Po seznámení Lucase a Jaye
Lucas zapnul pás a pohlédl na
Marcuse, který už měl otevřené okno na své straně, poušklíbl se a pak se
rozjel. „Tak co?“ optal se, chtěl znát Marcusův názor.
„Měl by ses příště víc
vyšvihnout,“ odpověděl Marcus a nehnul při tom ani brvou. Nepodíval se, jak se
na něj Lucas po té odpovědi šklebí. Moc dobře věděl, co chce Lucas slyšet, ale
proč by si z něj nemohl trochu vystřelit, když mu sám nabídl tak skvělou
příležitost?
Do té chvíle ani jeden
z nich nepromluvil o těch dvou Britech, s kterými měli schůzku, která
skončila vlastně před pár minutami. Nechávali si dojmy pro sebe, dokud si
nebudou moct promluvit úplně v soukromí, kde je nebude nic a nikdo rušit.
A taková chvíle právě nastala.
Když Lucas neodpověděl, Marcus
pochopil, že jeho vtípek nehodlá vůbec komentovat. Otázka na jeho názor stále
visela ve vzduchu, a tak mu nezbylo než na ni odpovědět přímo. „Vypadá to
dobře. O tom Johnsonovi toho moc nevím, ale jsem rád, že jsem ho dotlačil
k souhlasu, aby tu strávili dobu delší, než jeden volný večer.“
Lucas na svého společníka od
řízení pohlédl, když zastavil na křižovatce. „Takže se s nimi chceš setkat
ještě jednou?“ ověřoval si.
Marcus mu ten pohled oplatil. „Ty
se budeš setkávat,“ oznámil mu s lehkým důrazem na prvním slově. „A ne
s oběma, ale jenom s panem Eskinem.“
Lucas ho zadumaně chvilku
sledoval, pak vrátil pozornost k řízení a rozjel se na zelenou. „Nevypadal
jako někdo, kdo si rád pokecá nad skleničkou.“
„A přesně to uděláš,“ chytil se
toho nápadu Marcus. Už od chvíle, kdy tam seděli a probírali podmínky obchodu,
si lámal hlavu vymýšlením, jak to udělá, aby se Lucas s Jayem znovu
setkali. Sklenička to vyřeší – ano, Jay na to opravdu jen tak od pohledu
nevypadal, ale jistě bude stačit jen trochu, skoro neznatelně, zatlačit na toho
pana Johnsona, aby měli Eskina přesně tam, kde ho Marcus chce mít. A přitom Jay
vůbec nebude mít pocit, že s ním někdo manipuluje. Marcus věnoval Lucasovi
úsměv.
„Fajn, ale ne ke mně do bytu.“
V tomhle byl Lucas nekompromisní, klienty a spolupracovníky tohohle typu
si do bytu nikdy netahal. Marcus tomu rozuměl, sám se s lidmi nesetkával
ve vlastním bytě, když se tomu mohl vyhnout. „Půjčím ti kancelář,“ odvětil,
jako by se to rozumělo samo sebou.
„Dobře. O čem s ním mám
jednat? Předpokládám, že se nebudeme bavit o odlišnostech venčení psů
v různých klimatických podmínkách.“ Lucas krátce pohlédl na psa, kterého
díky jeho majiteli vyrazivšímu přes přechod na červenou málem srazil, pak hodil
blinkr a uhnul doprava.
„Předpokládáš správně,“ potvrdil
Marcus, aniž by se nad poznámkou o psech nějak pozastavil. „Potřebujeme se
k tomu Eskinovi dostat blíž. Je to nejvýznamnější kontakt, který
v Londýně budeme mít, a splnil veškerá očekávání. Už jsme spolu mluvili o
tom, jak moc kontakt v Anglii potřebujeme, takže to chápeš,“ pokračoval,
aniž by znovu pohlédl na Lucase. „Musíme ho jen přimět k bližší
spolupráci, něco mu nabídnout. Rád bych se v Anglii pohyboval bezpečně, a
on je jedním z mála těch, co nám právě tohle můžou zajistit. Nabídni mu,
že se o něj kdykoli postaráme, když sem přijede – a on ti oplatí stejnou
nabídkou.“
Lucas už věděl, že se
v tomhle na Marcuse může spolehnout. Dokázal z jediné schůzky, na
které se všichni účastníci tvářili jako profesionální hráči pokeru, přesně
odhalit, co na koho bude fungovat, a to s téměř stoprocentní úspěšností.
Marcus byl prostě zlatý důl, pro psychologii, a zvlášť pro tu obchodní, měl
neuvěřitelný cit.
Jemu samotnému se Jay líbil, a
nepochyboval, že si spolu v budoucnu celkem sednou, minimálně
v obchodních záležitostech. Přesto mu na Marcusových slovech něco
nesedělo. „Takže ty chceš mít z nějakýho konkrétního důvodu možnost
volnýho průjezdu přes Británii,“ usoudil.
Marcus si lehce podepřel hlavu
rukou, kterou opřel loktem o rám otevřeného okna. „Ani ne tak
z konkrétního důvodu. Spíš to souvisí s tím, o čem jsme mluvili,
kontakty v Anglii potřebujeme.“
Lucas neodtrhnul oči od silnice,
na jeho slova jen přikývl. Neměl důvod Marcusovi nevěřit, i když to předtím
vyznělo dost zvláštně. Tím se ale zaobírat nemusel, teď před ním byl důležitější
úkol.
„Takže co navrhuješ?“ Potřeboval
mít o té nadcházející schůzce konkrétní představu, kterou mu Marcus hned
ochotně poskytl.
„Uděláme to co nejjednodušší. Já
zavolám tomu Johnsonovi, že zveš pana Eskina na panáka. Trochu na něj zatlačím
tím, že mu dám taktně najevo, že taková nabídka se neodmítá… Budeš v mojí
kanceláři, jinam by se nám nejspíš ani nepovedlo ho nalákat. Nechám ti tam něco
speciálního, co ho zaručeně potěší.“ Marcus se na chvilku odmlčel a pobaveně se
ušklíbl. Byl to jeden z těch úšklebků, které Lucas velmi dobře znal;
tenhle znamenal, že o sobě jeho obchodní partner a blízký přítel ani trochu
nepochybuje.
„Ty si samozřejmě vezmeš oblek,
určitě sis všimnul, jak si pan Eskin potrpí na detaily… to je jedno,“ zamračil
se, když mu Lucas dal pohledem najevo opak. Podle jeho názoru by se Lucas měl
víc rozhlížet, a i když se uměl rozhlížet dost na to, aby udržel takový obchod,
někdy přehlížel detaily podobného rázu, jako oblékání a vystupování
protistrany, což mohlo působit krajně nevhodně. Zachraňoval ho před nežádoucími
důsledky už nějakou dobu a bohužel to vypadalo, že v tom bude muset
pokračovat.
„Prostě budeš mít všechno
upravený tak nejlíp, jak můžeš, abys na něj zapůsobil. Na jemu podobný platí
první dojem, to ti uniknout nemohlo. Klidně mu přiznej, že ten kancl není tvůj,
to tě do horšího světla nepostaví… pokud mu teda k tomu nedodáš, že vůbec
žádnou kancelář ani nemáš,“ zamručel a sledoval, jak se Lucas s autem
obratně proplétá frekventovanou křižovatkou. Počkal si, až ho bude zase plně vnímat,
až pak pokračoval.
„Řekneš mu, co jsi řekl mně,
nějak nestranně, že se ti zamlouvá a chtěl bys navázat bližší spolupráci. Ta
bude spočívat v tom, že mu nabídneš pomoc, kdykoli ji bude potřebovat, jak
už jsem říkal.“ Znovu se na chvíli odmlčel, tentokrát proto, aby dodal svým
slovům důraz, a pozorně přitom pohlédl na Lucase. „Dál je potřeba, abys zjistil
něco o tom Johnsonovi. Co pro něj vlastně znamená, protože na stejný úrovni
není,“ mluvil dál a nevšímal si Lucasova údivu, který dával najevo po tomhle
oznámení. V odhadování lidí se ještě měl co učit. „Sbliž se s ním, povídej
si s ním klidně neformálně, když k tomu dojde, ale dávej si pozor, ať
k tomu dochází jenom pozvolna. Ani na chvíli se mu nesmíš jevit na nižší
úrovni, i kdyby byla níž jenom o setinu milimetru.“ Opět se pátravým pohledem
přesvědčil, že ho Lucas vnímá, a počkal si, než přikývne, aby měl jistotu, že
jeho slovům rozuměl.
„Mluvit umíš, takže zbytek nechám
na tobě. Jen to neprotahuj a hlavně se ho nepokoušej ožrat,“ neodpustil si nakonec
varování, ale musel se při tom ušklíbnout.
„Za koho mě máš,“ zamručel Lucas,
úšklebku si ale dobře všiml, takže to jinak nekomentoval. Už si sumíroval
v hlavě, co a jak tomu záhadnému Eskinovi řekne, ale nejspíš by to nemělo
být nic těžkého – s Marcusem jako společenským poradcem už vůbec ne.
Po dalších pár minutách jízdy
odbočil z výpadovky do klidnější ulice, a v té chvíli už měl vcelku
jasno, co Eskinovi řekne. Přesto v něm však stále hlodaly jisté pochyby.
„Víš jistě, že to bude fungovat?“
optal se Marcuse a dovolil si na něj i krátce pohlédnout, protože provoz byl
v tuhle hodinu na tomhle místě dostatečně řídký.
„Věř mi, neodejde, aniž by ti
složil k nohám celou Británii.“ Marcus to zjevně myslel smrtelně vážně.
Lucas o tom ještě chvilku
přemýšlel, pak si pro sebe zavrtěl hlavou. „Marcusi, ty jsi tak vychcanej
grázl,“ oznámil mu.
Marcus se potěšeně usmál.
Žádné komentáře:
Okomentovat