Cal

2. 10. 2015

Cal po přijímacím pohovoru, RPG říjen/listopad 2007

Už třetí den trávil Caleb Johnson zavřený u sebe doma a vůbec nevycházel ven. Na jeho vzhledu se i tak krátká absence slunečního světla výrazně podepsala – kůži měl mnohem bledší než obvykle, v kombinaci s tmavými hnědými vlasy to působilo až nezdravě. Ještě bledší proužek kůže mu občas, když pohnul levačkou, prosvítal pod náramkem natěsno zapnutým na zápěstí. Ten kousek chladného kovu mu připadal jako půlka okovů, a přesně tak i fungoval. To díky němu se nemohl hnout z domu, kromě ne zrovna častých vycházek do večerky na konci ulice.

            Přejel svého kovového věznitele pohledem, snad už stotisícím za těch pár dní. Vždycky, když si na něj vzpomněl – a ne, že by se mu zrovna často dařilo na něj nemyslet –, projel mu tělem tak silný záchvěv děsu, že ho to na vteřinu či dvě úplně ochromilo. Vlastně si nebyl jistý, jestli je to děs – bylo to jakési nepojmenovatelné napětí, kterému tak úplně nerozuměl. Cítil při tom strach, nervozitu a jistou dávku vzrušení, o kterém vůbec netušil, odkud se bere.

            Bezmyšlenkovitě přejel po náramku prsty pravačky, jako už několikrát předtím. Vlastně ne až tak bezmyšlenkovitě – hlídal si, aby se ani nedotkl zapínání, obdivoval jen ten dokonalý kov mimo sponu. Už ho to párkrát dost svádělo, věděl ale, že nesmí – netušil, zda se ten zákaz vztahuje i na pouhý dotek, ale raději to nepokoušel. Jak že to ten člověk říkal? „Pokud ho zkusíte sundat, to zařízení ve sponě mě o tom informuje a to bude Vaše konečná.“ Smysl toho sdělení byl jasný.

            Před třemi dny, když se vydával na cestu na pohovor s člověkem vysoce postaveným v jedné stavební firmě, byl ještě úplně svobodný a vůbec by ho nenapadlo, jak moc se ten prostý fakt v následujících několika hodinách změní. Ze začátku to vypadalo jako normální pohovor, až na to, že úkoly, které mu jeho budoucí šéf zadal, vůbec nijak nesouvisely s tím, co měla údajně dělat firma. V té chvíli plně pochopil, že netradičnost jeho práce bude zřejmě spočívat v tom, že se bude pohybovat někde na hranici zákona, ne-li za ní.

            Sám sobě se divil, že mu ta vyhlídka nijak nevadí. Možná od sebe čekal, možná doufal, že ho něco zarazí, že přijde něco, co zastaví to jeho lehkomyslné vydávání se osudu všanc po smrti jeho otce. A když přišla ta otázka na zákon, věděl už jistě, že právě tohle by ho mělo zarazit – měl by si uvědomit, co se svým životem udělal, vrátit ho do spořádaných kolejí a tomu Eskinovi říct, že pro něj pracovat nebude.

            Jenže to nešlo. Ten chlap ho prostě něčím zaujal – něčím, co ani teď po třech dnech, když už to posté převracel v hlavě ze všech stran, nedovedl sám sobě vysvětlit. Možná ho přitahovalo to, že jako jeden z mála zaměstnavatelů ho na pohovoru přiměl doopravdy ukázat, co v něm je, sáhnul až na samotné dno jeho psychických dovedností, a to aniž by se o to vůbec nějak usilovněji snažil. Měl pocit, že se mu ten chlap očima zabodává tak hluboko do duše, jak to nesvedl ani jeho otec. Že v něm vidí úplně všechno, od úrovně jeho vzdělání až po momentální psychický stav.

            Rychle tu myšlenku zaplašil; byl to jistě klam, ale najednou se mu zdálo, jako by na něj z bílé zdi hleděly Jayovy oči. Tak neproniknutelné a přitom tak pronikavé, jak byly v jeho kanceláři.

            Byla to právě ta otázka na zákon, která v něm něco zlomila. Místo toho, aby ho zastavila, ho dostala do Jayova plného područí – doslovně, jak chvíli poté zjistil. Nedokázal mu na ni odpovědět úplně; nikdy se nad takovou věcí nezamýšlel a vlastně to nikdy ani neplánoval. Ta otázka ho utvrdila v dojmu, že bude pracovat mimo zákon, a bylo mu úplně jasné, že Jay Eskin se v mezích zákona také nedrží, přestože mu pro to do té chvíle nedal jediný důkaz, který by obstál u soudu. Možná svou odpověď nakonec formuloval tak, jak ji formuloval, proto, aby na Jaye udělal dojem, přestože si byl jistý tím, že na něj stihl udělat dojem už za tu předcházející chvíli. Byl si ovšem také jist, že ať už se snažil, nebo ne, řekl mu na tu otázku to, co v tu chvíli považoval za čistou pravdu. Nikdy předtím se zákonem nezabýval a ani nemusel, jediné, co pro něj vždycky bezvýhradně platilo, bylo slovo jeho otce. A otec je teď pryč… copak na nějakém zákoně záleží?

            A tak tu teď sedí v křesle, na levé ruce náramek, který mu Jay zacvakl, když mu na to definitivně kývl. Sledoval ho se směsicí strachu a nevědomosti; co bude dál? Jak dlouho ho tu nechá takhle trčet? Nikam nesměl, nemohl se bavit se sousedy, nemohl si pozvat ani jednoho ze svých tří nejbližších kamarádů na návštěvu. Nesměl se jít bavit do klubu, nesměl si ani najmout děvku. Poušklíbl se, když si představil, že se na to Jaye ptá; byl si ale vcelku jistý, že Jayova odpověď by nebyla ani zdaleka tak úsměvná.

            A aby toho nebylo málo, sebral mu Jay ještě jeho vlastní telefon. Nejdřív se domníval, že je to kvůli kontaktům; tak to ale být nemohlo, protože mu dal jiný a dal mu do něj jeho simkartu. Něco tedy muselo být jinak přímo v telefonu, a on měl neblahé tušení, že ví, co to je. Byl si téměř stoprocentně jistý, že Jay tenhle telefon odposlouchává. Takže se teď mohl královsky bavit tím, jak se Cal vymlouval, že pardon, ale večer na tu plánovanou oslavu nemůže, protože má migrénu.

            Upřímně netušil, co Jay bude mít z toho, že nemůže vůbec nikam, něco mu však našeptávalo, že by to ani neměla být jeho starost. On se teď stal jeho… zaměstnancem? Zajatcem? Každopádně, pokud bylo náplní jeho práce jen tak hnít doma a nikam nechodit, neměl si vlastně nač stěžovat.

            Před ním na stole počítač právě doklepával už třetí hloubkovou antivirovou kontrolu. Ten kluk, co s ním jel až sem, k němu domů, a přinutil ho postavit se čelem k vlastní zdi a dát na ni ruce, přičemž na něj celou dobu mířil pistolí, se mu nepozdával už podle jednání – a navíc mu cosi prováděl s počítačem. Doteď nepřišel na to, co vlastně; antivirus hlásil, že počítač je čistý, žádné soubory se mu neztratily a žádné ani nepřibyly. Chtěl si snad ten týpek jeho data jen zkopírovat na flashku, kterou mu dal Jay? A k čemu by mu to bylo? Jemu ne, opravil se v myšlenkách, Jayovi. Ale co by se takový člověk chtěl dozvědět z jeho počítače, to nevěděl. Veškerých elektronických souborů a stop po minulé práci se už dávno zbavil, stejně jako všeho, co by Jayovi mohlo poskytnout nežádoucí osobní údaje… ale co ho nemá, ty už stejně měl. Pravděpodobně se k nim dostal pomocí svých informátorů, zřejmě neměl jen toho jednoho, který mu podstrčil ten kontakt. Rozum Calovi velel toho člověka proklínat…, ale on nemohl.

            Jistěže se bál, co bude dál, zároveň byl ale také chorobně zvědavý. Být zvědavý na něco takového mu sice nepřipadalo příliš rozumné, vlastně se sám sebe už několikrát ptal, jestli mu náhodou nepřeskočilo, ale na druhou stranu… kdy od otcovy smrti ho něco vůbec zajímalo? Natož takhle hodně? Ano, měl sice strach, zároveň ho ta zvědavost ale sžírala, a on nevěděl, který z těch pocitů je silnější. Nakonec, proč to vlastně řeší? Vždyť nemusí – teď je v podstatě uvězněný, a je jen na Jayovi, co s ním bude dál. Na tom chlapovi, který ho tak přitahoval, a on nevěděl přesně, čím. Neustále se k tomu vracel. Doopravdy to byla jeho schopnost prohlédnout ho úplně celého, nebo se v něm podvědomě snažil vidět něco z otce?

            To bylo taky klidně možné. Když otec zemřel, on se najednou ocitl bez autority a sám. Asistenta podnikatele šel dělat proto, že věděl, že bude mít někoho nad sebou, někoho, kdo mu bude ukazovat směr. Jistě, byl samostatný a nepotřeboval, aby ho někdo vodil za ručičku, ale musel mít někoho, koho si vážil, uctíval a koho respektoval. Takový člověk zmizel, a z toho podnikatele se nakonec vyklubal někdo, kdo si chtěl jen nahrabat a jeho, Cala, k tomu chtěl jen prachsprostě zneužít. To se mu příčilo, protože ty záměry prokoukl; sám v sobě se ale nevyznal natolik, aby mohl s jistotou určit, co ho přimělo ignorovat to všechno, co si o Jayovi během pohovoru dokázal domyslet.

            Počítač dodělal třetí kontrolu, opět nic nenašel. Tím se tedy vyloučila i možnost, že to je něco, co se projevuje až později. Musela to tedy být psychika, co na něj tak zapůsobilo, vrátil se v myšlenkách k předchozímu tématu. A teď je svázaný náramkem…

            Opět ho zalila vlna strachu, nervozity a onoho mírného vzrušení. Nejspíš to byla zvědavost… smíšená ještě s něčím. Možná, že když Jaye přesvědčí o svojí poslušnosti, dovolí mu časem víc. Nějaký vzrušující úkol za hranicí zákona by mu mohl spolehlivě odvést myšlenky od otcovy smrti, kolem které se už dva měsíce neustále toulaly. Ovšem… Jay přece ten pohovor nedělal proto, aby ho nechal zavřeného doma, dřív nebo později musí povolit. Napadlo ho, že mu zavolá a požádá o možnost vyjít si aspoň do parku, rychle však tu myšlenku zavrhl, a to hned ze dvou důvodů. Zaprvé mu to připadalo jako hrozné škemrání, a k takovému ponižujícímu činu nechtěl sáhnout, a zadruhé nedokázal předpovědět Jayovu reakci. Bylo taky klidně možné, že by si za ním hned po takové žádosti dojel a… nechtěl ani domyslet.

            Každopádně, teď už v tom byl namočený úplně. Teď už nemohl couvnout. Při pohovoru si myslel, že nemohl už v tu chvíli; Jay mu to však sám vyvrátil a on jeho slovu bůhvíproč věřil. Jakmile mu však na ruce zacvaklo zapínání náramku, věděl, že se to nenávratně změnilo – bezpečně poznal, že od té chvíle by byl Jay schopen ho zabít, kdyby si to rozmyslel. Ani si to rozmyslet nechtěl, ale i přesto stále vnímal ten tíživý pocit, že už prostě není zbytí.

O tři hodiny později ležel Cal v posteli, na sobě jen trenky, spací tričko a náramek na ruce. Palcem pravačky ho hladil, aniž by zavadil o sponu. Znovu a znovu o něm přemýšlel; byla to věc, která ho věznila, ale zároveň taky věc, ke které se mohl upnout. Věc, která mu slíbila rozhodně zajímavější budoucnost. Věc, kterou nemohl sundat, protože kdyby to udělal, byl by patrně do hodiny mrtvý. Věc, která poutala jeho, ale ke které byl svým způsobem připoután i on sám. Náramek mu dával vědomí, že už není sám.

Bylo to zvrácené, ale začínal mít ten svůj hlídací náramek pomalu docela rád. Nakonec usínal se stejným pocitem, jako poslední dvě noci: s nadějí, že se následující den konečně něco změní, a s vědomím, že přece jen existuje někdo, kdo o něj stojí.