Martin

Poté, co mu Vin zachránil život tím, že ho odvezl z NYC.

12. 7. 2014

Z tmavého, prázdného podchodu to do té barabizny, v níž měl už dva dny své útočiště, nebylo daleko. Vlastně to nebylo ani kilometr; Martin byl rád, že ho jeho poslední zákazník nedotáhl nikam dál. Bylo to tak blízko, že cestou ani nečekal, že ho někdo zastaví.

Jeho nynější bydlení se od toho v New Yorku diametrálně lišilo. Kupodivu v tom baráku stále ještě tekla voda, i když jen studená a trubky byly prorezlé. To bylo ale společně s moly v jedné ze skříní všechno, co na tom obydlí bylo špatně; okna to mělo celá, neprofukovalo to tam jako v jeho úkrytu v New Yorku, dokonce to mělo i funkční, zatím nerozbité dveře. Skoro by ten dům považoval za obydlený, nebýt jednoho detailu, a sice toho, že byl ze všech stran kompletně zarostlý. Najít něco takového mu chvíli trvalo, samozřejmě, ale nakonec to stálo za to. Z druhého patra toho opuštěného baráku měl výhled na město. Připadalo mu daleko čistší, prostornější, zelenější než New York – ale to možná proto, že tady nebyl žádný Harlem, nebo ho tady aspoň nikde neviděl. V ulicích nebyl takový randál, Baltimore na něj vlastně už od začátku působilo jako velice klidné město.

Zákazníků nebylo mnoho, ale i přesto byla jeho současná situace lepší. Musel si sice přiznat, že za to z velké části může ten divný chlápek z New Yorku, co ho prostě jen tak dovezl až sem, aby mu zachránil život, ale to nebylo důležité. Za mnohem důležitější považoval, že nějaké ty peníze měl a kromě jídla si mohl dovolit koupit i novou košili. Tedy ne že by se chystal na ples, ale jednou za čas se to hodilo. Ta stará už se mu začínala trhat. Nechá si ji na zimu, bude pak moct mít dvě košile a bude mu tepleji.

Nešel tou zatraceně dlouhou ulicí ani pět minut, když se odněkud vynořil nablýskaný černý chevrolet. Vzhlédl a přejel ho pohledem; nešlo ho ignorovat, až příliš mu něco připomínal. Levačkou v kapse nahmatal papírek s telefonním číslem, které už dávno stejně znal zpaměti. Je to on? Ale co by tu dělal? Přimhouřil oči, aby na auto zaostřil. Ne, tohle nebylo ono… tohle bylo jiné auto, zcela jistě. Uklidnil se, zvolnil tempo své chůze a čekal, že kolem něj to černé fáro projede bez povšimnutí. Auto však zastavilo u chodníku… jen kousek od něj.

Pro jistotu se zastavil. Nechtěl dojít až k němu, nevěděl, kdo to je ani kam míří, bylo jistější přejít silnici a dělat, že tady vůbec není. Ulici lemovaly domy, jako obytné ovšem nevypadaly a on nechápal, co by tady mohl někdo s takovým autem chtít. Stejně to ale nebyla jeho věc, a tak se o to nezajímal. Místo toho se rozhlédl po silnici, aby mohl přejít.

„Hej!“ ozval se nějaký hlas zprava od něj – od toho auta – a zastavil ho. Martin se neochotně otočil. Třeba ten člověk bude něco chtít, možná je to dokonce potenciální další zákazník. A třeba se chce jen zeptat na cestu. Kdo ví. Ať tak nebo tak, moc dlouho se s ním vybavovat stejně nebude.

Trochu mu poklesla brada, když si po chvíli uvědomil, na koho se to vlastně dívá. Toho chlápka, opírajícího se zlehka paží o střechu auta, neznal a nebyl nijak podobný jeho samozvanému zachránci, zároveň ale nemohl vědět, jestli ho třeba nepřijel odkrouhnout někdo od Maria. Že by si někdo dal tu práci a vystopoval ho až sem? Jenže černý oblek s bílou košilí a černou kravatou mu tyhle domněnky jednoznačně vymazal z hlavy. Ani sám Mario nebyl tak teatrální, aby si přijel někoho odprásknout v obleku. Ostatně ten by v něm vypadal spíš směšně.

„Co chcete?“ houkl na chlápka zpátky a přeměřil si ho pohledem. Kromě toho auta, naleštěných černých bot a evidentně značkového obleku se také vyznačoval charismatickým vzhledem. Zkušenost Martina už dávno naučila, aby se od podobných typů držel dál.

„No klidně pojď blíž,“ vyzval ho muž a Martin z tónu jeho hlasu jasně poznal, že tomu muži připadají jeho obavy naprosto zbytečné. „Ty šlapeš tady pár ulic odsud, co?“

Takže zákazník. Martin vydechl a váhavým krokem se vydal blíž k němu. Třeba si za dnešek ještě něco vydělá. Jak se blížil, dokázal jeho rysy mnohem lépe rozeznat – muž vypadal tak na třicet, ani o den víc. Černé vlasy se mu vlnily vzadu k ramenům, vpředu je měl krátce střižené. Oči měl tmavé, Martin je na první pohled nerozeznal. Ten muž mohl být kdokoli, naprosto kdokoli… a on k němu jen tak jde, prostě proto, že mu to řekl. Musí být blázen, ale jemu na tom vlastně ani nesešlo; vždyť riskuje život dnes a denně. Měl z dosahu Maria, měl z dosahu toho divného zákazníka – nic víc nechtěl. Vlastně už ani neměl pořádně, jak žít; ten muž by si s ním mohl dělat cokoli a jemu by to bylo v podstatě jedno. Od chvíle, co ho „zachránce“ přivezl sem, se na život díval jinak. Sám si ho vzít neměl odvahu, ale neviděl žádný důvod, proč by se měl bránit, kdyby mu někdo šel po krku. Možná by názor změnil ve chvíli, kdy by měl v patách někoho od Maria, to ano. Ale to bylo spíš jen z principu – snažil se přeci utéct jemu, a nechat se zabít někým od něj by znamenalo, že prohrál. Být pod drnem rukou kohokoli jiného mu nepřipadalo tak strašné.

A protože ztráta života bylo vlastně to nejhorší, co se mu mohlo stát, protože nic horšího už si nedovedl představit, zamířily jeho nohy směrem k tomu chlápkovi v podstatě samy. Muž se nezdál jako někdo, kdo by ho chtěl zabít, zatím prostě jen čekal na odpověď.

„Jo,“ zamumlal Martin, když byl od něj už asi jen metr. Zíral na něj neutrálním, prázdným pohledem, ruce vražené v kapsách. „Jo, šlapu.“ Nebylo třeba říkat víc, ale on to stejně řekl. Nijak se mu to nepříčilo; byla to jednoduše pravda a on se tomu nebránil.

„Viděl jsem tě tam. Zaujal jsi mě.“ Mužův výraz se najednou změnil do zamyšlené masky.

Ta slova Martina zmátla. „Tak proč jste si neřekl tam?“ optal se zmateně. Najednou mu přišlo, že bude lepší být ve střehu. Dal svojí ostražitosti volný průchod a nechal ji promítnout i do svého hlasu.

„Protože jsem neměl v úmyslu si zaplatit děvku,“ usadil ho muž se stále stejným výrazem.

Martin o půl kroku ustoupil. Jeho podvědomí mělo pravdu; tady byla veškerá ostražitost na místě. Rozhodl se na to jít přímo, teď nebyla zrovna vhodná chvíle k tomu, aby obcházel kolem horké kaše, pak už by mohlo být pozdě. Ten, co ho zachránil, ho přece před takovými situacemi varoval, a nebyl jediný, zkušenost ho to už také dostatečně naučila. „Jste pasák?“

Úšklebek narušil mužovu bezchybnou zamyšlenou masku. „Ne, to nejsem.“ Doprovodil svá slova krátkým, tichým smíchem.

Martina to začínalo dopalovat. Co po něm tedy chce?! „Tak co jste?“ vyštěkl ostřeji, než měl v úmyslu, a sledoval chlápka před sebou přimhouřenýma očima. Nechtěl před ním ztratit kontrolu, ale už se stalo. Neměl rád napínání a neměl rád, když s ním zákazníci nejednali přímo. Když s ním kdokoli nejednal přímo, ať už šlo o zákazníka, nebo ne.

„Jsem tvůj zákazník. Netypický zákazník.“ Muž se odmlčel, aby svým slovům dodal váhu, a sáhl kamsi do kapsy saka. Martin jeho ruku podezíravě sledoval, muž však jen vytáhl cigaretu a zapalovač a nerušeně si zapálil. „Mám pro tebe obchod. Jsem ochoten zaplatit…, víc, než ti platí ostatní zákazníci. Ale neplatil bych penězi. Dal bych ti možnost trvalého bydlení, stravování a sehnal bych ti i nové oblečení.“

Martin podezíravě zvedl obočí. Netypický zákazník, vskutku, takového totiž ještě neměl. Asi mu unikala pointa.

„Jaký je háček?“ zeptal se opatrně.

„Háček?“ Muž pozvedl obočí daleko elegantněji, než on. Charismatický, vzhledově ne úplně k zahození, a nabízí mu něco takového, a pak se ještě zdvořile ptá, když nerozumí jeho otázce… nebo možná jenom předstírá, že nerozumí.

„Co po mně chcete?“ položil svou otázku tedy jasněji.

Mužova tvář se vyhladila, po předchozím zmatení v ní najednou nebylo ani stopy. „Myslím, že na to dokážeš přijít sám,“ pronesl s jistým důrazem, který Martin ještě od nikoho neslyšel, a odklepl popel z cigarety stranou. Nedíval se přitom na něj; sledoval ten popel. Evidentně natolik sebevědomý, že měl dojem, že mu od Martina nehrozí žádné nebezpečí. Tedy ne, že by hrozilo.

Nemusel nad tím nijak dlouho přemýšlet. „Vy chcete, abych vám dělal osobní děvku.“ Nebyla to otázka, ale nebylo to ani konstatování. Bylo to nevěřícné, možná až uražené ohrazení.

Podle té mlčenlivosti, kterou muž zachoval, a pohledu, jejž mu věnoval, Martinovi došlo, že se trefil přesně do černého. Stejně mu ale pořád něco nedocházelo.

„Proč zrovna já?“ odhodlal se zeptat. Zúžil oči ještě o půl milimetru.

„Protože vypadáš jako klaun,“ odfrkl muž ironicky s pohledem stranou. Pak se na něj podíval vážněji. „Protože jsi mě zaujal. Už jsem ti to říkal.“

Martin si pro sebe lehce zavrtěl hlavou – musel si ji nutně pročistit. Třeba se mu tohle jen zdá.

„No, moji cenu znáš. Já si tady musím vyřídit pár obchůzek… a ty buď můžeš jít, anebo tady zůstat a počkat na mě. Řekl bych, že mi to nebude trvat víc než půl hodiny.“ Zatímco ta slova pronášel, sledoval ho zkoumavým pohledem a dokuřoval cigaretu, kterou si zapálil. Jistě mu neunikla hra emocí a pocitů v Martinově tváři. Martin dal najevo jisté obavy, ale ty byly přerušeny vidinou záruky bydlení a těch věcí okolo.

Muž pokrčil rameny, hodil špačka na zem, zašlápl ho a vydal se po ulici směrem k jedné z kancelářských budov. „Rozhodnutí je na tobě,“ pronesl pak k Martinovi, když ho míjel, další pohled mu ovšem nevěnoval.

Martin se za ním chvíli díval a přebíral si všechna jeho slova v hlavě. Horečně uvažoval. Jestli ten muž lhal, tak ho možná zabije. Ale jestli nelhal, bude na tom líp, daleko líp, než kdyby vyloupil bankovní trezor. Sliboval mu bydlení, dostatek jídla a nějaké oblečení… Nakonec, neriskoval svůj život dnes a denně? Riskoval, tak proč si nezariskovat na trochu dlouhodobější období života? Neřekl mu, na jak dlouho ho chce, ale přinejmenším pár let by ho to bavit mohlo. Naprosto toho chlapa neznal, nevěděl, co může očekávat – ale jaká je pravděpodobnost, že zrovna na někoho takového narazí, na někoho, koho prý „zaujal“, a zaujal ho natolik, že si ho chce nechat jako domácí zvířátko?

Lehce se otřásl. Domácí zvířátko… Ten výraz se mu nelíbil, ale byl trefný. Aspoň mu tak připadal. Jenže domácí zvířátka bývají většinou v bezpečí… Tady na ulici mu hrozí denně nebezpečí, ať už od zákazníků samotných, nebo od pobudů či alkoholiků, kteří se prostě rozhodnou si povyrazit. Když půjde s neznámým člověkem neznámo kam, bude mu hrozit nebezpečí také. Na druhou stranu to ale vnímal jako nebezpečí mnohem menší, protože tohle byl jen jeden člověk. Buď to skončí hned, anebo to pravděpodobně ani skončit nechce, jen se prostě nudí a chce se zabavit. Jedno, nebo druhé, na kombinaci těch dvou možností ten člověk nevypadal.

Kolik času ještě má? Nenápadně se podíval směrem, kterým muž odešel, on ani nevěděl, kam. Chvíli byl v pokušení prostě odejít, ale pak si to zase rozmyslel. Nerozhodnost nad ním zase jednou zvítězila.

Nakonec věnoval pohled autu, povzdechl si a sedl si na obrubník vedle něj. Byl plně rozhodnutý na toho muže počkat, to ovšem ještě zdaleka neznamenalo, že jeho nabídku jen tak bez řečí přijme. Bude chtít znát jeho přesné podmínky a svoje práva.

Pro sebe se temně zachechtal. Svoje práva… Už uvažoval, jako by ho brali do vazby.

Zvedl hlavu a podíval se na nebe.
No, a v čem se to liší?