myšlenky
Pomalu mířil od domu, v němž
bydlel Lucas, k autobusové zastávce. Podruhé v životě se při odchodu
od něj cítil jako spráskaný pes – poprvé to bylo zrovna nedávno, když za ním
s Vinem přijeli pozdě. No, a dneska…
Přišel jako docela často bez
pozvání a Lucas se poprvé v životě zatvářil, jako kdyby mu za to chtěl
utrhnout hlavu. Vůbec se celkově zdálo, že ho nevidí zrovna rád. Vždycky se jen
tiše a nepozorovaně ušklíbal nad těmi, s kterými by Lucas na místě vyrazil
dveře, kdyby přišli jen tak – a najednou mezi ně měl patřit? Tušil, co mu tak
vlezlo na mozek, vždyť mu to Vin řekl docela přesně. Jenže právě kvůli tomu
k němu přece dnes ráno šel.
Pozitivní bylo, že ho pustil do
bytu, takže utrhnutí hlavy zřejmě nehrozilo úplně reálně. Neřekl ani slovo po
celou dobu, kdy se ho pokoušel přesvědčit o tom, že pocity vůči vlastnímu
synovi by rozhodně neměly být ve stylu „zastřelím ho, jakmile o něm uslyším“. A
když Marcus viděl, že to stejně nemá smysl, přednášku na tohle téma vzdal.
Místo toho se pokusil vysvětlit mu, že s ním bude ten kluk i jeho okolí
v bezpečí… ale ani tohle nezanechalo příliš silný účinek. Lucas mu prostě
oznámil, že pokud se Tom vrátí k Isaacovi, půjde si ho oddělat a
s Isaacem to vyrovná sám.
Proč jen se do toho vůbec
pouštěl? Proč neposlechl Vina a nezůstal radši stranou? Jasně, protože byl
iniciativní blbec, chtěl dostat Lucasova syna ze spárů toho pasáka, prostě jen
proto, že se mu nelíbilo, že by ze sebe syn jeho někdejšího nejlepšího přítele
a parťáka měl dělat děvku. K těm měl ostatně dost vyhraněný vztah, rád si
za ně připlatil, ale rozhodně to nebylo nic, čeho by si nějak vážil. Tihle lidi
stejně na těch ulicích dennodenně chcípali, nikdo za to nemohl a nikdo jim ani
nepomohl. Nechtěl, aby tak skončil i Tom, už kvůli Lucasovi, a právě proto ho
od Isaaca vzal. Že mu za to musel zaplatit, a to docela nemalou částku, to už
mu bylo jedno, peníze neřešil. A neřešil ani to, kolik musel investovat do
Toma, aby mu zajistil vlastní malý byt a aspoň trochu důstojné podmínky pro
jeho současný život. Na žádnou školu se mu nepodařilo ho dostat, ale aspoň teď
měl slušnou práci, a když se to podaří, dokáže mu sehnat i falešné papíry,
dokládající nějaké vyšší vzdělání…
Jenže o tom nechtěl Lucas slyšet
nic. Doslova mu řekl, aby mu nesděloval, kam Thomase uklidil, pokud ho chce
živého. O tom, že by zabil i jeho, jak to tlumočil Vin, nepadlo ani slovo – a
Marcus se k tomu rozhodně nehodlal vracet. Už chtěl odejít, když ho Lucas
zastavil s tou neobvyklou otázkou.
Musel přiznat, že ho to
překvapilo. Když se Vina tehdy po výletu do Harrisburgu ptal, co mu Lucas ještě
chtěl, dočkal se odpovědi, že se chtěl hádat – což bylo vcelku pochopitelné,
vzhledem k tomu, že právě v ten den přijeli pozdě, takže se na
podrobnosti neptal. Nemohl ale předpokládat, že se ho Lucas přímo a bez obalu
zeptá, jestli náhodou Vinovi nedělá děvku on sám.
Zaskočilo ho to naprosto
nepřipraveného, mnohem víc ho však přimrazil na místě nepopiratelný fakt, že
v hlase zaslechl jasnou stopu po hořké zášti. Co to mělo znamenat? Vždyť
Lucas s ním nikdy nic mít nechtěl, to mu dal velice jasně najevo už dávno.
Mohlo to být dost dobře tím, v jakém stavu k němu minule s Vinem
oba dorazili, ale to mu nesedělo. Přece byl s Vinem už rok a půl a Lucas
to musel až moc dobře vědět, muselo mu dávno dojít, že spolu jen nesedí u piva
a nehrají po večerech mariáš. Tak proč se na něj takhle tváří právě teď? Zmocnil
se ho neblahý pocit, že tomu člověku, po jehož boku strávil celý život,
přestává rozumět.
A pak ještě to prohlášení, že ho
Vin kazí a že on sám se kazit nechá, když mu na tu hořkou otázku odpověděl
záporně a k žádnému vysvětlení se neměl. To ho zastavilo, když už byl u
dveří. Nemohl se nezeptat, co tím myslí; na to byly před ním Lucasovy myšlenky
až příliš skryté, nebo až příliš daleko. Anebo taky klidně obojí. Dozvěděl se
další věc, kterou naprosto nečekal. Že bude Lucas řešit, že k němu přišel
v mikině, a ne ve svém obvyklém kabátě, který nosil v podobně
sychravém podzimním počasí, v tričku místo košile a riflích místo slušných
kalhot, to už jeho hlava nepobírala. Nějaký hlásek vzadu v hlavě mu
našeptával, že o oblečení vůbec nejde, že tím Lucas myslí něco jiného, něco, co
jemu vůbec nedochází. Co nejrychleji z toho bytu vypadl, chtělo se mu
utéct, někam se schovat a rozbrečet se jako malé děcko. Kde je ten Lucas,
kterého znal? Kde je ten, kdo ho měl vždycky rád a v každé těžké situaci
mu poradil a pomohl? Dnes se dočkal jen tíživého shazování…
Všiml si, že došel na zastávku,
jeho myšlenky ale najednou ovládl vztek. Kopl do nejbližšího kamínku a rázně
změnil směr. Bude lepší, když zůstane déle venku, pár zastávek se projde a
trochu si provětrá hlavu. Zamířil proto skrz nejbližší park, z kapsy
vylovil krabičku svých obvyklých bylinkových cigaret a jednu si zapálil. Dodala
mu důvěrný pocit známosti, cítil z ní téměř domácí pohodu. Domácí…
Už nějakou dobu byl doma
v podstatě jen u Vina. Zamiloval se do něj, a to daleko víc, jak
s překvapením zjistil, než byl kdysi zamilovaný do Lucase. Hodně dlouho mu
trvalo, než si ten pocit vůbec uvědomil, a ještě déle, než si to plně
připustil. Vždyť vlastně nikdy v životě nic podobného necítil. Anebo
cítil, ale k nesprávnému člověku, respektive k člověku, který mu
takové city nikdy neopětoval. Později zjistil, že ani opětovat nemohl,
nefungovalo by to mezi nimi… a on se snad ze zoufalství zaměřil na jiné cíle,
dalo by se říct i oběti. Děvky a lidi, které mu Lucas přenechával ke
zlikvidování. To ho bavilo, rozptýlil se tím, přestal myslet na Lucase a
přestal si naivně malovat, že by si někdy našel někoho stálého. V podstatě
se snížil na stejnou úroveň, jakou v očích jeho samého měli ti, se kterými
v té době něco měl. To mu ale došlo až o dost později, teprve ve chvíli,
kdy se mu placený či vynucený sex začal příčit. Ani tehdy ale neměl jinou
možnost. Rodině nic neřekl, nesvěřil se nikomu z nich se svým trápením,
zavrhli ho už v nějakých dvaceti letech, kdy se od nich definitivně
odstěhoval. S Lucasovou pomocí v tomhle ohledu taky moc počítat
nemohl, byl sám a musel se s tím sám prostě nějak vypořádat. A pak se
zčistajasna objeví, on, ten, na kterého čeká už druhou desítku let, aniž by o
tom vlastně sám věděl.
Jasně, ten první pokus ho sbalit
vyjít nemusel, nemuselo z toho být vůbec nic, a on si to už v tu
chvíli dobře uvědomoval. Jenže nemohl jinak, k Vinovi ho prostě něco
přitáhlo. Už ten způsob, jakým s ním jednal Lucas… to privilegium, které
měl až do dneška i on. První, co ho vůbec na Vinovi zaujalo, bylo vlastně už
to, jak Lucas zareagoval, když Vin dole zazvonil, ještě předtím, než ho uviděl.
A pak… mohl zariskovat, anebo taky nemusel. Proč by to ale neudělal? Neměl co
ztratit. Naopak, mohl jedině získat. A taky získal.
Ve Vinovi našel všechno, co
potřeboval, proto ho tolik miloval. Postupně se zamilovával víc a víc, jak
odhaloval jednu po druhé stránky jeho osobnosti. Ani teď si netroufl říct, že
ho zná stoprocentně – Vin ho každým okamžikem překvapoval. Uměl být daleko
lepším člověkem, než za jakého se kdy považoval sám, a přece mu nechyběla ta
elegance a razance pouličního bastarda, kterou v sobě prostě měl. Starostlivý,
loajální, pečlivý, ale nikdy to nepřehnal. Dokázal mu porozumět beze slov a
Marcus si po čase uvědomil, že by jen těžko hledal člověka, který by mu sedl
víc.
Trvalo mu to dva měsíce. Celé dva
měsíce, než si uvědomil, co k němu cítí. Bylo to o tolik jiné než cokoli,
co předtím zažil, a nebylo se ani čemu divit, protože ani neměl s kým. Přesto
i bez zkušeností ani na okamžik nezapochyboval o tom, že to tak má vypadat, a
že je konečně ve správném vztahu s tím pravým člověkem. Znělo mu to
samotnému až příliš sentimentálně, jak o tom tak přemýšlel, ale v tomhle
si nemohl pomoct. Také mu to nahlas nepřiznal hned; dlouho se bál, že Vin jeho
pocity neopětuje, nebo že to pro něj neznamená tolik, že je Marcus prostě jen
další etapou v jeho životě… Tenkrát o něm v podstatě vůbec nic
nevěděl, ani u něj netrávil moc času. Nechtěl být vlezlý, nechtěl se vtírat,
s tím si ale už tehdy nemusel dělat starosti – to ale samozřejmě zjistil
až později. Vlastně až po dalším měsíci, kdy se konečně odhodlal Vinovi
prozradit, co k němu cítí. Pamatoval si na ten okamžik, jako by to bylo
včera – leželi spolu na jeho posteli, a jemu to připadalo tak nějak nezvratné. Musel
to ze sebe dostat, nebylo zbytí. Hned potom toho zalitoval, nejradši by si
nafackoval, že se nechává takhle otevírat někomu, koho zná tak krátkou dobu,
jen pár měsíců. Nikdy ho nikdo nepoučil o tom, jak se to dělá správně, vlastně
nikdy nebyl zvyklý ukazovat city druhým, protože byly daleko víc zavrhovány,
než přijímány. A pak, po chvíli, kdy jediným jeho přáním bylo propadnout se
skrz postel do země a nikdy se už neobjevit, mu to vyznání Vin oplatil.
Nevěřil tomu. Ne, že by nevěřil
tomu člověku, kterého měl vedle sebe, k tomu neměl teoreticky a vlastně i
prakticky vzato žádný důvod. Ne, on jen nevěřil těm slovům, nevěřil, že by to
mohla být pravda, že by k němu někdo mohl cítit totéž. Nevěřil, že ho
neodmítne, jako to tehdy udělal Lucas, i když v tu chvíli už by to bylo
daleko bolestivější. Ačkoli těžko soudit, když ho odmítal Lucas, byl mnohem
mladší, naivnější a city si připouštěl jako samozřejmost. Čekal tenkrát, že ho
Lucas po tom coming outu políbí, řekne mu něco ve smyslu, že jen čekal, až se
odváží…, a ono se nic takového nestalo. Nechtělo se mu věřit, že by tentokrát,
v podstatě na druhý pokus, měl takové štěstí.
A teď to jeho štěstí patrně
sedělo doma a čekalo na něj. Na něj, který mu slíbil, že mu donese oběd, tak co
tady krucinál ještě dělá?! Toulá se po parku, jako by se nechumelilo, nadává
v myšlenkách na cizího Lucase a vůbec přitom nemyslí pozitivně, nepřemýšlí
o tom, že Lucase vůbec nemusí řešit, má přeci Vina. Tak je to, sežene oběd,
dorazí k němu a vypoví mu všechno, co mu Lucas řekl, i všechny nové dojmy,
které u něj pocítil. Společně ho pošlou do patřičných míst a pak… pak se uvidí.
Marcus se teď neubránil úculu.
Přešel park až na druhou stranu a
svezl se autobusem několik zastávek. Pak, stále s úsměvem na tváři,
zamířil pro dvě pizzy do nedaleké pizzerky. Popravdě řečeno měl po tom nepříjemném
koberečku hlad jako vlk, takže se na nic netěšil víc, než na Vinnyho pohodlný
gauč a jeho společnost.
A stejně bylo i to sychravé
počasí krásné…
Žádné komentáře:
Okomentovat