Playback, smrt Terryho aneb jak je to s prohazováním oknem
Lucas
rázoval sem a tam a čekal. Čekal, až to tady přijede Marcus uklidit. Právě
někoho ne úplně plánovaně zabil, a nepotřeboval, aby o tom věděl kdokoli kromě
jeho pravé ruky, protože jediný Marcus byl dostatečně loajální, aby zprávu o
smrti jednoho pouličního dealera drog a příležitostného informátora
neroztruboval – alespoň ne moc nahlas. Jistě, někdo si toho všimne, ale těm,
kteří to skutečně zaregistrují, to bude úplně jedno. Řeknou si jen, padla další
zlatá rána, a půjdou dál. Ne tak kdokoli, koho by sem povolal jako uklízecí
četu, kromě Marcuse. Zbytku svých lidí nemohl stoprocentně věřit, a existovalo
několik cílů, které by se to neměly dozvědět – například policie, ten parchant
Mario, a taky jeho váženější klientela.
Zatínal ruce do pěstí. Tohohle vrtáka potřeboval před
třemi dny někam schovat, a tak ho schoval sem, do svého domu mimo město,
napsaného pro jistotu na úplně jiné jméno, fiktivní osobu, již by si s ním
nikdo nespojil. Ten barák byl dost odlehlý, stál úplně stranou vší civilizace, a
to se mu na něm líbilo. Do budoucna si plánoval pořídit ještě dalších pár
takových, každý samozřejmě na jiné jméno – člověk nikdy neví, kdy bude
potřebovat okamžitou možnost úniku do bezpečí, nebo aspoň na bezpečné území.
Chránil svoje lidi a chránil je dobře, takže když to
před pár dny ruplo a po tomhle chlápkovi začala jít policie, musel ho někam
uklidit. A paradoxně se jako nejlepší úkryt jevil právě jeho barák, ve kterém
se teď velmi nešťastnou náhodou stala ta nehoda.
Ne, že by ten maník nechtěl vyklopit, proč mu po krku
jdou poldové. To vysvětlit tak jako tak musel, jinak by mu Lucas neposkytl
azyl. Bylo to v něčem jiném.
Musel se tu za ním stavit, byli tak dohodnutí. Zaprvé
se ještě měl dozvědět nějaké další informace o té věci, na které Terry stále
makal, za poslední tři dny jen prostřednictvím telefonu, a zadruhé, no, chtěl
se přesvědčit, že mu ten packal neničí dům.
Opravdu byl packal. Nechat se policií vidět tak blbě…
Na druhou stranu musel uznat, že ten kluk měl skvělý únikový reflex. Povedlo se
mu za Lucasem zmizet tak tiše a nenápadně, jak se to podaří jen málokomu, koho
sleduje policie. Ten se na ulici doopravdy uměl pohybovat, a díky té schopnosti
včas zařadit zpátečku byl u něj celkem dlouho. Škoda ho…
Problém byl v těch informacích. Terry udělal chybu,
která ho naštvala. Stálo ho to – respektive ještě bude ho to stát – spoustu
peněz.
Ve své podstatě jenom prodal víc za míň, což by samo o
sobě byla jeho smůla, kdyby to prodával jako dealer. Jenže on prodával jako
informátor a „trochu“ se u toho sekl v číslech.
Když se tohle Lucas dozvěděl v přízemním malém
obýváčku svého utajovaného únikového baráčku, prostě vylítl. Přehnal to, to
věděl – ostatně teď až moc dobře, když měl přímo před sebou nezvratitelné
důsledky své výbušné povahy –, ale nemohl si pomoct, chtěl mu tu chybu zúčtovat
okamžitě. No, zúčtoval. Terry za to nakonec zaplatil svým životem – Lucas se
nevesele poušklíbl, kdyby chtěl být melodramatický, mohl by rovnou rozhlásit,
že ten zmetek za to zaplatil svou krví.
Zpětně mu to připadalo neskutečně rychlé, ačkoli když
se to odehrávalo, dal by ruku do ohně za to, že ta chvíle trvala celé století.
Prostě ho popadl za mikinu a strčil do něj, prudce ho poslal proti oknu – a pak
už jenom slyšel ránu, třesk skla, zaskučení a cítil pach krve. O půl století
později se sklo vysypalo, rozdrcené, jak do něj Terry narazil zátylkem, a jeden
z úlomků skla neomylně zasáhl krční tepnu. Necelá minuta, a měl to za
sebou. Nemělo smysl snažit se ránu zacpat a volat záchranku; místo toho jen
s nečitelným výrazem naslouchal chroptění a sledoval, jak z Terryho
uniká život. Ani nestačil přepadnout skrz okno na druhou stranu.
To vlastně bylo dobře, protože Marcus bude mít míň
práce. Varoval ho, že bude potřebovat ochranné rukavice, a požádal ho, aby
sehnal rovnou dvoje. S tím sklem mu pomůže. Bude tedy muset ještě zaplatit
opravu okna, ale to v porovnání s Terryho chybou nebude zase takový
výdaj…
„Teda,
ty vážně nemáš problém vyrazit s někým i vlastní okno,“ poznamenal Marcus
dokonce snad i lehce pobaveně, dal si ovšem obrovský pozor na to, jak se tváří,
takže si Lucas nemohl být jistý a tudíž nemohl teď hned vysklít okno i
s ním. Opatrně v rukavicích sbírali malé i velké kousky skla, rozdělovali
je na zakrvácené a čisté a házeli je do dvou plastových beden, které
s sebou Marcus přivezl. S těmi zakrvácenými bude muset něco udělat,
ale to teď nebyla hlavní starost. Bude se tím zabývat později.
„Až to odklidíš, zavolej, prosím tě, do nějakých oprav
a rekonstrukcí a objednej co nejlevnější nový sklo. Bude se to hodit, aby tu
pak nebyla zima,“ oznámil Marcusovi suše. Ani v nejmenším nepovažoval za
nutné komentovat jeho předchozí poznámku.
„A neprůstřelný sklo tam rovnou nechceš?“ ušklíbl se
na něj Marcus.
„Fakt vtipný. Nech těch provokací, na srandičky teď
vážně nemam náladu,“ zamručel a hodil další zakrvácený střípek do červené
bedny. Marcusův neochvějný smysl pro humor se projevil prostě ve všem.
„Vážně? A já myslel, že jo, když už sis ulevil.“
Marcus pokynul rukou směrem k Terryho krvavému tělu, přestože Lucas
nepotřeboval vysvětlovat, co tím myslí.
„Víš dobře, že to nebylo schválně,“ zavrčel. I
z těchhle malicherných důvodů měl u sebe nejradši Marcuse – kdyby podobné
poznámky trousil kdokoli jiný, vybral by si další okno a vysklil by ho
s ním, tentokrát záměrně.
Marcusovi nejspíš už bez dalších slov došlo, že kdyby
na tohle nějak reagoval, už by se dostal za pomyslnou hranici. Lucasova
trpělivost nebyla nekonečná, ani s ním, a to on věděl. Takže jen zvedl
ruce ve vzdávajícím gestu – Lucasovi nemohlo uniknout, že v pravačce
zrovna drží jeden z těch větších zakrvácených střepů – a se strohým:
„Fajn, fajn,“ mu to odkýval. Lucas si povzdechl a stáhl si rukavice. Střepy
byly sklizené, zbytek už byl jen na Marcusovi.
„Tak já jedu,“ oznámil mu ponuře, zvedl se a
k tělu Terryho neurčitě trhl hlavou. „Kdyby dělal nějaký problémy,
zavolej,“ pokusil se chabě Marcusovi oplatit vtip na znamení jakéhosi
odpuštění, ale Marcus se nezasmál. Jen zkřivil rty ve snaze se pousmát.
„Tak se hlavně cestou nezabij z výčitek svědomí,“
řekl mu ještě.
Lucasovi se tentokrát chmurný úsměv povedl. „Ty já
nikdy nemívám,“ odvětil.
Žádné komentáře:
Okomentovat