Marcus zařídil Tomovi byt, chce ho seznámit s Lucasem
Marcus
se rozhlédl po svém holém, prakticky nezařízeném bytě. Ten nebyl nijak velký,
jemu to ale stačilo; měl tam postel a skříň, v kuchyni, pravda, se
nacházely klasické kuchyňské spotřebiče, ale to bylo tak všechno. Vlastně je
ani nevyužíval, ale přišly s tím bytem a on se rozhodl je tam nechat.
Pohovka, kterou měl minulý rok půjčenou kvůli Vinovým třicetinám, už tam dávno
nestála; nepotřeboval ji, k sezení mu stačila postel. A stejně teď už
většinu času trávil u Vina, což byl nejspíš právě ten důvod, proč mu Lucas
omezil výjezdy za hranice New Yorku.
Nic
jiného už nepotřeboval, mohl vyrazit. Přes tmavý oblek natáhl kabát, zapnul ho
a zkontroloval svůj vzhled v zrcadle vedle vchodových dveří. Zrcadlo bylo
kromě postele to jediné, co do tohohle bytu pořizoval – bez něj by to prostě
nešlo, bez zrcadla by nemohl žít. Ušklíbl se na sebe; vlastně nevěděl, proč se
tak vyfintil, proč si pokaždé, když tam jede, bere oblek. Asi chtěl zapůsobit
důvěryhodně? Tehdy možná. Teď už… Unikl mu krátký povzdech. Zpráva, kterou mu
dnes přináší, se mu vůbec nebude líbit.
O
půl hodiny později zvonil na zvonek u bytových dveří v činžáku na
Čtyřiadevadesáté východní na Manhattanu. Trvalo to jen chvilku, než mu současný
obyvatel bytu otevřel.
Otevřel jsem mu a sjel ho pohledem. Zase
přišel v obleku, přes ruku měl přehozený kabát. On nikdy nechodí
v ničem jiném než v obleku. Snad je to u něj jako psaná norma… Těžko
říct.
Pustil
jsem ho dovnitř a pobídl ho, aby šel rovnou dál a udělal si v mém malém
obýváku pohodlí.
„Nic
moc tu nemám,“ přiznal jsem se. „Takže nemůžu nabídnout… snad jen kafe, vodu…?“
Můj
návštěvník ale nechtěl nic. Posadil jsem se proti němu na otáčecí kancelářskou
židli, kterou jsem proto přemístil ke konferenčnímu stolku od stolu
v rohu. „Takže?“ optal jsem se, zvědavý, s čím přichází tentokrát.
Pohodlně
se zabořil do křesla, odmítl nabídku kafe i vody a přelétl obývák zběžným,
rychlým pohledem. Měl to tady vcelku útulné a uklizené, což bylo skoro až
s podivem. Ale vlastně se ani moc divit nemohl, moc věcí, které by vytvářely
případný nepořádek, tu nebylo. Nadechl se a upřel oči do Thomasovy tváře. Tahle
zpráva pro něj rozhodně nebude příjemná, ale musí mu to říct.
„Tvůj
otec tě chce zabít,“ sdělil mu bez projevení jakýchkoli emocí v hlase nebo
ve výrazu.
Čekal jsem tuhle zprávu už od chvíle,
kdy jsem se dozvěděl, co je můj otec zač. Tedy…, pokud jsem měl věřit tomuhle
maníkovi v obleku, Marcusovi, který mě vytáhl z Isaacova područí a
řekl mi, že to dělá kvůli mému otci. Nakonec mě stejně přesvědčil, i když jsem
mu zpočátku nevěřil a ani věřit nechtěl. Ukázal mi fotografii… a já bezpečně
poznal téhož muže, kterého jsem viděl jen jednou v životě: na obrázku,
který si uchovala máma, na jediné fotce, na které měla mého tátu v době,
kdy spolu ještě chodili.
Němě
jsem přikývl. Vlastně na to nebylo ani co říct, nevyjádřil jsem překvapení, jen
by mě zajímalo, co se mnou bude teď. K Isaacovi se vrátit nemůžu, ne po
tom, co jsem od něj takovýmhle způsobem odešel. Z jeho výrazu jsem nevyčetl,
co si o mém odchodu myslí, a byl jsem tomu rád. To, co pak následovalo
s Olliem…
Pak
mě něco napadlo. „A co kdybych za ním prostě přišel? Vysvětlil mu, že mu nechci
nijak narušovat žádné jeho plány, nic, jen chci vidět, kdo je můj otec, a pak
se mu budu klidit z cesty?“ Dokončil jsem větu i přesto, že Marcus začal
už po první otázce vrtět hlavou.
Ne,
takhle by to opravdu nešlo. Marcusovi to bylo jasné, ale tomu klukovi ne,
samozřejmě, vždyť nezná náturu svého otce. „Zakroutil by ti krkem dřív, než by
ses stačil představit. Samozřejmě ví, jak vypadáš, viděl tě na fotce,“
odpověděl na Tomův nevyslovený dotaz, zrcadlící se v jeho očích. „Dokonce
po mně chtěl, abych mu neříkal, kam jsem tě schoval, protože by ho to
podněcovalo si pro tebe jít. K Isaacovi se už vrátit nesmíš.“
Řekl to takovým definitivním tónem.
Odvážil jsem se mu podívat do očí; v tu chvíli se do mých očí podíval i
on. Byl to chladný, neosobní pohled, který doprovází konstatování faktu. Takže
v továrně mi hrozí nebezpečí… a nejen od Isaaca a dalších kluků, ale
zřejmě tedy i od mého otce, který by si mě tam jistě snadno našel.
„Mám
normální práci, nepotřebuju se tam vracet.“ Snažil jsem se, aby to znělo pevně,
jistě a klidně, abych na něj působil stejně sebejistě, jako on působil na mě.
Přikývl a nekomentoval to, stále se do mě vpíjel pohledem, pod nímž jsem
najednou znejistěl. Nedal jsem to na sobě znát, zachoval jsem klidný výraz, ač
mě to stálo trochu úsilí.
„Doufám,
že víš, co děláš. A že mě z toho vysekáš.“
Sledoval
ty oči, které se tak moc podobaly Lucasovým. Úplně stejný odstín modré,
s přibarvením šedé. Stejný tvar, stejně chápavý pohled, stejně temné
zornice – před dvěma dny mu připadalo, jako by se do nich málem propadl…
Jenže
ten kluk vůbec nic nechápal, přestože se tak snažil tvářit.
„Musíš
odjet z města. Dřív, než po tobě začne opravdu pátrat. Někam se na čas
uklidit, aby to tady trošku zchladlo… Pomůžu ti s tím, pro jistotu ti můžu
zařídit i falešnou identitu. Seženu ti práci někde jinde.“
Nechal jsem ho domluvit. Nechal, i když
se mi ta slova vůbec nelíbila. Ještě předtím, než domluvil, mi bylo jasné, že
tohle neudělám. Do toho já dobrovolně nepůjdu. Tušil jsem, co mě tady ještě
drží; touha poznat otce najednou nebyla jediná, které jsem v tomhle městě
podlehl. Přestože jsem si vždycky myslel, že je to nemožné, že se mi to jako
šlapce nemůže stát... ale stalo se. Zamiloval jsem se. Když odjedu někam
nejlépe na druhý konec států – kdo mi potom zaručí, že Ollieho ještě někdy
v životě uvidím? Kdo mi zaručí, že někdy poznám otce? Teď už jsem měl dvě
věci, pro které jsem stále chtěl žít.
Své
myšlenkové pochody jsem nenechal do tváře promítnout. Určitě by to považoval za
slabost. Tenhle chlap v obleku, Marcus, kterého jsem ani neznal příjmením,
který vykazoval téměř vždy jen dokonale diskrétní jednání, a city ukázal jen ve
chvíli, kdy mi říkal, ať se na něj obrátím s jakýmkoli problémem… Ten
jistě neměl žádnou podobnou životní zkušenost. Objektivně to byl hezký chlap,
ale Ollie, můj Ollie, ho v tomhle
jednoznačně nesrovnatelně překonal…
O
čem to přemýšlím?! Myšlenky mi samovolně ujely někam, kde jsem je mít nechtěl,
pocítil jsem horko ve tváři. Raději jsem se vrátil k tématu.
„Ne,“
odpověděl jsem, věcně a sebejistě. „Nebudu se stěhovat nikam jinam. Chci tady
zůstat.“
Dobře
si povšiml lehkého zčervenání před tou odpovědí, které jako jediné dalo najevo
něco z Tomových emocí. A Marcus tušil. Dobře si totiž povšiml zároveň i
těch pohledů, vyměněných mezi Tomem a tím indiánským klukem, když si Toma na
Isaacovo svolení vzal na chvíli stranou. Když se Tom rozhodl, oznámil, že si jen
zajde pro věci, ale trvalo mu to nějak dlouhou dobu na to, že to zahrnovalo jen
cestu dovnitř a ven. Čekal na něj a ani na chvíli při tom nezapochyboval, že se
šel loučit s tím klukem. Možná dost blízce a intimně – možná určitě, jak
teď usoudil podle toho zčervenání.
„Je
v tom ten kluk, že? Ten indián. Z továrny.“ Ten druhý důvod, nebo
spíš první, touha vidět otce a seznámit se s ním, už tam podle jeho názoru
být prostě nemohla. U každého normálního člověka by vyhasla s vědomím, že se
ho otec pokusí zabít – nebo se o to minimálně pokusit chce. A u Lucase si
člověk nikdy nemohl být jistý, kdy zasáhne. Vlastně, když se to vzalo kolem a
kolem, měl Tom vcelku velké štěstí, že je naživu ještě teď.
Ten kluk, ten indián z továrny,
Ollie…
Zčervenání
se ještě zvýraznilo. Předtím jsem vůbec nemyslel na Ollieho, prostě jsem se sám
před sebou zastyděl nad vlastními myšlenkami, které v téhle chvíli
v mojí hlavě rozhodně neměly co dělat. Jenže teď mě donutil k tomu,
abych mu to tím zrudnutím ještě potvrdil. Ano, byl v tom i Ollie. I když
ta budoucnost nevypadá moc jistě, tak je tu pořád on, a dokud tu bude, tak to
bude to jediné, co mi bude stačit ke štěstí – kromě toho, že bych rád poznal
otce. Podle Marcusových slov se ale zdálo, že ho nepoznám nikdy.
Tak
dost, už by toho rudnutí mohl nechat. Marcus na něj znovu upřel pohled, kterým
zabrousil níž, k jeho tričku… ne, musí se ovládat, tohle je Lucasův syn,
proboha, to je totéž, co by byl jeho vlastní syn, tak proč si ho takhle
prohlíží?!
„Tome.“
Jeho jméno vyslovil pečlivě a důrazně, s naléhavostí, která k té
chvíli rozhodně patřila. „Tady jde o tvůj život. Snažím se tě zachránit, a
nějaký kluk od Isaaca…“ Povzdechl a na chvilku zvedl ruce v bezradném
gestu. „Kluků potkáš ještě spoustu. Anebo můžeš potkávat i holky.“ Musel to připustit,
ač se mu do toho příliš nechtělo. Ještě nikdy se s nikým necítil tak
divně, ovšem faktem bylo, že ještě nikdy nemluvil s bývalou šlapkou o
budoucích možnostech, které má.
Všiml
jsem si, že Marcus přechází do útoku. Sice ne tak průhledného, ale přesto
útoku. Nejlepší obrana? Protiútok.
„Jenže
on je on,“ odsekl jsem, teď už jsem
červeň ve tvářích neřešil, a bylo mi najednou i jedno, jestli se moje myšlenky
nebo pocity projeví v řeči těla. Připadalo mi, jako bych ta slova slyšel
pronesená hlasem, který mi nepatří – ale přesto jsem věděl, že jsem je pronesl
sám, a, nad čímž jsem se vzápětí dost ohromeně pozastavil, že jsou pravdivá. Nedalo
se říct, že bych to nevěděl, ale nejspíš jsem si to plně neuvědomoval. Asi to
bylo zakódované jen někde v mém podvědomí… což nic nemění na skutečnosti,
že to tak prostě cítím. Na něj, na Ollieho, jsem mezi všemi těmi zákazníky
čekal.
Ne,
že bych si dělal naděje, že snad mezi zákazníky potkám někoho, kdo se do mě
zamiluje, nebo ke komu něco takového pocítím já. Rozhodně jsem to ale
nevylučoval. Byla to práce, ale podobné případy už se taky staly… proč bych
nemohl aspoň maličko doufat? No, a pak narazím na kluka, s kterým se mi to
poprvé vůbec nelíbilo, protože jsem byl na baráku pod dohledem dalších lidí,
nedokázal jsem se uvolnit a ta atmosféra pro mě vůbec nebyla příjemná. Jenže
Ollie se mi líbil… a až do včerejška jsem s ním nic neměl. Částečně
z toho důvodu, že u Isaaca to bylo striktně zakázané, a částečně proto, že
jsem se bál. Nevím, co mě to včera popadlo, že jsem najednou změnil názor…
Možná jsem si s ním chtěl prostě jen užít klidný večer u filmu a trochu se
mazlit? To ne, to jsem nevěřil ani sám sobě.
Marcus
dlouho nic neříkal, jen si znovu povzdechl, a tak jsem se rozhodl mu své
rozhodnutí zopakovat. „Nikam nechci a nepojedu,“ řekl jsem mu důrazně.
Zahleděl
se na Toma po tom prohlášení vcelku zamyšleně. Viděl na něm, že jeho myšlenky
také zabrousily někam hlouběji; Lucasovy oči se vždycky tak jakoby stáhly, jako
kdyby se zahleděl do sebe sama, a Thomasovy oči měly úplně stejnou tendenci.
Nebyla tak výrazná, ale přece ji viděl, takže mohl srovnávat.
Jistě,
že si Thomas myslí, že ten indián je „on“, prostě ten pravý pro něj. Mladý,
lehkomyslný kluk… On si kdysi dávno přece totéž myslel právě o Lucasovi, a to
docela dlouhou dobu. Vydrželo mu to několik let. Byl přesvědčený, že by tvořili
naprosto ideální pár, skvěle se doplňovali, mohli se jeden na druhého
spolehnout, nikdy se nepohádali. Párkrát se servali, ale to většinou jen
v rámci dětských her, během puberty je to přešlo. Byl to první tehdy ještě
kluk, se kterým mu bylo dobře, takže přirozeně cítil, že jsou pro sebe jako
stvoření – copak Tom mohl cítit něco jiného?
Jenže
po dalších asi patnácti letech zjistil, že jeho životní skladba na něj čeká
někde jinde, nebo tedy ne až tak úplně jinde, ale v někom jiném. Vždyť
Thomas to taky může pochopit až za spoustu let, stejně tak, jako se to stalo
jemu. Nikde není psáno, že když to dá teď dohromady s tím indiánem, tak
spolu zůstanou do konce života. A navíc – jak by taky mohli? Oba jsou ze stejné
líhně, práci taky měli oba stejnou, a ačkoli už ji jeden z nich nedělá,
stejně to nemění nic na tom, že to nemůže být rizikové. Navíc se odcizí, a
odcizili by se časem i tak, i kdyby spolu ještě dělali…
Z toho
rozjímání ho vyrušil Tomův hlas. Nikam nechci a nepojedu, oznámil to tak
důrazně, jak jen mohl. Ach, ten mladičký chudáček, bylo mu ho líto. Jeho
svěřenec, který se mu do péče svěřil dobrovolně, mladistvý zajíc, který by ze
všeho nejdřív potřeboval fungující rodinu, která ho dovychová a ukáže mu, jak
žít. Chtěl tu funkci na sebe převzít sám, opravdu chtěl, jenže s Lucasovým
postavením vůči Tomovi to prostě nešlo. Nemohl se o něj dostatečně starat,
takže to samozřejmě skončí naprosto katastrofálně, s tímhle kolouškem
nezkušeným, pitomečkem neznalým…
A
navíc úplně stejně tvrdohlavým, jako jeho otec.
„Jsi
stejně tvrdohlavý, jako tvůj otec,“ prohlásil Marcus a zvedl se z křesla.
„Ještě si o tom promluvíme.“ A obrátil se k odchodu.
Měří si mě, jak kdyby mě měl za pitomce.
Jako kdybych se o sebe neuměl postarat. Jenže to já přece zvládnu, ne? Bydlím
tady úplně sám, zatím po mně nikdo nešel, a kdyby, určitě bych se dokázal někam
rozumně schovat…
A
pak pronesl tu větu o mém otci.
Chvíli
jsem na něj jen bezmocně zíral, než cosi v mojí mysli konečně zapadlo na
správné místo.
„Marcusi,
počkej,“ požádal jsem ho. Zastavil se, otočil se ještě ke mně a povytáhl obočí.
„Rád
bych… chtěl bych slyšet něco o tátovi. Říkal jsi, že se znáte docela dobře, tak
bys mi o něm třeba mohl něco povyprávět…“
Jenže
moje snaha vyšla naprázdno.
„Někdy
jindy,“ zamítl Marcus Thomasovu prosbu, ne úsečně, ale rázně ano. Vzpomínka na
rozzuřeného, cizího Lucase, který se k němu posledně choval hůř než
k obyčejným pěšákům, byla stále ještě dost živá a bolestná. Navíc měl
ještě nějaké vyřizování, stejně se nemohl moc dlouho zdržet.
„Musím
spěchat. Zatím na sebe dávej pozor.“
Thomas
působil trochu zklamaně, ale on nesměl přijít pozdě. U vyšší klientely se to
nevyplácelo a Lucas by ho roztrhl jak hada – tím spíš, že teď zcela zjevně
vychladly jakékoli bližší city, které k sobě kdy měli. Zamířil ke dveřím,
ještě jednou Tomovi pokývl na rozloučenou, a aniž čekal na odpověď, vyšel
z bytu a zavřel za sebou.
Žádné komentáře:
Okomentovat