Marcus a Tom: Návštěva

7. 11. 2015

Marcus zařídil Tomovi byt, chce ho seznámit s Lucasem

Marcus se rozhlédl po svém holém, prakticky nezařízeném bytě. Ten nebyl nijak velký, jemu to ale stačilo; měl tam postel a skříň, v kuchyni, pravda, se nacházely klasické kuchyňské spotřebiče, ale to bylo tak všechno. Vlastně je ani nevyužíval, ale přišly s tím bytem a on se rozhodl je tam nechat. Pohovka, kterou měl minulý rok půjčenou kvůli Vinovým třicetinám, už tam dávno nestála; nepotřeboval ji, k sezení mu stačila postel. A stejně teď už většinu času trávil u Vina, což byl nejspíš právě ten důvod, proč mu Lucas omezil výjezdy za hranice New Yorku.

Nic jiného už nepotřeboval, mohl vyrazit. Přes tmavý oblek natáhl kabát, zapnul ho a zkontroloval svůj vzhled v zrcadle vedle vchodových dveří. Zrcadlo bylo kromě postele to jediné, co do tohohle bytu pořizoval – bez něj by to prostě nešlo, bez zrcadla by nemohl žít. Ušklíbl se na sebe; vlastně nevěděl, proč se tak vyfintil, proč si pokaždé, když tam jede, bere oblek. Asi chtěl zapůsobit důvěryhodně? Tehdy možná. Teď už… Unikl mu krátký povzdech. Zpráva, kterou mu dnes přináší, se mu vůbec nebude líbit.

O půl hodiny později zvonil na zvonek u bytových dveří v činžáku na Čtyřiadevadesáté východní na Manhattanu. Trvalo to jen chvilku, než mu současný obyvatel bytu otevřel.

Otevřel jsem mu a sjel ho pohledem. Zase přišel v obleku, přes ruku měl přehozený kabát. On nikdy nechodí v ničem jiném než v obleku. Snad je to u něj jako psaná norma… Těžko říct.

Pustil jsem ho dovnitř a pobídl ho, aby šel rovnou dál a udělal si v mém malém obýváku pohodlí.

„Nic moc tu nemám,“ přiznal jsem se. „Takže nemůžu nabídnout… snad jen kafe, vodu…?“

Můj návštěvník ale nechtěl nic. Posadil jsem se proti němu na otáčecí kancelářskou židli, kterou jsem proto přemístil ke konferenčnímu stolku od stolu v rohu. „Takže?“ optal jsem se, zvědavý, s čím přichází tentokrát.

Pohodlně se zabořil do křesla, odmítl nabídku kafe i vody a přelétl obývák zběžným, rychlým pohledem. Měl to tady vcelku útulné a uklizené, což bylo skoro až s podivem. Ale vlastně se ani moc divit nemohl, moc věcí, které by vytvářely případný nepořádek, tu nebylo. Nadechl se a upřel oči do Thomasovy tváře. Tahle zpráva pro něj rozhodně nebude příjemná, ale musí mu to říct.

„Tvůj otec tě chce zabít,“ sdělil mu bez projevení jakýchkoli emocí v hlase nebo ve výrazu.

Čekal jsem tuhle zprávu už od chvíle, kdy jsem se dozvěděl, co je můj otec zač. Tedy…, pokud jsem měl věřit tomuhle maníkovi v obleku, Marcusovi, který mě vytáhl z Isaacova područí a řekl mi, že to dělá kvůli mému otci. Nakonec mě stejně přesvědčil, i když jsem mu zpočátku nevěřil a ani věřit nechtěl. Ukázal mi fotografii… a já bezpečně poznal téhož muže, kterého jsem viděl jen jednou v životě: na obrázku, který si uchovala máma, na jediné fotce, na které měla mého tátu v době, kdy spolu ještě chodili.

Němě jsem přikývl. Vlastně na to nebylo ani co říct, nevyjádřil jsem překvapení, jen by mě zajímalo, co se mnou bude teď. K Isaacovi se vrátit nemůžu, ne po tom, co jsem od něj takovýmhle způsobem odešel. Z jeho výrazu jsem nevyčetl, co si o mém odchodu myslí, a byl jsem tomu rád. To, co pak následovalo s Olliem…

Pak mě něco napadlo. „A co kdybych za ním prostě přišel? Vysvětlil mu, že mu nechci nijak narušovat žádné jeho plány, nic, jen chci vidět, kdo je můj otec, a pak se mu budu klidit z cesty?“ Dokončil jsem větu i přesto, že Marcus začal už po první otázce vrtět hlavou.

Ne, takhle by to opravdu nešlo. Marcusovi to bylo jasné, ale tomu klukovi ne, samozřejmě, vždyť nezná náturu svého otce. „Zakroutil by ti krkem dřív, než by ses stačil představit. Samozřejmě ví, jak vypadáš, viděl tě na fotce,“ odpověděl na Tomův nevyslovený dotaz, zrcadlící se v jeho očích. „Dokonce po mně chtěl, abych mu neříkal, kam jsem tě schoval, protože by ho to podněcovalo si pro tebe jít. K Isaacovi se už vrátit nesmíš.“

Řekl to takovým definitivním tónem. Odvážil jsem se mu podívat do očí; v tu chvíli se do mých očí podíval i on. Byl to chladný, neosobní pohled, který doprovází konstatování faktu. Takže v továrně mi hrozí nebezpečí… a nejen od Isaaca a dalších kluků, ale zřejmě tedy i od mého otce, který by si mě tam jistě snadno našel.

„Mám normální práci, nepotřebuju se tam vracet.“ Snažil jsem se, aby to znělo pevně, jistě a klidně, abych na něj působil stejně sebejistě, jako on působil na mě. Přikývl a nekomentoval to, stále se do mě vpíjel pohledem, pod nímž jsem najednou znejistěl. Nedal jsem to na sobě znát, zachoval jsem klidný výraz, ač mě to stálo trochu úsilí.

„Doufám, že víš, co děláš. A že mě z toho vysekáš.“

Sledoval ty oči, které se tak moc podobaly Lucasovým. Úplně stejný odstín modré, s přibarvením šedé. Stejný tvar, stejně chápavý pohled, stejně temné zornice – před dvěma dny mu připadalo, jako by se do nich málem propadl…

Jenže ten kluk vůbec nic nechápal, přestože se tak snažil tvářit.

„Musíš odjet z města. Dřív, než po tobě začne opravdu pátrat. Někam se na čas uklidit, aby to tady trošku zchladlo… Pomůžu ti s tím, pro jistotu ti můžu zařídit i falešnou identitu. Seženu ti práci někde jinde.“

Nechal jsem ho domluvit. Nechal, i když se mi ta slova vůbec nelíbila. Ještě předtím, než domluvil, mi bylo jasné, že tohle neudělám. Do toho já dobrovolně nepůjdu. Tušil jsem, co mě tady ještě drží; touha poznat otce najednou nebyla jediná, které jsem v tomhle městě podlehl. Přestože jsem si vždycky myslel, že je to nemožné, že se mi to jako šlapce nemůže stát... ale stalo se. Zamiloval jsem se. Když odjedu někam nejlépe na druhý konec států – kdo mi potom zaručí, že Ollieho ještě někdy v životě uvidím? Kdo mi zaručí, že někdy poznám otce? Teď už jsem měl dvě věci, pro které jsem stále chtěl žít.

Své myšlenkové pochody jsem nenechal do tváře promítnout. Určitě by to považoval za slabost. Tenhle chlap v obleku, Marcus, kterého jsem ani neznal příjmením, který vykazoval téměř vždy jen dokonale diskrétní jednání, a city ukázal jen ve chvíli, kdy mi říkal, ať se na něj obrátím s jakýmkoli problémem… Ten jistě neměl žádnou podobnou životní zkušenost. Objektivně to byl hezký chlap, ale Ollie, můj Ollie, ho v tomhle jednoznačně nesrovnatelně překonal…

O čem to přemýšlím?! Myšlenky mi samovolně ujely někam, kde jsem je mít nechtěl, pocítil jsem horko ve tváři. Raději jsem se vrátil k tématu.

„Ne,“ odpověděl jsem, věcně a sebejistě. „Nebudu se stěhovat nikam jinam. Chci tady zůstat.“

Dobře si povšiml lehkého zčervenání před tou odpovědí, které jako jediné dalo najevo něco z Tomových emocí. A Marcus tušil. Dobře si totiž povšiml zároveň i těch pohledů, vyměněných mezi Tomem a tím indiánským klukem, když si Toma na Isaacovo svolení vzal na chvíli stranou. Když se Tom rozhodl, oznámil, že si jen zajde pro věci, ale trvalo mu to nějak dlouhou dobu na to, že to zahrnovalo jen cestu dovnitř a ven. Čekal na něj a ani na chvíli při tom nezapochyboval, že se šel loučit s tím klukem. Možná dost blízce a intimně – možná určitě, jak teď usoudil podle toho zčervenání.

„Je v tom ten kluk, že? Ten indián. Z továrny.“ Ten druhý důvod, nebo spíš první, touha vidět otce a seznámit se s ním, už tam podle jeho názoru být prostě nemohla. U každého normálního člověka by vyhasla s vědomím, že se ho otec pokusí zabít – nebo se o to minimálně pokusit chce. A u Lucase si člověk nikdy nemohl být jistý, kdy zasáhne. Vlastně, když se to vzalo kolem a kolem, měl Tom vcelku velké štěstí, že je naživu ještě teď.

Ten kluk, ten indián z továrny, Ollie…

Zčervenání se ještě zvýraznilo. Předtím jsem vůbec nemyslel na Ollieho, prostě jsem se sám před sebou zastyděl nad vlastními myšlenkami, které v téhle chvíli v mojí hlavě rozhodně neměly co dělat. Jenže teď mě donutil k tomu, abych mu to tím zrudnutím ještě potvrdil. Ano, byl v tom i Ollie. I když ta budoucnost nevypadá moc jistě, tak je tu pořád on, a dokud tu bude, tak to bude to jediné, co mi bude stačit ke štěstí – kromě toho, že bych rád poznal otce. Podle Marcusových slov se ale zdálo, že ho nepoznám nikdy.

Tak dost, už by toho rudnutí mohl nechat. Marcus na něj znovu upřel pohled, kterým zabrousil níž, k jeho tričku… ne, musí se ovládat, tohle je Lucasův syn, proboha, to je totéž, co by byl jeho vlastní syn, tak proč si ho takhle prohlíží?!

„Tome.“ Jeho jméno vyslovil pečlivě a důrazně, s naléhavostí, která k té chvíli rozhodně patřila. „Tady jde o tvůj život. Snažím se tě zachránit, a nějaký kluk od Isaaca…“ Povzdechl a na chvilku zvedl ruce v bezradném gestu. „Kluků potkáš ještě spoustu. Anebo můžeš potkávat i holky.“ Musel to připustit, ač se mu do toho příliš nechtělo. Ještě nikdy se s nikým necítil tak divně, ovšem faktem bylo, že ještě nikdy nemluvil s bývalou šlapkou o budoucích možnostech, které má.

Všiml jsem si, že Marcus přechází do útoku. Sice ne tak průhledného, ale přesto útoku. Nejlepší obrana? Protiútok.

„Jenže on je on,“ odsekl jsem, teď už jsem červeň ve tvářích neřešil, a bylo mi najednou i jedno, jestli se moje myšlenky nebo pocity projeví v řeči těla. Připadalo mi, jako bych ta slova slyšel pronesená hlasem, který mi nepatří – ale přesto jsem věděl, že jsem je pronesl sám, a, nad čímž jsem se vzápětí dost ohromeně pozastavil, že jsou pravdivá. Nedalo se říct, že bych to nevěděl, ale nejspíš jsem si to plně neuvědomoval. Asi to bylo zakódované jen někde v mém podvědomí… což nic nemění na skutečnosti, že to tak prostě cítím. Na něj, na Ollieho, jsem mezi všemi těmi zákazníky čekal.

Ne, že bych si dělal naděje, že snad mezi zákazníky potkám někoho, kdo se do mě zamiluje, nebo ke komu něco takového pocítím já. Rozhodně jsem to ale nevylučoval. Byla to práce, ale podobné případy už se taky staly… proč bych nemohl aspoň maličko doufat? No, a pak narazím na kluka, s kterým se mi to poprvé vůbec nelíbilo, protože jsem byl na baráku pod dohledem dalších lidí, nedokázal jsem se uvolnit a ta atmosféra pro mě vůbec nebyla příjemná. Jenže Ollie se mi líbil… a až do včerejška jsem s ním nic neměl. Částečně z toho důvodu, že u Isaaca to bylo striktně zakázané, a částečně proto, že jsem se bál. Nevím, co mě to včera popadlo, že jsem najednou změnil názor… Možná jsem si s ním chtěl prostě jen užít klidný večer u filmu a trochu se mazlit? To ne, to jsem nevěřil ani sám sobě.

Marcus dlouho nic neříkal, jen si znovu povzdechl, a tak jsem se rozhodl mu své rozhodnutí zopakovat. „Nikam nechci a nepojedu,“ řekl jsem mu důrazně.

Zahleděl se na Toma po tom prohlášení vcelku zamyšleně. Viděl na něm, že jeho myšlenky také zabrousily někam hlouběji; Lucasovy oči se vždycky tak jakoby stáhly, jako kdyby se zahleděl do sebe sama, a Thomasovy oči měly úplně stejnou tendenci. Nebyla tak výrazná, ale přece ji viděl, takže mohl srovnávat.

Jistě, že si Thomas myslí, že ten indián je „on“, prostě ten pravý pro něj. Mladý, lehkomyslný kluk… On si kdysi dávno přece totéž myslel právě o Lucasovi, a to docela dlouhou dobu. Vydrželo mu to několik let. Byl přesvědčený, že by tvořili naprosto ideální pár, skvěle se doplňovali, mohli se jeden na druhého spolehnout, nikdy se nepohádali. Párkrát se servali, ale to většinou jen v rámci dětských her, během puberty je to přešlo. Byl to první tehdy ještě kluk, se kterým mu bylo dobře, takže přirozeně cítil, že jsou pro sebe jako stvoření – copak Tom mohl cítit něco jiného?

Jenže po dalších asi patnácti letech zjistil, že jeho životní skladba na něj čeká někde jinde, nebo tedy ne až tak úplně jinde, ale v někom jiném. Vždyť Thomas to taky může pochopit až za spoustu let, stejně tak, jako se to stalo jemu. Nikde není psáno, že když to dá teď dohromady s tím indiánem, tak spolu zůstanou do konce života. A navíc – jak by taky mohli? Oba jsou ze stejné líhně, práci taky měli oba stejnou, a ačkoli už ji jeden z nich nedělá, stejně to nemění nic na tom, že to nemůže být rizikové. Navíc se odcizí, a odcizili by se časem i tak, i kdyby spolu ještě dělali…

Z toho rozjímání ho vyrušil Tomův hlas. Nikam nechci a nepojedu, oznámil to tak důrazně, jak jen mohl. Ach, ten mladičký chudáček, bylo mu ho líto. Jeho svěřenec, který se mu do péče svěřil dobrovolně, mladistvý zajíc, který by ze všeho nejdřív potřeboval fungující rodinu, která ho dovychová a ukáže mu, jak žít. Chtěl tu funkci na sebe převzít sám, opravdu chtěl, jenže s Lucasovým postavením vůči Tomovi to prostě nešlo. Nemohl se o něj dostatečně starat, takže to samozřejmě skončí naprosto katastrofálně, s tímhle kolouškem nezkušeným, pitomečkem neznalým…

A navíc úplně stejně tvrdohlavým, jako jeho otec.

„Jsi stejně tvrdohlavý, jako tvůj otec,“ prohlásil Marcus a zvedl se z křesla. „Ještě si o tom promluvíme.“ A obrátil se k odchodu.

Měří si mě, jak kdyby mě měl za pitomce. Jako kdybych se o sebe neuměl postarat. Jenže to já přece zvládnu, ne? Bydlím tady úplně sám, zatím po mně nikdo nešel, a kdyby, určitě bych se dokázal někam rozumně schovat…

A pak pronesl tu větu o mém otci.

Chvíli jsem na něj jen bezmocně zíral, než cosi v mojí mysli konečně zapadlo na správné místo.

„Marcusi, počkej,“ požádal jsem ho. Zastavil se, otočil se ještě ke mně a povytáhl obočí.

„Rád bych… chtěl bych slyšet něco o tátovi. Říkal jsi, že se znáte docela dobře, tak bys mi o něm třeba mohl něco povyprávět…“

Jenže moje snaha vyšla naprázdno.

„Někdy jindy,“ zamítl Marcus Thomasovu prosbu, ne úsečně, ale rázně ano. Vzpomínka na rozzuřeného, cizího Lucase, který se k němu posledně choval hůř než k obyčejným pěšákům, byla stále ještě dost živá a bolestná. Navíc měl ještě nějaké vyřizování, stejně se nemohl moc dlouho zdržet.

„Musím spěchat. Zatím na sebe dávej pozor.“

Thomas působil trochu zklamaně, ale on nesměl přijít pozdě. U vyšší klientely se to nevyplácelo a Lucas by ho roztrhl jak hada – tím spíš, že teď zcela zjevně vychladly jakékoli bližší city, které k sobě kdy měli. Zamířil ke dveřím, ještě jednou Tomovi pokývl na rozloučenou, a aniž čekal na odpověď, vyšel z bytu a zavřel za sebou.