Marcus + Lucas

Po vraždě Davida

Marcus mířil k Lucasovi tentokrát se zvláštním uspokojením. Byl si jistý, že to Lucas nebude schvalovat, ale to ho neodradilo, ostatně mu to vědomí nepřekáželo ani předtím, tak proč by se o to teď měl starat? Alespoň po sobě hezky uklidil. Zatímco si to kráčel k důvěrně známému baráku, spokojeně se ušklíbl.

Ten kluk, co ho vyzvedával za městem, dostal za úkol sehnat důkazy o nehodě. Pověřoval ho tím často, věděl, že ho nezklame. Většinu už udělal sám; z auta zbývala jen dohořívající železná kostra, když opustil místo činu, a jeho uživatel? Marcus se krutě usmál.

David dostal, co si zasloužil. Lucas mu sice říkal, aby to nepřehnal, ale na druhou stranu… David byl pěšák. Přebytečný pěšák, v téhle partii sehrál jen mizivou roli. S Lucasem sice spolupracoval dlouho, vždycky se ale potácel spíš někde na okraji celého kolosu a o tom, kdo stojí kolem jeho středu, neměl ani ponětí. Kdyby měl, vůbec by si nedovolil na Vina vztáhnout ruku, i když prostě jen tak odešel. To Davida vůbec nemělo zajímat.

Vybavil si, co mu Vin říkal v autě před dvěma dny. David mu nakukal, že ho poslal Lucas, a on tomu věřil. Marcus si pro sebe zavrtěl hlavou. Moc dobře věděl, že Lucas by Vinovi nechtěl způsobit ani škrábnutí, dokud by se neukázalo, že ho zradil. Stejně tak dobře to měl vědět i Vin, ale změnilo by se tím něco? Vůbec nic, stejně by mu ten parchant zlomil nos o asfalt. Marcus si uvědomil, že se mu prsty samy instinktivně sbalily do pěstí, a připomněl si, že člověk, který Vina napadl, už nebude nikdy dělat problémy. Jeho přičiněním.

Do baráku ho pustil důchodce, který zrovna venčil malého psa. Poděkoval a vyvezl se výtahem do toho správného patra. Mírně se poušklíbl; šel za ním neohlášen, nutilo ho to přemýšlet, jestli o tom některý z Lucasových pěšáků vůbec přemýšlí. Taková privilegia měl jen on a Vin, s kýmkoli jiným, kdo by za ním jen tak přišel bez předchozí domluvy, by Lucas vyrazil dveře.

Zaklepal. Lucas mu otevřel dřív, než se mu zdálo, že je možné, a pustil ho do bytu.

„Jdeš mi poreferovat o Davidovi?“ hádal hned, pozdrav ani nepovažoval za důležitý, a zatímco Marcus zamířil do jeho obýváku, který se vždycky podobal spíše kanceláři, zavřel za ním dveře.

„Jo.“ Marcus se ušklíbl a obsadil gauč, pak si počkal, až k němu Lucas dojde, odmítl panáka – nebyla schůzka, aby mu ho nenabídl, a on si ho občas dal, ale teď na něj prostě neměl chuť – a začal, až když Lucas zaujal místo v křesle proti němu. „David je mrtvý.“ Věděl, že nemá cenu chodit kolem horké kaše, důležité věci chtěl Lucas vědět hned.

Čekal od něj, že vyletí, ale jeho hostitel jen dál seděl v křesle se zadumaným výrazem. „Ani mě to nepřekvapuje.“

Marcus povytáhl obočí. „Ty se na mě nenaštveš?“

Pozoroval, jak se ve tváři jeho společníka objevil úšklebek. „Zrovna po chuti mi to taky není, ale byl to pěšák. Spolehlivý, ale snadno nahraditelný.“ Pak se Lucas zamračil. „Ale nemusel jsi při tom ničit auto.“

Takže už mu to někdo řekl. Někdo se zmínil… a Marcus tušil, kdo, ale zachoval klidnou tvář. Na tom vlastně tak docela nesešlo. Usmál se. „Chtěl jsem si užít trochu zábavy.“

„Aut na takovouhle zábavu mám plnou garáž.“ Lucas protočil oči. „To auto bylo docela nové. Je ho trochu škoda… na druhou stranu, je tady nabídka na lepší. Zákazník nabízí dobrou cenu, ten, kdo do toho osobně půjde, by si mohl přijít na slušný prachy.“ Podíval se na něj významným pohledem. Marcus věděl, co ten pohled znamená, ale nevyslovil to. Ani Lucas ne. Oba moc dobře věděli, že se o tom Vinovi zmíní – i kdyby jen mezi řečí.

„Je to lepší,“ odpověděl Marcus na Lucasovu nevyřčenou otázku. Neviděl ji ani v jeho očích, znal ho však příliš dobře na to, aby věděl, že tam je. Že to Lucase zajímá, že má o to starost, i když to naprosto nedává najevo. „Dostane se z toho.“

Lucas nepatrně přikývl a zapálil si. Jeho host udělal totéž.

Do konce schůzky už o Vinovi nepadlo ani slovo. Marcus jen pozorně poslouchal všechno, co mu Lucas svěřoval ohledně Davidových klientů. Bylo mu jasné, že je musí přebrat sám, anebo někomu dohodit. Spoustu toho o nich věděl, protože ten idiot, který se prostě nechal zabít, si nechával záznamy v autě. Kdyby se Marcus rozhodl, že to auto vyhodí do vzduchu rovnou a nebude prozkoumávat, co v něm zbylo, nikdo už by nedohledal, kam se vlastně ztratilo sto gramů toho bílýho svinstva a kdo dostal místo kokainu jen jakousi pochybnou rozemletou bílou hromádku čehosi, co pravděpodobně způsobovalo okamžitou smrt nebo tak něco.

Lucas zuřil, když mu ty papíry podal i s mobilem, který sebral Davidovi z kapsy. Uznal, že jenom na základě toho, co vyrozuměl, by mu nejradši sám vpálil kulku do hlavy. Marcus pocítil úlevu, že to s ním prostě skoncoval; nesnesl by pomyšlení, že Vina pomstil někdo jiný. Bránil se těm myšlenkám, jak jen mohl, a bránil se jim hlavně v přítomnosti Lucase, kterému se ten jejich vztah vlastně vůbec nezamlouval, už mu to dal dostatečně najevo. Jenže fakt, že Vina miluje, ho zasahoval zcela nepřipraveného a přicházel k němu neohlášen, ani neklepal. Vlastně se to podobalo jemu samému, když si k Lucasovi chodil, kdy se mu zachtělo. To přirovnání ho pobavilo; nechal ve tváři mihnout úšklebek, ani si neuvědomil, že Lucas ztichl.

„Není to zrovna moc vtipný.“ Jeho řezavý hlas Marcuse konečně vrátil zpátky do obýváku, ve kterém se nacházel.

Měl pravdu. Nebylo to vtipné, zvlášť když měl tolik pochybností. Tolik důkazů ukazovalo na to, že jsou ty city opětované, jel s ním do Londýna, i když z toho mohl vytěžit – a taky potom vytěžil – jenom pořádný malér. Staral se o něj, o Marcuse, když ho ten hajzl v Kentucky postřelil. Jenomže to nebylo všechno. Nesměl si to připouštět, a taky si to většinu času nepřipouštěl, že ho miluje, protože ho to oslabovalo. Spílal si za to, neměl se do něj zakoukávat, zamilovávat… jenže tu chybu už udělal a teď se s tím prostě nedalo nic dělat. Mohl se jen nečinně dívat na to, jak jeho cit k Vinovi narůstá, a pokoušet se tomu bezvýsledně bránit, stejně to k ničemu nebylo, takže proč by na to plýtval energií? Tak to v sobě prostě jen potlačoval. Bude to potlačovat tak dlouho, jak bude potřeba.

„Vnímáš mě vůbec, nebo si tu melu jenom pro sebe?!“ Lucas se zdál být poněkud rozladěn.

Zamrkal a vrátil se do reality. „Jo.“

„Víš co, vem si to.“ Lucas po něm hodil ty papíry, které mu přinesl, a ještě nějaké další. „Poraď si, už jsi to dělal mockrát.“ Jasná pobídka, aby se sebral a šel.

Marcus pokrčil rameny. Tohle by mu stačilo už na začátku. Srovnal těch pár lejster, stočil je a omotal kolem předloktí do rukávu košile. Pak vstal a jen s kývnutím na pozdrav opustil byt. Další zastávka se konala u Vina.

21. 9. 2014