Únos

2. 2. 2016
Calebovy pocity při únosu

Caleb se pomalu probíral. První, co pocítil, bylo, že je mu zima. Navíc ho bolelo celé tělo, hlava mu třeštila a z nějakého důvodu nemohl otevřít oči.

Cosi ho tlačilo na rukou. Když se s nimi pokusil pohnout, zazvonilo to. Dost ho to vylekalo; cuknul sebou a teprve při tom pohybu zjistil, že je k něčemu za ruce a nohy pevně připoutaný.

„P… pane?“ pokusil se promluvit, ale v ústech měl tak sucho, že nevydal téměř ani hlásku. Postupně se mu začaly vyjasňovat vzpomínky; poslední, na co si pamatoval, byl ten večer v baru. Opil se, pak přišla rána do břicha… a pak svět potemněl.

Nejspíš ho praštili do hlavy, uvědomil si, protože rozpoznal to, co mu zalepovalo oči. Byla to jeho vlastní krev. Pravděpodobně mu do očí stekla při roztržení čela nebo podobném zranění, to by odpovídalo té bolesti a pocitu, že se mu hlava snad rozskočí. Namáhavě oči otevřel; stejně toho neviděl o moc víc, s určitostí dokázal rozpoznat jen to, že leží na podlaze v jakési chladné místnosti, bůhví kde, ruce má spoutané čímsi, co připomínalo policejní pouta, navíc upevněná k železné tyči, a že nohy na tom budou podobně.

To místo rozhodně nevypadalo jako garáž bratří Eskinů. Stejně tak, jako neměl ponětí, kde vlastně je, také nevěděl, proč se Jay rozhodl na něj někoho poslat a nechat ho na tomhle nevlídném místě. Protože nikdo jiný, kdo by za tím mohl stát, ho nenapadal. Ani na chvíli nepřemýšlel o tom, že by to mohla být práce někoho jiného; ne, Jay nad ním měl absolutní moc, a oba to dobře věděli. Nakonec se s ním stejně stane to, co si bude Jay přát, a pokud ho chce zabít, tak nemá žádnou naději tomu osudu uniknout. Jeho zaměstnavatel, objekt jeho bezbřehého obdivu, si s ním mohl dělat, co jen chtěl.

Přesto by raději dal přednost tomu, kdyby mu to přímo řekl, nejlépe za střízlivého stavu, a pak ho klidně odpráskl. Tedy ne, že by mu taková představa nevadila; zachvěl se při ní, a tentokrát to výjimečně nebylo zimou. Rozhodně by tomu ale dal přednost před tímhle, touhle bezútěšnou situací, kdy nevěděl, kde je, co se stalo, ani co udělal špatně. Byl úplně bezmocný a mohl jen čekat, až se Jay objeví a zabije ho.

Pokusil se rukama dosáhnout ke kapsám kalhot, ale marně. Navíc to zřejmě ani nemělo smysl – cítil, že jsou prázdné. Zřejmě ho někdo prošacoval a vzal mu mobil, doklady i zavírací nůž, který nosil pro jistotu všude s sebou. Nechali ho tu jen v kalhotách a mikině, dokonce i boty mu sebrali – to vysvětlovalo, proč mu od nohou byla taková zima. Chvíli se klepal a pak se pokusil si aspoň trochu zahřát ruce dechem. Moc to nefungovalo, takže své úsilí po nějakých pěti minutách zase vzdal.

Neměl vůbec žádný pojem o čase. Nevěděl, jaká doba uplynula od toho večera v baru. Mohl uběhnout den, ale vzhledem k tomu, že ho někdo pořádně praštil do hlavy, mohl být v bezvědomí i delší dobu. Zajímalo by ho, jestli tady Jay už byl – jestli ho v tom žalostném stavu viděl… Něco mu říkalo, že ne, ale odmítal si připustit, že by na něj úplně zapomněl. Dřív nebo později se určitě ukáže.

Doufal, že mu to i vysvětlí. Neustále se vracel v myšlenkách k tomu, že by ho tady Jay přece nemohl nechat, to nebyl jeho styl. I když kdo ví, třeba udělal něco, u čeho si ani neuvědomil, že by to mohlo jeho šéfa naštvat, a vysloužil si tím tohle… Napadala ho vlastně spousta věcí, proč by to Jay mohl udělat. Možná ho potřeboval někam uklidit, i když to by mu přece mohl říct a on by beze slova protestu udělal, co by po něm chtěl… možná mu prostě jen chtěl naznačit… Tohle ale nevypadalo jako náznak… O několik desítek podobných myšlenek a několik stovek prázdných polknutí později zkusil i mluvit a poté i křičet, ale bylo to, jako by se snažil prorazit hlavou zeď. Nemělo to žádný účinek, kromě toho, že bolest hlavy, kterou si díky víru myšlenek tak nějak přestal uvědomovat, se vlivem jeho křiku zase zhoršila.

Byla mu zima, začínal mít hlad a pořád se nikdo neobjevil. Jeho myšlenky byly čím dál bezútěšnější, jeho mysl teď zachvátila střídavě panika a beznaděj. Měl chuť ze strachu křičet, už ale věděl, že to k ničemu nebude; chvílemi bojoval se slzami, ne, nesmí brečet, Jay by zrovna v ten moment mohl přijít a on mu nechce ukázat svou slabost… Možná se o něj pokouší šílenství. A takhle to šlo dokola, dokud se nevyčerpal a konečně neusnul.

Probudila ho náhlá bolest – cosi tvrdého ho praštilo do žeber. Hekl a oči se mu samy od sebe zalily slzami bolesti. Ty se smísily se zaschlou krví a zaštípaly ho na tvářích.

V rámci možností vzhlédl a zjistil, že to, co mu způsobilo bolest, byla nejspíš bota s okovanou špičkou muže stojícího před ním. Překvapovalo ho, že mu žebra nezlomil.

„Kdo jste a co chcete?“ zasténal a vzhlédl k němu nahoru. Muž měl přes obličej kuklu, takže si nemohl být jistý tím, jestli je to někdo, koho zná. Bezmocně přitom trhnul rukama v poutech, ač věděl, že to nebude mít žádný efekt.

Muž si k němu přidřepl, takže se na něj nemusel dívat tolik nahoru. Se strachem sledoval ty temné oči, které na něj hleděly ze zakryté tváře. „Varuju tě, jeden neočekávanej pohyb, a proletí ti kulka hlavou,“ ozval se řezavý hlas, o kterém dokázal s jistotou říct, že ho nikdy v životě neslyšel. Pod tou maskou se neskrýval nikdo, koho by znal. To ale ještě neznamenalo, že ten člověk není od Jaye.

„Podívej se támhle.“ Ruka v rukavici mu ukázala směr a on lehce a pomalu otočil hlavu o kousek doleva. Před otevřenými dveřmi, z nichž proudilo do místnosti trochu světla, stála tmavá silueta dalšího muže – rovněž s kuklou na hlavě, a také s pistolí v ruce.

„Nechceme tě zabít,“ pokračoval řezavý hlas muže před ním a Caleb pomalu vrátil pohled zpátky k němu. „Aspoň teď ne. A pokud budeš hodnej, předáme tě tomu, po kom tolik toužíš, a on už si tě zabije sám.“ Tentokrát v hlase slyšel jasný posměšný úšklebek. „Ale kdybys chtěl zdrhnout nebo udělat nějakou kravinu, tak nemáme problém tě oddělat sami, je ti to jasný?“

Ten výhrůžný tón vrátil Cala zpátky do reality. I když ta věta předtím zněla posměšně, řekl ten chlap přesně to, co si teď přál ze všeho nejvíc – vidět Jaye a dostat vysvětlení, i kdyby ho jeho šéf měl v dalším okamžiku zabít. Vyhlídka na to, že by se toho nedočkal, nebyla právě příjemná, a tak jen přikývl. Chlap se podíval na svého komplice a oba na sebe kývli, zřejmě jim to stačilo.

Teď už měl jasno v tom, že ti dva budou znát Jaye. Jak jinak by mohli vědět, že vidět ho je momentálně to jediné, co chce? Nejspíš se musel proříct někdy v době, kterou si nepamatoval, to ale teď nebylo to hlavní, co ho trápilo. Stále mu nebylo jasné, co se stalo.

Než o tom ale mohl začít nějak polemizovat, ten bližší chlap ho odpoutal a zvedl. V první chvíli ho napadla zoufalá myšlenka na nějakou obranu, ovšem při pohledu do ústí pistole druhého chlapa ho velice rychle přešla. Lidi od Jaye uměli velice dobře střílet, toho si byl až moc dobře vědom.

Pár vteřin trvalo, než se na delší dobu nepoužívaných nohou začal cítit jistě, a ten chlap to zřejmě dobře věděl, protože ho chvíli podpíral, ale držel ho tak, aby Cal stál pořád přímo k hlavni pistole, kterou držel jeho komplic. Pouta mu navíc nesundal, takže pokus o útěk by byl zbytečný. Raději zemřít Jayovou rukou a vědět, proč vlastně tohle všechno, než se dobrovolně nechat zabít od těchhle dvou neznámých.

Muž ho nakonec dotáhl k zavřeným dveřím na druhé straně místnosti a otevřel je, ani na chvíli ho přitom nepustil. Za dveřmi se ukázala být malá koupelna, za což Cal pocítil trochu vděku. Druhý muž je následoval a zbraň stále držel namířenou na něj; nelíbilo se mu sice, že mu při podobných základních potřebách bude mířit zbraň do zad, ale nebyl v situaci, kdy by si mohl klást nějaké podmínky, takže jen pevně stiskl zuby a udělal, co se od něj očekávalo.

Pak se zase nechal bez jediného slova odvést zpátky a neprotestoval, ani když mu muž znovu zacvakl pouta napevno. Slíbili mu Jaye a řekli mu, že ho nechtějí zabít, proč by si to zhoršoval? Té myšlenky se držel a nechtěl ji pustit, bylo to jediné, co teď věděl o tom, co se stane. Nebo o tom, co by se mohlo stát, ale každopádně to byla jeho jediná naděje.

Muži ho zase opustili. Netušil, jak dlouho bude muset opět čekat, ale s myšlenkou na Jaye už to čekání bylo o dost příjemnější. Pořád mu sice běhal mráz po zádech z představy, že ho Jay zabije… ale co když ten chlap jen přeháněl? Třeba ho Jay nechce zabít. A pokud něco provedl, je tu možnost, že se to vysvětlí. Tedy, neměl ponětí, co provedl, což mohl být docela problém, ale… Ale.

Později, když už přestal počítat, kolikrát usnul a zase se vzbudil díky nepohodlné podlaze, se muži objevili znovu. Opět ho pustili na záchod, což ocenil i díky tomu, že mohl protáhnout ztuhlé svaly, a tentokrát mu přinesli i nějaké jídlo. Sice ho musel zkonzumovat nepohodlně ve spoutané poloze, ale byl rád, že ten, kdo za jeho únosem stojí – stále si nepřipouštěl nikoho jiného, než Jaye, aby nezešílel –, myslí i na to, aby nevyhladověl. Dokonce dostal i deku, ale nepromluvili na něj za tu chvíli ani slovo, a když se zeptal, kdy bude moct vidět Jaye – opatrně přitom volil slova, aby nezmínil jméno –, schytal jen netrpělivé pobídnutí pistolí a pak i další kopanec do žeber těsně předtím, než ti dva zase odešli.

Napadlo ho, že mu třeba lhali. Možná Jaye vůbec neuvidí, třeba to použili jen proti němu, aby si zajistili, že nebude dělat problémy. Ale co od něj chtěli? Na žádné informace se neptali, nic po něm nechtěli vědět, vlastně se o něj nezajímali vůbec… Vyděsila ho myšlenka, že to třeba není Jay, kdo ho tady drží, ale že ho naopak ti chlapi chtějí použít proti němu. Nebo možná sebrali i jeho… Jenže ta představa, když si ji probíral ze všech stran, mu připadala směšná. Jay měl kolem sebe rozprostřenou tak širokou ochrannou síť, že jeho nemohl nikdo dostat. Nikdo, kromě…

Znovu polkl naprázdno. Nic po něm nechtěli – zatím. Ale co když budou chtít? Co bude dělat, když budou chtít, aby Jaye udal, nebo z něj budou chtít dostat nějaké informace? Nechá se zabít? Nechá se zabít kvůli Jayovi? Obětoval by se pro něj, ostatně za těch osm let života s ním neměl nic jiného, pro co by žil. Jenže to by musel vědět, že je v bezpečí, že mu nic nehrozí a že ho jeho mlčení opravdu zachrání. K ničemu by nebylo, kdyby se nechal zabít a Jaye by pak stejně někdo dostal.

Jenže tohle nemohl vědět, a navíc si nechtěl připouštět, že by ho tu snad mohl nechat zavřeného někdo jiný. Když ne Jay, kdo tedy? Někdy mezi těmi myšlenkami si bezděčně sáhl pravou rukou na levé zápěstí, jak to mnohdy dělal, když přemýšlel o Jayovi a o práci. Už chvíli předtím stačil zjistit, že jeho levé zápěstí je kromě pout prázdné; sebrali mu tedy i jeho náramek, jediné pojítko, které s Jayem měl, i když teď už pouze v pocitové rovině. Zatoužil, aby na ruce mohl mít ten původní – pokud ho skutečně měl někdo jiný, aspoň by Jay věděl, kde je a co s ním je. Nezáleželo by už na tom, co by s tou informací dělal. Hlavně by o něm věděl. Teď ale Cal nemohl s určitostí říct ani to, jestli o něm Jay ví…

Skutečně ho bral jako druhého otce. Jako neměnnou autoritu, někoho, na koho se může spolehnout. Někoho, kdo ho povede, a ač ty cesty nebyly zrovna snadné a někdy na nich zakopával, vždycky se měl o koho opřít. Jistě, případů, kdy si Jay zahrál na hodného a trpělivého učitele, bylo jako šafránu, ale snad tím víc si ho vážil. Ukázal mu směr, dal mu cestu, ale nechal ho, aby po ní šel sám. Je snad… Má snad tohle být výsledek? Je tohle cíl? Šel celou cestu špatně?

Obával se, že už tohle dlouho nevydrží. Jen tady tak ležet, nechávat si hlavou probíhat myšlenky, jednu děsivější než druhou, a nemít žádné spojení s Jayem ani okolním světem… Znovu přejel palcem pravé ruky po levém zápěstí. Znovu se při tom snažil nezbláznit, a znovu se neubránil slzám, které se mu tlačily do očí. Už mu nezáleželo na tom, jestli náhodou přijde šéf a uvidí ho v tak slabošském rozpoložení. Opakovaně ztrácel naděje, propadal se do stavu, kdy by byl vděčný za to, že ho Jay uvidí brečet. Hlavně, aby vůbec nějak…

Jak dlouho to ještě potrvá? Uvidí ho někdy? Že ho tihle lidi nechtějí zabít, bylo jasné z toho, jak se o něj starali, ale kdo tedy? A proč? Pořád nic nechápal a k nějakému závěru nebyl o nic blíž, než na začátku.

Střídavě usínal a budil se, zdálo se mu o Jayovi, zbraních i o jeho vlastní smrti. Kdykoli k němu ve snu přišel Jay, on nepřežil. Ať už ho zabil přímo šéf, nebo někdo jiný, nikdy se sny neobrátily v nic pozitivního. Někdy dokonce musel přihlížet Jayově smrti. Byla horší než jeho vlastní.

Pochyboval o tom, že bude ještě kdy psychicky v pořádku, i kdyby se odsud nějak dostal.