěla zeptat, jestli by to nešlo u tebe,“ věnovala mu při tom nadějný pohled. Vypadalo to, že to od něj opravdu potřebuje.

Vina to vykolejilo. Ještě nikdy po něm nic podobného nechtěla; navíc – jak si to asi představuje? On, že by měl hlídat jejich malou dcerku? Dva týdny? To nešlo. Vydechl, ruku nechal ve vlasech. Nějak se tam zasekla. Jenny ho zatím sledovala a vyčkávala, co jí na to řekne.

„Malá…? u mě v bytě…“ Představil si, jak by to asi tak vypadalo. V bytě, ve kterém to neustále vypadá jako po výbuchu i bez pomoci malých dětí, navíc v bytě, kde se často nachází spousta ne zrovna legálních věcí. Ne, to by opravdu nešlo.

„Byla by nadšená, má tě ráda,“ přesvědčovala ho dál Jenny.

Ironicky se ušklíbl a přesunul pohled k oknu. „Nepochybně by byla nadšená i ve chvíli, kdy bych se domů vrátil s krví u huby nebo kdybych se případně vůbec nevrátil, protože bych seděl,“ utrousil sarkasticky a vrátil pohled k ní. Sledoval, jak se pomalu, zhluboka nadechla a pak vydechla.

„A co kdybys to prostě dva týdny vydržel… prosím?“ zkoušela to dál, nechtěla se vzdát.

Mírně zavrtěl hlavou. „A po dvou tejdnech se můžu jít vycpat. Klientela není vděčná, natož věrná,“ odpověděl zamyšleně. Pohled se mu zatoulal kamsi za ni.

Jenny si povzdechla a zčásti rezignovala, nicméně pořád pouze zčásti. „Tak aspoň na jeden, na druhej se můžu pokusit sehnat někoho jinýho…“ Očima ho skoro prosila.

„Jenny,“ oslovil ji, aby svému argumentu dodal důraz, „chceš svěřit dítě do rukou drogovýho dealera, uvědomuješ si to vůbec?“ pozvedl obočí a konečně se na ni zpříma podíval. Bylo nemyslitelné, že by tohle nepochopila. Nancy prostě nemůže být u něj.

Zřejmě to ale doopravdy nechápala. Přemáhala se, aby neuhnula pohledem, a nakonec z ní vypadlo: „A uvědomuješ si ty, že nikoho jinýho nemám?“

Uvědomoval si to. Ona nikoho jiného neměla. Potíž byla v tom, že neměla ani jeho.

Odfrkl si. „Tak ji vezmi s sebou,“ odpověděl a prohrábl si znovu rukou vlasy. Věnovala mu napůl zoufalý, napůl naléhavý pohled. „Nemůžu, nebudu tam mít čas se jí věnovat. Myslíš, že bych tě o to žádala, kdybych ji tam mohla mít?“ V očích stále udržovala tu tichou prosbu, ale na něj to nepůsobilo. „A já snad mám čas se jí věnovat?“ pozvedl znovu obočí. „Nehledě na fakt, že bych ji tím jedině ohrozil. Vzpamatuj se, Jenny.“

Měla téměř na krajíčku. Nepočítala s tak drsným odmítnutím, ale ani to ji nepřimělo to nezkoušet dál. Vymyslela si další argument. „Hele, na rovinu, bojí se letadel. Nechci ji děsit tím, že ji do jednoho vezmu, a už vůbec ne tím, že se možná něco stane. Jediná šance, kterou teď mám, jsi ty.“

„Vyděsíš ji tím, že ji pošleš ke mně do Queensu,“ odvětil klidně, nereagoval na její stav. To se odnaučil už dávno.

„Pořád je to menší zlo,“ opáčila trochu pevnějším hlasem.

Překvapeně zamrkal. „Menší zlo? To myslíš vážně?“ To bylo nemyslitelné, bylo toho na něj příliš. Jenny se chovala jako naprosto zabedněná slepice, pokud šlo o jeho názor.

„Vine, prosím tě,“ zaprosila důrazně. „Nikdy jsem od tebe nic nepotřebovala ani nechtěla, kromě alimentů, a nikdy ani nic jinýho chtít nebudu, jen když se o ni teďka postaráš.“ Pohledem ho útrpně prosila, ale on na to nereagoval. Byl skálopevně přesvědčen, že u něj dcerka být rozhodně nemůže. A to hodlal za každou cenu prosadit. Ale kdyby jí někoho sehnal…

„Můžu ti maximálně někoho sehnat, ale to je asi celý, co můžu dělat,“ odvětil a zase těknul pohledem ke dveřím, ve kterých Nancy zmizela.

„Ale tebe zná, tobě věří,“ naléhala Jenny dál. Nemohla se smířit s představou, že se o její dceru bude starat někdo, koho ona sama ani nezná. To byl ale už její problém; on tak udělal, co bylo v jeho silách, navrhl jí to. Pokud to nepřijme, bude si muset sehnat někoho sama.

„Tak se seznámí. Fakt ji nehodlám nechtěně seznamovat se svojí klientelou,“ skoro odsekl. „Můžu za ní klidně denně chodit, ale hlídat ne.“

Jenny byla tvrdohlavá jak mezek. „Je to tvoje dcera,“ prohlásila důrazně. „Takže bys měl mít vůči ní aspoň nějakou zodpovědnost.“

„Právě, že tu mám,“ střelil po ní trochu nepříjemným pohledem, stále však zůstával v klidu.

„Otcovskou,“ zdůraznila už mírně rozčileně.

Vydechl, nevesele se usmál a zavrtěl hlavou.

„Vine, prosím,“ vypadlo z ní tiše.

Místo odpovědi pouze vytáhl z kapsy kalhot mobil a začal v něm hledat číslo na Lucase. Pak přiložil mobil k uchu.

Jenny čekala, zatímco on si vyřizoval několik hovorů. Občas pronesl něco, co ji překvapilo, a tak pozvedla obočí, on jí to ale stejně nevysvětlil. Po nějaké chvíli típnul už třetí hovor. „Fajn,“ vydechl a schoval mobil.

„Dosáhnuls něčeho?“ zeptala se ho Jenny. Nevěřila, že by jí mohl někoho sehnat. On se neuměl postarat ani sám o sebe, už to, že by mu přenechala dceru na celé dva týdny, bylo moc riskantní. Jenomže ona vážně neměla nikoho jiného, kdo by ji mohl hlídat, aniž by utrpěl újmu na zdraví, duševním i tom fyzickém.

„Jo, máš hlídání,“ oznámil jí prostě.

„Doufám, že to není další dealer,“ odpověděla klidně. Vlastně si dělala trochu legraci, ale u Vina, kdo ví?

„Je to právnička,“ opáčil suše Vin a sledoval změnu jejích výrazů ve tváři. Ty se u ní vzápětí vystřídaly jak na běžícím pásu. Od klidu přes ohromení až k naprostému znechucení.

„A ona má čas?“ optala se. Právníkům nevěřila, ti nikdy neměli na nic čas.

„Kdyby neměla, poslala by mě do prdele,“ zabručel. Jenny musela uznat, že je to pravda. To právníci uměli více než dobře. Vlastně to uměli nejlépe ze všech profesí, které znala. Přesto jí na těch jeho telefonátech něco nesedělo, a tak se prostě musela zeptat. „Což málem udělala, že jo?“

„Jo,“ připustil Vin.

Jenny si jen odfrkla. Říkala to. „Právníci. Ze všeho se vykrucujou, prachy berou jako kdyby měli sponzorovat stát, a svůj čas naplňujou vším možným, jen ne činností, která by aspoň trochu byla ke spokojenosti lidí,“ zabrblala.

„Vzala to,“ připomněl jí Vin a přesunul pohled z ní kamsi do neurčita.

„Ale nechtěla,“ opáčila. Její názor jí nikdo nemohl vyvrátit.

„Prostě to vzala, můžeš jet,“ zopakoval trochu netrpělivě Vin a sáhl po vychladlém kafi, aby ho dopil. Jen ho do sebe kopnul a vstal.

Jenny semkla rty do úzké čárky. „To je fajn, dík,“ pronesla suše. Pak jí to nedalo a ještě se optala: „Už jdeš?“ Ne že by jí záleželo vůbec na tom, kdy Vin odejde, ale bez něj tu byl tak nějak klid. A hlavně nebude hrozit, že se dcerka dozví, že ona někam odjíždí a tedy že bude muset k někomu, koho ani ona, Jenny, vůbec nezná. Řekne jí to opatrně, šetrně, někdy, až u toho Vin nebude.

„Jo,“ přikývl.

„Dobře, dávej na sebe pozor.“ Řekla to jen ze zdvořilosti a taky proto, aby si uvědomil plně váhu své zodpovědnosti, kterou měl vůči své dceři. Jí samotné vůbec nesešlo na tom, jestli se Vin zabije, nebo co s ním bude. Kdyby se to stalo, bude jí na dceru přispívat stát. Ale šlo o to, že Nancy měla otce ráda a nejspíš by ji zničilo, kdyby se mu něco stalo. A ji by zase zničilo, kdyby něco zničilo Nancy.

„O peníze nepřijdeš,“ ušklíbl se a zamířil k Nancyině pokojíku, aniž by na ni pohlédl. Jenny si jen tiše odfrkla, tak, aby to neslyšel. Vždycky se choval, jako by jí šlo jen o tu částku, kterou jí na dceru přispíval. Jistě, nebyla nijak malá a ona si to považovala, od státu by dostala mnohem míň – ale čert to vem, to, co by dostala, kdyby ho sebrali nebo kdyby se s ním cokoli stalo, by jí vystačilo. Takže jí o ty peníze ani tak nešlo, což mu s pohrdavým pohledem neopomněla zdůraznit. Už ji ale nevnímal, šel se rozloučit s jejich dceruškou.

Jenny se svezla na pohovku a zírala na hrnek od kafe. Hlavně, ať proboha Nancy neříká, že odlétá. Sice jen na dva týdny, ale i tak. Byla by z toho zdrcená. Našpicovala uši a poslouchala, co Vin dceři povídá. O letu do Paříže neslyšela nic, a tak se uklidnila a poté, co slyšela bouchnutí vchodových dveří, si oddechla úlevou. Zvládla to.

Teď nastal její čas klidu. Sice bude dcerka vyšilovat, ale to nechá až na později. Teď to nebude řešit. Hodlala si ten klid užít.

A taky si ho užívala. Aspoň do doby, než k ní Nancy přiběhla.

„Mamííí?“ dožadovala se pozornosti.

„Ano, zlatíčko?“ vydechla se zavřenýma očima.

„Proč nemůžu být u tatínka?“

Jenny zděšeně vytřeštila oči.