Marcus + Lucas

RPG konec dubna 2014, po návratu Vina a Marcuse z Londýna; psáno na zadání 5 slov

Jeho kroky mířily k důvěrně známému baráku. Pohled měl upřený přímo před sebe; nevnímal takřka nic, co se dělo kolem něj. Nezajímalo ho, že se o pár metrů dál hádá skupinka lidí, co nevypadali zrovna při smyslech. Nezajímalo ho, že svou rychlou, ráznou chůzí vyplašil straku, která do té chvíle poskakovala na příliš malé ploše trávníku vedle něj. Myšlenky se mu točily kolem práce, kterou dokončil, a kolem toho, co bude následovat.

Už když vyrážel, věděl, že z toho nevyvázne snadno. Přímo do obličeje mu zafoukal vítr; nespokojeně zabručel a přitáhl si límec dlouhého černého kabátu víc ke krku. Pořád ještě nebylo tak docela teplo, ač už se začalo probouzet jaro. Konec dubna ale znamenal vždycky proměnlivé počasí.

Konečně došel k těm dveřím. Rozhlédl se po ulici, a jakmile zjistil, že je všude ticho a pusto, zmáčkl rychle a krátce příslušný zvonek. Otevření dveří se mu dostalo jen pár vteřin poté; jako by ten, na něhož zazvonil, už stál netrpělivě u dveří.

Vešel do baráku. Páchlo to tam barvou, zřejmě nedávno natírali. Možná v té době, kdy byl pryč. Trochu se mu z toho pachu zvedal žaludek, ale dokázal to potlačit a přejít až k výtahu, ke kterému se musel dostat přes další dveře. Tam už to tolik netáhlo. Mohl se zase volně nadechnout.

Možnost volného dechu ho znovu opustila ve výtahu, když si připomněl, proč sem vlastně míří. Přimhouřil oči a nasadil výraz, který se dal jen těžko označit za přístupný. Odhodlaně vyšel z výtahu, když ten zastavil v tom správném patře, a zamířil k jednomu z bytů. Postavil se před dveře a přelétl je pohledem. Tak pevně zavřené, že by si snadno mohl představit, že tu nikdo nebydlí, že ho tu nikdo nečeká. Bylo ale načase vrátit se do reality; byla tu jistá povinnost, jistá nutnost, a té se on bránit nemohl. Zaklepal.

Dveře se otevřely, ještě než stihl spustit ruku dolů. Majitel bytu ho sjel pronikavým, nečitelným pohledem od hlavy k patě a ustoupil ode dveří, aby mohl projít. „Pojď dál,“ ozval se neutrálním hlasem.

Vteřinu počkal, až opadne nejistota, nechtěl, aby na něm bylo znát váhání. Pak rázně překročil práh a zamířil do útrob bytu; pobídku, aby šel dál, nepotřeboval. Ani se neobtěžoval sundat si kabát. Jen ruce vytáhl z kapes a počkal, až hostitel zavře dveře a dojde za ním do obýváku.

„Dáš si něco?“ To bylo pro něj typické. Vždycky byl v tomhle zdvořilost sama. Snažil se rozpoznat v jeho tónu cokoli, co by mu naznačilo, v jaké je náladě; u něj to byla vždycky tak trochu sázka do loterie. Tón majitele bytu byl ale až příliš neutrální, aby z něj mohl něco vyčíst.

„Ne, díky, nezdržím se dlouho.“ Okamžitě po té odpovědi mu došlo, že udělal chybu. Dočkal se pohledu, který ho zamrazil na místě.

„Jak dlouho se zdržíš, to určím já,“ zamručel hostitel, v hlase nezpochybnitelnou autoritu. „Klidně si odlož a udělej si pohodlí.“

Takže to tedy nebude jen na chvíli. Byl si tím jistý, už když vážil cestu sem. Stáhl ze sebe kabát, přehodil ho přes opěradlo křesla a usadil se. Mezitím před ním přistál panák irské whiskey, třebaže jeho nabídku odmítl. Marná snaha; tenhle člověk až moc dobře věděl, že nejezdí autem.

„Tak cos mi chtěl, Lucasi?“ oslovil ho jménem, aby dodal své otázce důraz. Majitel bytu se zatím přesunul do křesla a pohodlně se v něm uvelebil i se svou sklenkou.

„Původně jsem se chtěl zeptat, jak to šlo v Londýně, ale už jsi mi odpověděl. Chci vědět, co se zvrtlo.“ Lucasův pohled se nenuceně přesunul z Marcuse ke skleničce, s níž si začal pohrávat v prstech.

Zatnul zuby. Samozřejmě, že už to poznal. Ať dělal cokoli, ať se snažil, jak chtěl, Lucas vždycky prokoukl, když se cítil nesvůj. Jistě, bylo to tím, že spolu vyrůstali, bok po boku. Ale stejně ho ta schopnost udivovala. Zavrtěl krátce hlavou.

„Moje práce proběhla bez problémů tak, jak měla,“ odpověděl nuceně klidně. Balancoval na ostří nože, toho si byl už dávno vědom. Pokusil se, aby gesto, jímž si bral ze stolu sklenku a upil trochu whiskey, působilo stejně nenuceně jako to Lucasovo.

„Takže kde byl problém?“ chtěl vědět Lucas a při té otázce zúžil oči.

Cítil na sobě jeho pohled a věděl, že čím déle bude odolávat, tím to bude horší. „Vin potkal starého známého,“ odpověděl velice tiše, odložil sklenku zpátky na stůl před sebou a nechal ruku lehce sklouznout po skle.

Slyšel Lucasův nádech a když k němu vzhlédl, viděl i trochu rozšířenější nosní dírky. Lucas pěnil, jen se to na sobě zatím snažil nedávat příliš znát.

„Čekal jsem komplikace,“ usekl nazlobeně. „Proto jsem nechtěl, aby s tebou jel. Příště jedeš sám.“

Marcus jen přikývl, až moc dobře věděl, co mu řekne. Nemusel by sem ani jezdit; tu debatu si přehrál v hlavě už doma. Rozdíl tam byl jen nepatrný, a to ve volbě slov. Lucas v jeho mysli a Lucas teď tady měli naprosto stejný výraz.

„Co se stalo?“

Teď byla řada na Marcusovi, aby se zhluboka nadechl. Nechal vzduch z plic pozvolna uniknout.

„Tak?“ Lucas nebyl zvyklý čekat, trpělivosti mu sudičky příliš do vínku nedaly. Působil ale klidně, až na onen ledový pohled, který okamžitě spaloval, jakmile se Marcus odhodlal byť jen na zlomek vteřiny do těch modrošedých očí pohlédnout.

„Říkal, že toho kluka někdo znásilnil. Takže si našel toho agresora.“ Nechtěl Vina prásknout, oba však dobře věděli, že k tomu nevyhnutelně dojde. Lucasovi se nedalo lhát, to ostatně mohl Vinny potvrdit.

Další otázka nenásledovala. Ostatně nebylo ani proč nějakou další pokládat. Jeho hostitel z jeho tónu velice dobře pochopil, co se mezi Vinem a oním chlapem odehrálo.

Když ticho trvalo až moc dlouho, Marcus s obavou vzhlédl. Už nebylo třeba cokoli předstírat, Lucas moc dobře věděl, jak na něj působí. Sledoval ho tím samým ledovým spalujícím pohledem a ani se nehnul. Nedával najevo, že by vůbec dýchal. Dokonce ani nemrkal. Jen měl oči upřené přímo na něj.

„Byla to náhoda.“ Tím jediným se mohl pokusit ještě trochu zachránit situaci. Trochu.

„Doufám,“ Lucasův hlas mrazil i pocitově, „že to byla aspoň tichá prácička.“

„Nikdo po tobě nepůjde, to ti slibuju.“

Opět bylo chvíli ticho. Zírali na sebe, Lucas rozezleně, Marcus se snažil do toho pohledu dát aspoň omluvu, když už nic jiného. Ale omluvy nebyly drogovému dealerovi nic platné.

Lucas udělal sotva postřehnutelný pohyb; v jednu chvíli seděl v křesle a v druhou chvíli stál na nohou, začal přecházet po obýváku sem a tam. „Má to vůbec cenu?!“ štěkl po něm, odsekávaje jednotlivá slova, tak hlasitě, až sebou Marcus leknutím trhl. „Má cenu vám vtloukat do hlavy něco o bezpečnosti? Copak jsem Vinovi přibil na čelo plakát s nápisem „nájemný vrah“?“ syčel, aniž by mu věnoval pohled. Sledoval ho teď mlčky; ani se nenamáhal mu na to něco říct, stejně by to k ničemu nevedlo.

Čekal, až se Lucas uklidní. Poslouchal jeho slova, která od skutečného výbuchu neměla daleko, a takový výbuch u něj zažil jen jednou. Rozhodně by nechtěl, aby se to opakovalo. Věděl, kdy má mlčet, nechával ho, ať se vybije.

Po spoustě dalších slov, která Marcus pustil jedním uchem dovnitř a druhým ven, se konečně usadil a kopl do sebe zbytek panáka whiskey. Pak upřel pohled opět na svého návštěvníka. Byl o něco mírnější, známka toho, že ho přecházení po obýváku a syčení různých kleteb především na svou vlastní adresu trochu uklidnilo. „Budou z toho problémy?“ optal se pouze.

Zavrtěl hlavou v odpověď. To stačilo. Sledoval ho, jak se opřel do křesla a zavřel oči, a během té doby vyprázdnil i svoji sklenku.

„Co tvoje práce?“ Oči držel pořád zavřené.

„Proběhla v klidu, jak už jsem říkal,“ odpověděl klidně. Lucasovo alespoň částečné uklidnění na něj zapůsobilo stejně. „Schůzky měly velice pozitivní průběh… ostatně by tě měli kontaktovat do týdne. Zbytek práce, co jsem dělal, je na nich.“

„Takže…?“

Věděl, na co se Lucas ptá. „Ne,“ zavrtěl hlavou. Vin byl na tom výletě jediný vrah, pomyslel si. Nepovolaný vrah.

Lucas otevřel oči a zadíval se na něj. „Dobře. To je všechno.“

Přikývl, vstal a rozloučil se jedním slovem. Lucas odpověděl jen kývnutím, což byl také jeho zaběhnutý zvyk. Aspoň mu tím dal najevo, že ho tahle schůzka tak moc zase nerozhodila. Brzy na to přestane myslet.

Už byl u dveří, když ho Lucas zastavil. „Ano?“ pozvedl obočí a otočil se na něj.

„Ať sem nechodí, dokud na to nezapomenu.“

Chvíli na něm nechal pohled, pak mlčky přikývl a vypadl z bytu.

31. 5. 2014