Lucas

Po hádce s Vinem a jeho vypovězení spolupráce, RPG září 2014

Lucas přecházel po svém obýváku jako zvíře v kleci. Jen před pár minutami mu Vin bouchl dveřmi, před čímž mu ještě vypověděl další spolupráci, jako kdyby snad o nic nešlo. Tedy, ne že by o něco šlo, stejně to nemohlo dopadnout jinak. Tím se Lucas utěšoval. Věděl, že vybuchl neprávem, že by stačila jen klidná domluva a asi by se to i v klidu vyřešilo, včetně těch problémů, které mu teď ještě hodil na hlavu Mario tím, jak Vina veřejně shazoval. Jenže on měl prostě výbušnou povahu a s tím nic udělat nemohl, Vin si to musel vyžrat a Lucas měl i maličko dojem, že si to tak trochu zasloužil.

Zaskřípal zuby. Ten podrazák Mario. Jistě, na roli největšího podrazáka by teď mohl s klidným svědomím kandidovat i Vin, který bez jeho vědomí šachoval s osudem jedné Mariovy děvky, jako by to dělal běžně. Ten kluk se bůh ví proč stal v téhle kapitole důležitý; nešlo o nic, a zároveň o všechno. Díky tomuhle málem ještě chlapci je teď ulice převrácená vzhůru nohama a on bude muset hodně zapracovat, aby všechno dostal zpátky do normálních kolejí.

Smutné na tom bylo, že Vin za to de facto vlastně ani nemohl. Nemohl tušit, že když zachrání toho kluka před Mariovým vlivem, respektive před jistou smrtí, vyhlášený harlemský pasák se je pokusí všechny poslat ke dnu. Ostatně to netušil ani on sám, Lucas, k němu se to dostalo až jako zprostředkovaná vedlejší informace. Pochyboval, že by se to k němu vůbec nějak dostalo, kdyby nebylo Billyho a toho, že ten kluk byl sice ve své práci celkem mizerný, ale zato vyšťoural úplně všechno úplně odevšad. Lucas si ho nechával právě kvůli téhle výjimečné schopnosti, protože ani Marcus neměl přístup k tolika informacím jako Billy. Nikdy neprozradil svoje zdroje a Lucas je po něm nikdy ani nechtěl, stačilo mu, že všechny ty informace byly stoprocentně důvěryhodné. Nikdy se nestalo, že by se Billy mýlil nebo Lucasovi neřekl pravdu – nebo aspoň všechno, co věděl.

A kdyby Billymu uniklo, co rozhlašuje Mario a jaký to má dopad na jeho klientelu, Lucasovi by se to celé sesypalo pod rukama, ať už dřív nebo později. Ty zprávy se mohly šířit nikým z Lucasova okruhu naprosto nepozorovány, a než by se stačil vzpamatovat, už by mu nezbýval ani jediný klient. Vin celý ten kruh kolem Lucase dostal v jediném okamžiku, a to v okamžiku toho osudného rozhodnutí, že tu děvku zachrání, na tenkou hranu, ze které mohl okamžitě sklouznout dolů. Jediným Lucasovým štěstím bylo, že měl dost lidí na to, aby je poslal okamžitě do terénu na průzkum a nápravu nastalé situace. Nejradši by to celé nechal na Vinovi a dal mu to sežrat, ale na to už bylo pozdě. Mariovy pomluvy se rozšířily rychlostí blesku a i když byl Vin jeden z nejlepších lidí, které znal, kteří se uměli pohybovat v prostředí ulice, sám by na to nestačil.

Klíčky od garáží, které doteď svíral v ruce tak pevně, až měl dlaně otlačené, vztekle mrsknul na stůl. Pohledem zavadil o křeslo, neměl ovšem náladu si sedat; přecházel po pokoji dál a rovnal si myšlenky.

Už předtím, než Vin přišel, docela vážně přemýšlel o tom, že ho vyrazí. Jenže to mělo háček, on ještě nikdy nikoho nevyrazil. Člověk buď šel sám, pod slibem, že když cokoli vyzradí, má Lucas dost prostředků na to, aby si ho našel a hladce odkrouhnul, aniž by to stihl kdokoli zaregistrovat, anebo byl nevyhovující a v takovém případě rovnou odstraněn. Na to byl specializovaný Marcus. Kdykoli o tom Lucas nějak hlouběji přemýšlel, neubránil se mrazivému pocitu v zádech; z Marcuse šel v tomhle ohledu strach a respekt. Raději si ani nedomýšlel, co všechno Marcus se svou obětí těsně před její smrtí provádí, ale věděl, že dokonce i to by stačilo na to, aby se dotyčná oběť do konce života krčila někde v koutku a bála se i usnout ze strachu, že by se jí o Marcusovi byť jen zdálo. Jenže pravidla byla pravidla, jasně daná a svazující, takováhle individua se musela odstranit, a Lucas měl občas dojem, že si to Marcus vyloženě užívá. To ho dlouhá léta přesvědčovalo, že se na to z jeho lidí hodí nejvíc, ovšem z toho samého důvodu se mu později zdálo rozumnější ho z tohoto úkolu definitivně stáhnout a přenechat ho někomu jinému. Jenže na to nikdy nedošlo, protože jediný, na koho se kdy mohl spolehnout alespoň stejně jako na Marcuse, byl Vin, a ten měl na práci něco úplně jiného.

To rozdělení přišlo Lucasovi zcela logické. Byl tam on, jako zakladatel organizace, a dohlížel na to, aby všechno klapalo tak, jak má. A pak měl svou pravou a levou ruku, Marcuse a Vina. Oba se uměli pohybovat v temných zákoutích ulic, věděli, co je kde čeká. Jenže Marcus s ním byl dřív, ve skutečnosti se znali už odmala, a tak nebylo divu, že když organizace vznikala, dostal na starost některé váženější klienty, o zbytek se tehdy Lucas staral sám. Společnost nevznikla proto, aby dávala práci pouličním dealerům. Ti vlastně přišli až potom, po několika letech. V začátcích navazoval spolupráci jen s vyšší společností, smetánkou, na niž ne tak úplně náhodou dostával kontakty od věrohodných zdrojů, které si uměl sehnat. K nápadu na rozšíření společnosti i pro ty běžnější zákazníky ho přivedl až Marcus; Lucas to tehdy při první zmínce okamžitě zamítl a prohlásil, že tím by se společnost od základů sesypala. Jenže Marcus měl také kontakty na různých místech, některé i velice cenné. Vina vlastně dostal dost nepřímo přes Marcuse, což také zjistil teprve nedávno, když si ze zvědavosti propojil vazby svých lidí a spojil k sobě pár souvislostí.

Vin na něj od začátku zapůsobil, a po pár letech se stal druhou osobou, na niž se Lucas mohl stoprocentně spolehnout. Většinu lidí tam měl třeba rok, dva, a pak táhli jinam, bylo i pár takových, které musel zlikvidovat po pár měsících. Vin byl úplně jiný. Své práci rozuměl, a pak také rozuměl autům, což Lucase po nějaké době přimělo k tomu, aby mu ta svá svěřil. A pak rozjel pro tu speciální klientelu, o kterou už se cele staral Marcus, obchod s kradenými auty, a veškerou práci kolem toho přenechal Vinovi. Ten to pro něj dělal spoustu let a nikdy ho nezklamal. Lucasovi ujel pohled bezděčně ke stolu, ke klíčům, které po něm Vin hodil. Zastavil se ve svém přecházení a s povzdechem se sesunul do křesla.

Kdyby mu to jeho hrdost dovolovala, sebral by se a jel by za ním, klidně by si před něj kleknul a prosil ho, aby té práce u něj nenechával. Věděl, že lepšího mechanika nenajde, stejně tak jako schopnějšího člověka do nebezpečných ulic. Vin se prostě tímhle procpat uměl, ať už šlo o jakkoli zasviněnou ulici. Jenže jít za ním nemohl, nakonec i když ho chtěl ještě před pár desítkami minut vyrazit, stejně odešel Vin sám. A to bylo čistě jeho svobodné rozhodnutí. Moc dobře věděl, že nesmí ani ceknout, jinak si ho najde, nehledě na dlouholetou spolupráci a snad i něco, co by se při dobré vůli a přivření obou očí dalo nazvat přátelstvím.

Věděl, že si bez něj poradí, že se bez něj obejde celkem bez problémů. Jenže tady nebude kromě Marcuse mít nikoho, komu by mohl věřit, a mít vedle sebe jenom jednoho člověka je zatraceně málo. Samozřejmě, ještě věřil Billymu a věřil Adrianovi a věřil těm váženějším klientům, někteří z nichž pro něj taky něco dělali, bez toho by dost dobře pracovat nemohl. Ale to všechno byli lidé, kterým mohlo být ve výsledku úplně jedno, jestli jeho společnost stojí na nohou. Tyhle všechny platil minimálně ještě někdo jiný a zas tak špatně na tom nebyli, takže někteří z nich by ani nepoznali rozdíl. A mít vedle sebe Marcuse, to už samo o sobě byla výhra; ale mít vedle sebe Marcuse s Vinem, to znamenalo, že je nikdo ještě dlouhou dobu neporazí.

Občas musel žasnout nad Vinovou loajalitou. V poslední době se mu moc nedařilo a dělal blbosti, to ano, ale i tak by Lucas, teď, když trochu vychladl, klidně dal ruku do ohně za to, že nic z toho nebylo myšlené nijak špatně a že rozhodně nebylo Vinovým záměrem společnost pošpinit. Musel na něj vyjet, bez toho se to prostě neobešlo, nedokázal se kontrolovat a kromě toho by ani nechtěl působit jinak, jakožto šéf nejrozsáhlejšího newyorského drogového gangu si nemohl dovolit hrát na hodného strejčka, zvlášť v případě svých nejlepších a nejvěrnějších lidí ne – převážně ti z něj totiž musí vycítit, že je to celé boj o přežití, a ne spolek babiček tlachajících o nejnovějších pomluvách.

Moc dobře věděl, že si to Vin uvědomuje, jenže v tu chvíli mu to tak prostě nepřišlo. Vin se choval, jako by mu bylo dvacet, jako by se vrátil do doby, kdy byl ještě nezkušený a dělal jednu blbost za druhou, tak jako všichni. Nikdo se tomu nevyhnul, každý si prošel fází, kdy udělal pár blbostí, většinou ovšem nebyly tak závažné. Vinův problém byl v tom, že si prostě neuvědomil, co to udělá v budoucnosti, jaké důsledky budou jeho činy mít. A přesně to ho na tom tak nasralo, tahle hra na nezkušenost, které se Vin mohl klidně vyvarovat. V Lucasovi už to pomalu začínalo zase vřít. Sevřel prsty do pěstí, až mu klouby na rukou zbělely, a musel zase vstát a dát si dalších pár koleček, nebo spíš úseček sem tam přes obývák. Vin prostě nemyslel. Možná neměl špatné úmysly, ale nemyslel. Kam se mu proboha ztratil mozek, když ty chyby dělal?! Proč je nedomýšlel až do konce? Odpověď na tuhle otázku by Lucas hrozně rád znal, ale s Vinem se pak už nedalo ani mluvit.

A teď o něj přišel. Vadilo mu to, ale dokáže se bez něj obejít. Marcusovi bude muset nařídit, aby s ním ukončil ten vztah, city necity. Vůbec se mu do toho nechtělo, ale neviděl z toho jiné východisko. Mario ho nakonec nechá být, když zjistí, že s Vinem zpřetrhal všechny vazby. Pokud mu jeho malá armádička dealerů to jeho děvkařské doupě nesrovná se zemí, v což tedy z celého srdce doufal. Nikdy toho chlapa neměl rád, byl to idiot, bezmozek, odpad lidské existence. Ne že by na tom tedy sám byl o moc líp, ale aspoň své vlastní lidi netýral. Nenechával je mrznout, nelámal jim kosti, kdykoli u nich něco našel. Pravdou tedy bylo, že když zjistil, že ho zradili, tak je rovnou odkrouhnul, v tom jediném se ostatně od Maria nelišil. Jenže tak už to jednoduše chodilo, a kam až dohlédl, všude to bylo stejně.

Přestal bezmyšlenkovitě přecházet, došel do kuchyně a nalil si panáka whiskey. Za malou chvíli má schůzku s důležitým klientem, potřebuje se hodit trochu do nějaké té jakés takés pohody. Tušil, že když mu Vin takhle zdrhnul, nebude to vůbec jednoduché; myšlenka na Vinův odchod mu teď bude neustále vrtat v hlavě. Sám před sebou dokázal přiznat, že to trochu ranilo jeho hrdost; myslel, že ho dokáže srovnat, anebo vyrazit sám, jedno z toho. Jenže se opět držel postupů, kterých se držel už roky: nikdy nikoho nevyrazil, pokud byl s někým nespokojený, tak ho prostě odprásknul a moc se s tím nemazal. Vin byl společně s Marcusem jediný, u koho by to neudělal, dokud by se nepřesvědčil, že šlo o úmyslnou zradu.

Dopil panáka a zamířil do ložnice, aby vyměnil staré džíny a košili za oblek, společenskou košili a kravatu. Měl namířeno do luxusního podniku, jehož byl jeho klient majitelem, a tam rozhodně nemohl dorazit v něčem neformálním. S pohledem do zrcadla si jen maně uvědomil, že tuhle jeho stránku Vin vlastně nikdy nepoznal.

14. 10. 2014