Temné shledání

5. 12. 2015

Adrian + Lucas, seznámení, RPG už je to nějaký pátek

Dvaadvacetiletý mladík, zachumlaný v teplém zimním kabátě a pozorující okolní tmu, právě seděl na lavičce v jedné brooklynské čtvrti, když mu v kapse krátce zazvonil telefon. Zamračil se a vytáhl mobil z kapsy; přece všem říkal, ať ho v tuhle dobu neruší, že bude mít důležitou schůzku. Pravdou sice bylo, že měl ještě čas, celou čtvrthodinu, ale i tak by si aspoň rád v klidu promyslel, čím a jak na toho člověka zapůsobí.

Zpráva, která právě přišla, byla od člověka, od kterého by to čekal nejméně. Byla to krátká varující věta: „Nezapomeň na nic, co jsem ti řekl.“

Příjemce moc dobře věděl, co to znamená. Nesmí podlehnout pokušení se dát s tím člověkem, s kterým se má za chvíli sejít, do příliš volného hovoru. Má prý ve zvyku jednat jasně a přímo, bez zbytečných vytáček a zdlouhavého obcházení jádra věci. Nesmí přijít pozdě, ale ani příliš brzy; v živé paměti měl ono setkání, díky kterému byl teď tady.

„Tohle se mi stalo, když jsem přišel o čtvrt hodiny dřív,“ řekl mu David a ukázal mu malíček na levačce, tak křivý, že vypadal, jako by byl v minulosti nadvakrát zlomený. „A tohle zase, když jsem dorazil o pět minut pozdě.“ Nerozpakoval se před ním vyhrnout mikinu i s tričkem a předvést mu tak dlouhý šrám na levé straně pod žebry, který byl ze všeho nejspíš způsobený rychlým přejetím nabroušeného ostří přes kůži.

Když to viděl, málem z toho vycouval. Uklidnilo ho jen vědomí, že se mu nic podobného nestane, pokud neporuší žádné z pravidel, se kterými ho David seznámil. Bylo toho dost, ale na zapamatování to nebylo až tak těžké; usoudil, že když se bude prostě chovat normálně, obstojí.

Chvilku o sobě přemýšlel. Vlastně ani přesně nevěděl, proč na to Daveovi kývl; snad chtěl poznat větší riziko, snad mu zalichotilo, když mu Dave řekl, že se pro tu práci perfektně hodí a že by to měl zkusit. Možná ho přestala bavit vyhlídka na nudný život někde za pracovním stolem. Nebo někde něco montovat, ono to už bylo vcelku jedno, vyšlo to nastejno. Byl by z něj fackovací panák, ke kterému by si mohl kdokoli cokoli dovolit, a nedostal by za to ani pořádně zaplaceno.

No fajn, tak se vrhneme mimo zákon, ne? Pro sebe se ušklíbl, vnitřně pochyboval, že si vydělá o moc víc, a navíc mu zřejmě denně půjde o krk. To je takový správný adrenalin, skvělá práce pro mladého člověka, který neví, co se životem, a tak začne bezhlavě riskovat, protože co na tom, když ho někdo sejme? Je to přece lepší než kterákoli normální zábava.

Zavrtěl nad sebou hlavou. Jenže teď už couvnout nešlo, musel to přijmout se všemi těmi riziky, protože kdyby teď, čtvrt hodiny před „pohovorem“, řekl, že si to rozmyslel, měl by ušetřenou cestu na hřbitov – a jediným otazníkem zůstávalo, jestli by to bylo zásluhou toho, s nímž se má dnes sejít, anebo Davida.

Vrátil mobil zpátky do kapsy, pročistil si hlavu a začal sledovat hodinky na levačce. Minuty se vlekly takovým tím nepříjemným tempem, které bylo moc rychlé na to, aby byl v klidu, a zároveň mučivě pomalé, takže z něj netrpělivost byla téměř cítit. Konečně se obě svítící ručičky zdárně dovlekly ke dvanáctce; vypnul tedy podsvícení, vstal z lavičky a zamířil k nejbližšímu baráku, kde krátce zazvonil na příslušný zvonek.

Bzučák mu odpověděl téměř ihned. Otevřel si dveře a zamířil k výtahu, kterým vyjel do pátého patra. Lehce se zorientoval a rychle našel ty správné dveře – byly pootevřené a za nimi někdo stál. Díky světlu v chodbě viděl aspoň základní rysy – středně vysoká postava, krátké černé vlasy, oblečený v černé košili a džínech. Zamířil k nim; muž ho tiše pozdravil a otevřel mu dveře, načež mu rychlým gestem naznačil, aby šel dál. Opětoval mu pozdrav a prošel do bytu, jeho hostitel se ještě rozhlédl po chodbě a pak za ním zavřel.

Povšiml si, že ten muž není o moc starší než on; zhruba o tři roky, maximálně o pět. Na věk měl vždycky vcelku dobrý odhad, aspoň u chlapů. Poté, co mu pokynul, aby si odložil kabát na věšák, ho muž gestem vyzval, aby ho následoval, a zavedl ho do místnosti zařízené jako kancelář, ve které svítilo jednoduché stropní svítidlo.

„Prosím,“ ozval se znovu hostitel a poukázal dalším gestem na křeslo, zatímco se sám usadil za stůl, poházený různými papíry, deskami a obložený dvěma notebooky, z nichž jeden byl otevřený. Vedle něj ležela chromovaná pistole, v níž host bezpečně poznal Colt 1911, dost daleko na to, aby se na ni dalo z křesla naproti stolu dosáhnout. Podél jedné stěny byly rozestavené skříně, z nichž většina byla zamčená na visací zámek. Ve světle byla konečně zřetelná mužova tvář – ostře řezané rysy, neoholené, avšak precizně upravené krátké vousy, skoro rovný nos a chladné ocelově modrošedé oči.

„Lucas Morrison,“ představil se, když se jeho návštěvník usadil. „Říkej mi prostě Lucasi. Na žádného pana Morrisona tu není nikdo zvědavý.“

Byl varován, aby neočekával ani nepředváděl žádnou formálnost, ale nečekal, že to s takovým člověkem bude tak jednoduché. Mírně se pousmál a užuž se chystal představení oplatit, ale Lucas zvedl ruku a zarazil ho.

„Vím o tobě první poslední,“ oznámil mu mrazivě. Nezněl nijak nepřátelsky, ale ta informace, ještě v kombinaci s tím definitivním tónem, Adriana prostě děsila. Neřekl tedy nic a vyčkávavě se na Lucase zahleděl.

Lucas zalistoval několika papíry před sebou, pak je srovnal a odložil stranou. „Ve tvém vlastním zájmu doufám, že David měl ve všem pravdu,“ oznámil pak svému hostovi a pohlédl mu do očí. „Mluvil o tvojí spolehlivosti a o tom, jak dobře se vyznáš. Což byl vlastně jen zlomek toho, co jsem se od něj dozvěděl,“ dodal a mírně naklonil hlavu ke straně, zároveň téměř neznatelně povytáhl obočí.

Adrian si dovolil mírně se usmát. „Doufám, že mě příliš nepřechválil.“ Nedovolil si přesunout pohled nikam jinam, nechával Lucase, aby ho těma ocelovýma očima proskenoval jako pod rentgenem.

„Ale ano, přechválil,“ vyvedl ho Lucas z omylu. Ten náhle tvrdý tón byl překvapující; výraz v jeho tváři se během jediného Adrianova mrknutí vyhladil do dokonale nečitelné masky. „Musíš splnit veškerá očekávání. Když nesplníš…“ Lucasův pohled se výmluvně stočil ke zbrani na stole.

Adrian polkl. „Jistě, pane.“ Víc ze sebe nedostal.

„A toho pána si nech od cesty.“ Lucas si tiše odfrkl, po čemž bylo jeho návštěvníkovi více než jasné, že žádnou formálnost tady opravdu nemůže čekat. „To je pro vyšší klienty a důležité spolupracovníky, stejně jako oblek a kravata. Pro tebe a všechny ostatní řadové pěšáky platí jen křestní jméno.“

Adrian si nedokázal představit tohohle člověka v obleku a s vybraným chováním, ale nechal si to pro sebe.

„Když se osvědčíš, možná vydržíš i několik let,“ pokračoval Lucas prakticky bez přestávky. „Jakmile mi jen tak oznámíš, že končíš, nebudu se ohlížet na důvody, najdu si tě a skončíš stejně, jako kdybys prostě zdrhnul, je to jasné?“ Vlastně to ani nebyla otázka, Lucas ho stále probodával tvrdým pohledem.

„Jo. Jasné, Lucasi.“ Vyslovit to jméno přišlo Adrianovi zvláštní. Tohle měl být de facto jeho nadřízený, a i když sám určil, aby mu tak říkal, přišlo mu to jaksi nepatřičné. Tušil, že se to časem srovná, teď to ale bylo divné – vidí toho člověka prvně v životě, a podle jeho jednání a zbraně na stole není ani jasné, jestli bude zítra touhle dobou ještě naživu.

Měl z něj trochu rozporuplné pocity. Lucas budil respekt už prvním dojmem, a nepotřeboval k tomu ani drahý značkový oblek a formální jednání. Stačila mu černá košile, džíny a výraz v obličeji. A když mu navíc řekl, že ho Dave přechválil… Adrian pocítil drobné bodnutí paniky kdesi vzadu v hlavě. Co když Dave Lucasovi navykládal něco, co není pravda? Co když nevyhoví jeho představám? No, tak to aspoň nebude muset dlouho řešit, ale to vědomí sotva mělo nějaké uklidňující účinky.

Raději v myšlenkách zařadil zpátečku, aby ho panika neochromila. Davea přece dobře znal, nebo aspoň tak dobře, jak to dovolovala situace. Seznámili se už před několika lety, celkem spolu vycházeli – až na to, že mu Dave nikdy neřekl, kde pracuje nebo co dělá. Teď už chápal, z jakého důvodu, a také chápal, proč mu kamarád při první takové otázce doporučil, aby se na to už nikdy neptal. Tu radu uposlechl, a bylo dost dobře možné, že i to byl jeden z důvodů, proč se pak na něj Dave obrátil. Řekl mu všechno podstatné, a nevynechal ani informaci o tom, že když cokoli z toho pustí ven, nedočká se dalšího rána. V rámci mezí to byl ale pořád přátelský rozhovor a Adrian nepochyboval o tom, že kdyby odmítl se slibem, že si to všechno nechá pro sebe, nechal by ho David v klidu jít.

Anebo by taky nemusel, ozval se mu v mysli panický hlásek. Než se ale tou alternativou stačil začít víc zabývat, Lucas ho přestal jen tak sledovat a znovu promluvil.

„Přijď zítra v devět večer a počkej před barákem. Odvezu tě za člověkem, kterej tě zaučí a může ti dělat aspoň chvíli parťáka,“ zamručel a jeho pohled poprvé trochu zmírnil. Zřejmě byl s detailním proskenováním spokojený. „To je dneska všechno. Nějaký otázky?“

Adrian zaváhal. Nakonec se ale zeptal, musel se zeptat. „Nebudu pracovat s Davidem?“

„Ne, nebudeš,“ zavrtěl Lucas krátce hlavou. Ani se nezatvářil nijak podrážděně, čehož se Adrian obával. „Potřebuju tě jinde. Ale na nějakou spolupráci s ním určitě časem dojde… když se do tý doby nenecháš oddělat.“ Tentokrát se Lucas ušklíbl, jako by o tom trochu zapochyboval.

„Dobře.“ Adrian nasadil odhodlaný výraz, rozhodně mu tu domněnku nechtěl potvrdit. Doufal, že nezklame, už z toho prostého důvodu, že v opačném případě by to poslední, co by v životě viděl, byla hlaveň nejspíš té samé pistole, která teď leží kousek od něj na stole. Nepochyboval, že je tam čistě jen proto, aby dodávala Lucasovi přesně ten dojem, kterým působil.

„Teď můžeš jít, pokud nemáš žádné další dotazy.“ Lucas se zvedl také, a když už se Adrian k žádné další otázce neměl, vyprovodil ho ke dveřím. Zavřel za ním a zajistil dveře řetízkem a zámkem; teprve poté shodil tu masku, kterou si udržoval vlastně pořád, protože v téhle branži neměl na výběr. Doufal, že se David nemýlil a tenhle mladíček mu opravdu přinese to, co chce. Pokud se osvědčí, měl s ním do budoucna poměrně velké plány.

Adrian seběhl schodiště pěšky. Nějaké myšlenky si nechal až na čerstvý vzduch, kterého se nadechl hned, jakmile se dostal ven z baráku. Připadalo mu, jako by ho tam nahoře v Lucasově bytě cosi svazovalo; jako by se nemohl pořádně nadechnout. Určitě to byl ten vliv a dojem, kterým na něj Lucas působil. A možná to bylo i tím, že ho příliš nenechal mluvit. Očekával, že na tomhle pohovoru bude mluvit víc, že na něj bude mít jeho budoucí šéf spoustu otázek, jako třeba proč se rozhodl, že se vrtne zrovna k němu… Jenže takovéhle věci Lucase zjevně nezajímaly. Možná o něm opravdu věděl první poslední, jak říkal. Adrian se při té myšlence zachvěl, zachumlal se víc do svého zimního kabátu a vrazil ruce do kapes. Dnes už o tom nechtěl přemýšlet, a tak jen tiše doufal, že se proud myšlenek v nejbližších pár minutách sám zastaví.

To přání se mu splnilo, až když se dostal do postele. Nařizovat budík si nemusel; Lucas přece mluvil o deváté večerní, a dřív nemusí dělat vůbec nic. Adrian se pro sebe lehce pousmál, unaveně zavřel oči a téměř okamžitě usnul.