Žádost

12. 4. 2016
Adrian s Lucasem, debata o tom, co je nového

Adrian seděl za volantem vypůjčeného Cadillacu a lenivě poklepával několika prsty o řadicí páku. Čekal, až na semaforu daleko před ním naskočí zelená. Jel pozdě, ale ani to ho nepřimělo se na tu červenou přestat usmívat.

Ke svému potěšení měl pádný důvod. Včera se zasnoubil s Jackiem a za dnešek už tu novinu stihl oznámit všem kolegům a členům rodiny, které to zajímalo, i těm, které to nezajímalo. Zbývalo zařídit už jen jednu věc.

Trvalo mu ještě asi dvacet minut, než se vypletl z té nejhorší zácpy, a dalších patnáct, než zastavil před důvěrně známým barákem. S pohledem na hodinky zjistil, že přijel později přesně o tu půlhodinu, kterou strávil v dopravní zácpě, a dokonce i to ho přinutilo se usmát. Za jiných okolností by ho Lucas nejspíš uškrtil, ale dnes mu chtěl něco on, nepřijel na Lucasovu žádost. Takže pokud nebude mít vražednou náladu, určitě ho oknem neprohodí.

Lucas mu otevřel s výrazem zachmuřeným jako vždycky, ale to ještě nic neznamenalo. Na Adrianův slovní pozdrav zareagoval jako obvykle jen kývnutím.

„Dáš si panáka?“ optal se, jakmile se Adrian usadil na gauč. Ta otázka také patřila k běžné rutině.

„Ne, díky, jsem tu autem.“ Nemohl se ubránit úculu, takovéhle oznámení by zapít zasluhovalo, ale on nechtěl sedat za volant pod vlivem.

Lucas jen přikývl a sedl si do křesla proti němu, pátravě se mu zahleděl do očí. „Tak co to máš za úžasnou zprávu, kterou musím vědět? Culíš se jak měsíček na hnoji,“ neodpustil si rýpnutí.

Adrian úcul ovládl a místo toho si mírně povzdechl. Tohle nebude jednoduché; bylo by to snazší, kdyby se mu jen chystal oznámit, že se zasnoubili, ale kdyby to tak bylo, nejspíš by sem ani nejel, řekl by mu to jindy mezi řečí. Jenže on měl zároveň s tím na Lucase žádost, kterou mohl odmítnout stejně snadno, jako ji mohl akceptovat. Vlastně se spíš dalo očekávat, že ho s tím Lucas pošle do háje, jen aby si ušetřil práci. Přesto to musel zkusit, a doufal, že dosáhne svého.

„Jde o to, že Jackie a já jsme se zasnoubili,“ začal opatrně a sledoval přitom Lucasovu reakci.

Lucas mu ten pohled oplácel, přičemž nehnul ani brvou. Nějakou chvíli mlčel, a tak Adrian mlčel taky, tušil, že nakonec k odpovědi dojde.

„Co na tom se mnou potřebuješ projednávat?“ potvrdil mu Lucas domněnku. Pořád nehnul jediným svalem ve tváři, ale ta otázka zněla překvapeně. Adrian zpozorněl a detailně si prohlédl jeho oči. Našel v nich ovšem pouze potvrzení – Lucas to nehrál, doopravdy nevěděl, proč s tím za ním jen tak přišel.

Zhluboka se nadechl a pokračoval. „No, jak víš, tak po tom, co se vezmeme, bude Jackie oficiálně můj rodinný příslušník.“ Odmlčel se, aby dodal těm slovům váhu, a chtěl pokračovat, Lucas ho ovšem přerušil.

„Takže ty ode mě chceš…?“ Otázku nedokončil, pouze zdvihl obočí, očekával, že si Adrian doplní větu sám.

„Jo.“ Adrian přikývl. Víc nebylo potřeba vysvětlovat. Lucas pochopil přesně, kam tím míří, a přerušil ho, aby mu dal najevo, že nepotřebuje slyšet tu srdceryvnou pohádku o tom, jak moc Adrian Jackieho miluje a jak se o něj bojí. Neznamenalo to ale automaticky, že to bude ochotný udělat.

Potřeboval Jackieho chránit. Lucas byl schopný zařídit blízkým rodinám svých lidí bezpečí, kdyby se cokoliv stalo a po nejbližších příbuzných jeho lidí někdo šel. Nikdy se neodvážil téhle Lucasovy vůle využít pro Jackieho, ačkoli už dávno chtěl; moc dobře věděl, že pokud ten vztah nebude oficiálně v papírech, pošle ho s tím Lucas někam. A nebude si při tom brát servítky.

Teď to ale bylo jiné. Jackie mu řekl „ano“ na důležitou otázku, kývl na to, a ochrana, kterou by mu Lucas byl schopný zajistit, byla jedním z těch mnoha menších, skrytých důvodů, proč o ten oficiální status vlastně stál. Nedalo se říct, že by byl v ohrožení na životě některým z Lucasových zapřisáhlých nepřátel denně, ale vzhledem ke své práci se pojistit musel. Zřetelná červená čára s ním spojovala Jackieho před očima každému, kdo dostatečně pátral, a on si byl jistý, že by k tomu nevyhnutelně došlo – kdyby ho někdo dostal, neváhal by využít i jediné osoby, kterou miluje, a to nemohl dopustit.

Možná byl prostě jen paranoidní, možná ve svých představách dost přeháněl, ale možná taky ne. Dokonce mu při předchozím přemýšlení o tom hlavou proběhla i myšlenka na Samuela, toho kluka, s kterým nějakou chvíli chodil Vin. Spíš byl taková záplata po něm, ale Vin se k němu stavěl jako ke zvířátku, kterému nemusí – anebo z jeho hlediska spíš nemůže – nic říkat. Chránil ho tím, stejně jako Adrian chránil tou mlčenlivostí Jackieho, protože čím míň o tom nezasvěcení partneři věděli, tím lépe. Nakonec Vin Samuela stejně neuchránil, a možná se to stalo právě kvůli tomu, že ten kluk potřebné informace prostě nedostal. Nevěděl, jak se má bránit v tomhle drsném podsvětí, když na něj náhodou někdo zaútočí, ať už kdekoli, v New Yorku nebo v Londýně, vyšlo to nastejno. A Adrian k Jackiemu takovou mlčenlivost zachovávat nechtěl, vlastně mu toužil otevřeně říct, že v práci kromě běžné policejní praxe jako vedlejšák ještě chrání jednoho grázla, co dělá dealera drog a kupčí s kradenými auty. Technicky vzato se to nedalo brát až tak špatně, však se nejednalo o nějakého neřízeného masového vraha nebo podobnou záležitost. Jenže kdyby o tom Jackiemu přímo řekl, musel by kolem něj postavit zároveň ochrannou zeď, nejmíň sto metrů vysokou a sto metrů širokou, a zároveň dalece přesahující Lucasovy schopnosti a rámec možné policejní ochrany. To prostě není v jeho silách. Nebezpečné bylo všechno – zůstávat zticha i otevřeně mluvit, obojí se mohlo stát osudovou chybou. A proto tu neviditelnou záchrannou síť pro Jackieho potřeboval.

Lucas dlouhou dobu nic neříkal. Mlčel, pak stejně tak mlčky vstal a zamířil ke skříňce, kde schovával svoje oblíbené lahve whiskey. „Fakt si nedáš?“ optal se a pohlédl Adrianovi do tváře.

Odbíhal tím od tématu. Obvykle to nedělal. Adrian propletl prsty, aby neměl tendence nervózně je balit do pěstí. Mohlo by to působit agresivně.

„Lucasi, prosím. Jestli to pro mě uděláš, budu tvůj, kdykoli, cokoli.“ Tohle vyslovit původně vůbec nechtěl, ale teď cítil tu potřebu. Snaží se tady Lucase uplatit. Netušil ani, kde se v něm bere taková míra zoufalství, nebo čeho vlastně, že se do takových slibů a zavazování se k něčemu vůbec pouští.

„Adriane.“ Jediným pohledem a gestem ruky ho Lucas zarazil, vytáhl ze skříně jednu dražší, kvalitní irskou a dvě sklenky. Věděl až moc dobře, že když to donese až před něj, Adrian neodmítne. „Nechci, abys mi cokoli dlužil.“

„Tak?“ Adrian se na něj znovu zadíval. Netrpělivě přitom poklepával prsty o sebe. „Co chceš?“

Lucas se opět klidně usadil a nalil z lahve do obou sklenek. Jednu mu podal. „Nic. Máš plný právo to po mně chtít, nemůžu ti to upírat.“ Na chvilku se odmlčel, očima se vpíjel do těch Adrianových a skenoval ho tím pohledem jako pod rentgenem. „Ani jemu. Ale je tady jeden problém.“

Adrian skoro vydechl úlevou nad tím, že Lucas neprotestuje, že to byl on sám, kdo si to představoval až moc složitě. „Co je to za problém?“ optal se opatrně a rozpojil prsty, aby mohl převzít sklenku. Trochu se přitom naklonil blíž, vlastně spíš bezděčně, ani si ten pohyb neuvědomil.

„Říct mu to,“ objasnil Lucas krátce. Stále ho provrtával očima, pozorně, a sám za svou neutrální maskou neukázal vůbec nic. Adrian pochopil a kysele se ušklíbl. Jistě, tohle bude problém, ale jeho problém. To už si bude muset vyřešit s Jackiem sám. I tak se mírně pousmál a zahleděl se na hladinku zlatavého alkoholu ve sklence. Tak holt auto nechá tady, i když je půjčené z práce, a pojede domů hromadnou dopravou. Pro auto se může stavit později.

Lucas mu jen krátce naznačil připití, a tak se nad tím přestal zamýšlet a pozvedl sklenku taky. „Gratuluju,“ ozval se Lucas ještě předtím, než se napil. Neznělo to nijak nadšeně, to se ovšem očekávat ani nedalo.