Brett: Psychologický profil

5. 9. 2016


Jeho sadismus se začal projevovat už v útlém dětství. Odmala ubližoval živým tvorům, od nejmenších k větším, začalo to trháním nožiček pavoukům a křidýlek létajícímu hmyzu, pokračoval s menšími obratlovci jako myši, potkani, ještěrky… Občas si zašel do obchodu se zvířaty pro laboratorní myš za pár pencí, aby ji mohl týrat. Ubližoval koťatům, štěňatům, zatoulaným psům, někdy se mu povedlo chytit i zajíce. Rád se díval na jejich bolest a utrpení, a do třinácti let mu to stačilo. Ve třinácti letech poprvé zabil člověka, když umlátil jakéhosi vandráka na venkově v okolí dědečkova domu. Po té zkušenosti už mu zvířecí utrpení nestačilo, což postupně zjišťoval během následujících asi deseti měsíců. Od čtrnácti let se přestal tolik zaměřovat na zvířata a přešel na lidi; v té době už se začínal věnovat psychologii, zjišťoval, jak se dá s lidmi psychicky manipulovat, začal si vytvářet sbírku nožů. Opatřil si boxer a další jednoduché zbraně přes známosti, s výrazem nevinného andílka mu spousta věcí prošla. Ke čtrnáctinám si nejlepší dárek nadělil sám – zaútočil na osamělého turistu v lese blízko Wickfordu, kterého brutálně umučil a zaonačil tak, aby to vypadalo, že na něj zaútočilo zvíře. Od té doby se občas sám potuloval po lesích a okrajích rodného města, občas donutil ke spolupráci i svého mladšího brášku Jaye.

Jeho vztah k mladšímu bratrovi byl vždycky majetnický, vlastnický. To dokazoval tvrdě a rád, kdykoli si na Jaye někdo něco dovolil; neměl problém oplácet ještě tvrdší mincí. Hodný na něj ale nikdy nebyl. Už jako malý měl pocit, že mu musí nahrazovat otce, a protože u dědečka i u matky viděl přísnou výchovu, neměl ani možnost být v tomto ohledu jiný. Už od svých deseti let se snažil vést brášku vcelku drsným způsobem k tomu, aby příliš nevěřil druhým, k tomu, aby byl „psychicky silný“, jak to sám nazýval – aby (hlavně na něj) nežaloval, aby považoval za správné všechno, co Brett řekne nebo udělá, později i k tomu, aby násilí nechápal jako špatnou věc, ale jako spravedlivou odplatu za nespravedlnost života. Mučení zvířat, které před bráškou předváděl, před ním obhajoval jako snahu o vypěstování psychické odolnosti, aby se bráškovi nehnusil pohled na krev a násilí. Postupně na něj vyvíjel psychický tlak, manipuloval s ním, přetvářel si ho k obrazu svému. Ve svých patnácti letech, poté, co se vyřádil na klukovi, který Jaye šikanoval ve škole, ho začal učit bránit se v šarvátkách, k čemuž (jako ke spoustě dalších věcí) zneužíval svého image hodného a ochranitelského staršího brášky. Obratem ho nechával seřezat maminkou či dědečkem za všechno, co udělal sám, a pokud je oba trestal děda se svým názorem kolektivní viny, šel mladšímu bratříčkovi ještě přidat. Pěstoval v něm pocit, že všechny průšvihy jsou jeho vina, a tento pocit úspěšně pěstoval i u matky. Všechno to propojoval psychickou manipulací tak, aby především před bráškou ze všeho vyšel jako ten nejspravedlivější, nebo se o to aspoň snažil. K vyřezání „my little brother“ ho také přesvědčil s pomocí psychické manipulace; sliby, že už v jeho očích bráška nikdy nebude slabý, že bude statečný kluk, když to vydrží bez hlesnutí, a utvrzení v tom, že to bude jasný, nezvratitelný důkaz jejich pevného vztahu a jeho bratrské lásky k němu, byly jen menšinou ze všech slov, která použil k jeho přesvědčení. Po vyřezání těch slov do Jayovy kůže jeho vlastnický pocit vůči němu ještě vzrostl. Bráška byl jen jeho, a on byl ochotný a schopný vyřídit každého, kdo se bude byť jen snažit to zpochybnit.

Jay je nejdůležitější osobou v jeho životě. Jeho výchova na něm zanechala stopy, které chtěl, a když mu Jay z vězení podstrčil dozorce, který mu ubližoval, potvrdilo se mu, že to došlo přesně tam, kam v průběhu celého jeho dětství směřoval, a to i když na něj od svých sedmnácti let neměl vliv (přestěhování na internát do Londýna, kde studoval stavební školu). Tak mstivý začal být právě díky bratrovi; nikdy mu nevadilo, když měl někdo spadeno na něj, sice si to s dotyčným vyřídil – a to vyřízení většinou končilo pro dotyčného smrtí –, nešel ovšem po odplatě tak zuřivě. Pokud někdo sáhl na Jaye, oplácel to buďto těmi nejkrutějšími způsoby, anebo oplatil „přesně tak, jak dotyčný ublížil Jayovi“, jen s daleko horšími následky.

Jayovi poskytl azyl, když ten se vrátil z vězení, ne proto, že by měl pocit, že by mu něco dlužil, ale jednak díky svému vlastnickému pocitu, jednak s manipulačními pohnutkami. Věděl, že když Jaye ochotně přijme, jejich vztah se ještě prohloubí a z Jayovy strany se vrátí do té bratrské oddanosti, která tam kdysi v dětství byla. Další důvod byl, že zhruba v té době se u něj začala rozvíjet silná posedlost kontrolou. Chtěl mít absolutní přehled o tom, co bráška po propuštění z vězení dělá, a dostalo se to až do takových rozměrů, že mu nabídl práci ve vlastní firmě, pod záminkou čiré laskavosti. Tušil, že jeho brášku se záznamem v rejstříku nikdo jen tak nezaměstná.

Že bude jeho stavební firma krycí firmou pro společnost, kterou spolu následně vybudovali a v níž měl Jay hlavní slovo, věděl už v době, kdy byl Jay ještě ve vězení. Sám vymyslel koncept firmy a způsob, jakým do ní bude jejich společnost zdánlivě nevinně zasahovat, a zbytek přenechal bráškovi. Tím se v něm snažil vypěstovat i pocit vděčnosti – nabídl mu krycí zázemí, post ctihodného občana i přes fakt, že si nějaké roky odseděl, a legální práci, která by ho samotná uživila a proti které nemohl nikdo nic říct, protože se do ní nic z toho, co se pohybovalo za hranicemi zákona, nemělo šanci promítnout. Využíval toho, že si poskytli službu navzájem. On poskytoval bezpečí a část výdělků stavební firmy a na oplátku bral procenta a oblíbenou práci z Jayovy společnosti.

Oblíbenou práci dělal někdy před Jayem, když se jednalo o výslech, někdy sám, když šlo pouze o likvidaci, a když dlouho nebylo co, našel si někoho sám. Nebral jenom ženské a děcka, příčilo se mu ubližovat jim, třebaže v dětství s mláďaty zvířat ani se samicemi neměl problém. Ženy a děti ale nebral ze zásady, přišlo mu, že nevydrží tolik, jako dospělý chlap. Ten pocit neměl opodstatnění a on si toho byl dobře vědom, že záleží spíš na konkrétním člověku, ale drželo se ho to jako stálé přesvědčení a on na tom nehodlal nic moc měnit.

Oběti, které si vybíral, když se chtěl pobavit mimo nějaké Jayovo přání o likvidaci, si vybíral téměř všechny podle téměř stejného schématu. Musel to být někdo, koho nebude nikdo postrádat, a jehož zmizení si nejlépe nikdo ani nevšimne. Bezdomovci, feťáci, šlapky… Tyhle skupiny se beztak od počátku věků prolínaly a on v tomhle velkém městě neměl sebemenší problém nějakou oběť najít. Bavil ho lov, bavil ho samotný proces mučení, samotná smrt oběti. Nebavilo ho ale to uklízet. Když to dělal pro Jaye, bráška vždycky sehnal někoho na úklid. Aspoň prvních pár let. Pak si začal hledat oběti na vlastní pěst tak často, že nakonec nějakou tu uklízečku potřeboval.

Před Sebastianem jich byla spousta. Spousta uklízeček na několik použití, několik týdnů. Jaye přestalo bavit shánět mu další a další. Jenže on byl Brett, jeho starší bráška, a jeho slovo mělo u mladšího brášky pořád ještě váhu. Rozhodl se, že nebude těmi mladými kluky tak plýtvat. Jenže to by ho nesměli nasírat pořád dokola, to by z nich nesměly být nakonec vcelku vhodné oběti, vyhovující tomu kritériu, že se po nich nakonec nebude nikdo shánět. Když došlo na nejhorší, objednal si člověka, který se tím živil – to ale udělal jen párkrát. Jednou, když likvidoval toho dozorce, který Jayovi ublížil, dávno před vznikem Jayovy nelegální obchodní společnosti. A pak, když přišlo na likvidaci jedné uklízečky a on ještě neměl v záloze další.

Pak dostal kluka, který se jmenoval Ben. Když Ben viděl znetvořená těla, důsledky toho, co s oběťmi jeho šéf provádí, začal se ho bát, stejně jako hromada dalších před ním i po něm. Bena se chtěl časem taky zbavit, jenže Ben ho nikdy nenaštval tak, aby to udělal. A když mu řekl, že si ho vyhlídl jeden z informátorů, který pracoval pro Jaye, aby mu dělal pobočníka, připadalo mu to sice jako velká ironie osudu, ale nechal ho jít. Věřil, že Ben ani necekne. Na to v něm až příliš zakořenil strach.

Po zkušenostech s pár dalšími, které zabil při prvním náznaku jakékoli neposlušnosti, se zařekl, že stanoví nějaká pevná pravidla. A tehdy přišel Sebastian.

Jeho Sebastian. Nedal by ho z ruky, ani by ho nepustil, kdyby chtěl odejít. Ne, že by měl toho kluka tak rád…, no, dobře, měl ho rád. Sám si to ale nikdy nechtěl přiznat, natož aby přiznával něco jemu.

Sebastian byl hrozně mladé ucho, když k němu přišel, když mu ho Jay dal. Byla to chvíle rezignace, kdy uklízečku nechtěl, protože tušil, že každá další ho něčím vytočí. Ten kluk ho zaujal už v první chvíli, kdy přišel do garáže; pozdravil, přelétl pohledem tu spoušť, kterou Brett napáchal, a neřekl ani popel. Dokonce ani nemrknul. Jen se zeptal, co může použít na likvidaci, a v rekordním čase s tím byl hotový. Pohyboval se trochu zrychleně, jak veverka na kokainu, ale oči byly čisté, toho si Brett dobře všiml. Bylo mu to divné jen do chvíle, než v Jayově kanclu zjistil, že Sebastian Rickworth má soudně nařízenou léčbu několika psychických poruch, z nichž jednou byla i hyperaktivita. Spojená se sadismem. To znamenalo, že kdyby se cokoli stalo, kdyby ho někdo odhalil… bylo by velmi jednoduché shodit to všechno na Sebastiana. To skýtalo jistou výhodu, a tak nakonec Sebastiana neodmítl a vzal ho s tím, že mu stanovil pravidla. Občas ho napadlo, že začíná vyměkávat. Jiná uklízečka ho jednou naštvala a byla mrtvá; Sebastianovi určil přesně daný počet chyb, kterých se může dopustit. Počet přesně daný délkou jeho levého ramene, kam ostřím svého nože zapisoval čárky. Fungovalo to – z poměrně nevycválaně vypadajícího kluka, který neměl za život jedinou autoritu, kterou by uznával, se stal jeho oddaný pejsek, který přiběhl na písknutí, ulovil mu oběť, připravil mu ji do garáže a pak to celé uklidil.

Manipuloval se Sebastianem podobně, jako kdysi se svým bráškou. Hrál si na zvráceného učitele, a Sebastian byl doopravdy učenlivým žáčkem. I když bral prášky, k čemuž ho Brett musel donutit zářezem do ramene a fackou, něco z té sadistické povahy v něm zůstávalo. Prášky to nedokázaly potlačit úplně, a toho Brett využíval. Zároveň také důsledně trestal každý Sebastianův omyl, takže z něj postupem času vychoval pozorného a pečlivého poskoka. Občas ho musel i trochu pochválit, aby si ho k sobě víc připoutal a zajistil si jeho loajalitu. To ho ovšem nic moc nestálo a bylo to efektivní – udělal tím ze Sebastiana člověka, který by proti němu jen sotva namířil zbraň. Nakonec ho, i když to původně neměl v úmyslu, vycepoval úplně stejně, jako jeho bráška vycepoval svého poskoka Caleba.

Za jednu ze svých chyb si Sebastian draze zaplatil sám. Tehdy, když se v garáži poleptal kyselinou, Brett nezaváhal a poskytl mu první pomoc. Zavolal doktora a sledoval, jak operuje přímo na místě. Sebastian mu byl užitečný, nemohl ho ztratit. Ten kluk si prostě nesměl dovolit umřít, což mu nezapomněl sdělit. Mohl se ovšem jen dohadovat, nakolik ho byl Sebastian v tu chvíli schopný vnímat. Až později, když ho měl v bezvědomí ve své posteli v domácí péči, s kterou doktor souhlasil jen velmi neochotně, si uvědomil, že jeho užitečnost nebyla jediným důvodem, proč se obtěžoval s jeho záchranou. Začal mít toho kluka rád. Ne jako brášku, jiným způsobem, ale podobně vlastnickým – Sebastian byl jeho. Nepatřil ani sobě samému. Ne, patřil jemu, Brettovi.

Ten nejdůležitější zlom nastal, když se na něj díval, Sebastian byl v nevědomí, ležel v jeho posteli… Tolik mu připomínal malého brášku, že se neudržel a bezděčně mu hrábl rukou do vlasů. Samotného ho to překvapilo, trochu šokovalo a trochu vyděsilo; nikdy předtím se k Sebastianovi vřele nechoval. Tenkrát, při tom prvním doteku Sebastianových vlasů, si uvědomil, že je sám. Ne úplně, samozřejmě. Měl brášku, měl firmu, měl Sebastiana. Ale neměl nikoho, o koho by se mohl starat, koho by mohl ochraňovat, komu by mohl být vzorem. Bráška už se o sebe uměl dávno postarat sám (však kdo by to věděl líp, než on, čí to asi byla zásluha?), a Sebastian v něm možná vzor viděl, ale to nebylo… neměl pro to výraz, nebylo to prostě ono. Sebastiana si prostě přivlastnil, bylo to násilné, zmanipulované a nebylo na tom nic přirozeného. A ten dotek Sebastianových vlasů, to byla první přirozená věc, kterou udělal, po tolika letech, že je snad už ani nespočítal. Naposledy se tak cítil někdy před Jayovým odchodem na internát, a slabý odvar toho pocitu se objevil ve chvíli, kdy pro brášku přišel k bráně vězení.

Sebastianovi nedal nic najevo. Zaprvé něco takového považoval za slabost, zadruhé to přece vůbec nebylo logické. Byl to Sebastian, jeho uklízečka, důležitostí mnohem níž, než jeho bráška. Ale i tak – dost důležitý na to, aby mu zachránil život. Pro nikoho jiného by nic podobného neudělal, kohokoli jiného by nechal umřít, jak správně poznamenal Jay. I ten si musel všimnout jednoho z těch letmých doteků, když ho Brett zavolal, aby mu mohl říct, co se stalo. Neuvědomoval si, proč ty doteky opakuje, proč mu hrabe do vlasů, ani proč to pokaždé – snad kromě toho prvního doteku – úmyslně udělal ve chvíli, kdy si byl jistý, že ho Sebastian vnímá, aspoň malou, nepatrnou částí vědomí. Bude o tom vědět, ale nejspíš si bude myslet, že se mu to jen zdálo, nebo že měl z bolesti halucinace. A nikdy se ho na to nezeptá.

Během let sledoval Sebastiana, jak se pod jeho vedením v roli zvráceného učitele postupně zlepšuje ve své práci, příliš improvizovat mu ale nedovoloval. Stále ho chtěl mít pod kontrolou, vědět, co dělá, a vědět, že to dělá na jeho příkaz. Volno mu spíš nařizoval, než schvaloval, k čemuž měl pádný důvod, protože Sebastian moc volna nevyžadoval. V prvních několika případech ho nechával hlídat, později od toho upustil, když začal být přesvědčený, že Sebastian neudělá nic bez jeho svolení. Čas od času projevil nějakou vlastní iniciativu a většinou za ni schytal zářez nebo jiný trest, například v té Gruzii, když mu přivezl jeho oblíbené nože. Jemu, posedlému kontrolou, se samozřejmě nelíbilo, že na jeho zbraně sahá bez výslovného svolení, když měl od první chvíle právě na tohle absolutní zákaz. Nikdy předtím ho neporušil, ale zjevně si vzal do hlavy, že tentokrát se iniciativě meze nekladou.

V tom se sice spálil, na druhou stranu byl jeho plán, jak dostat toho Gruzínce, účinný a dost nápaditý, nehodu nemohl nikdo vyvrátit a proti nim neexistoval jediný důkaz. Byla to první chvíle, kdy si připustil, že je na Sebastiana skutečně hrdý, a možná vůbec první, kdy se ta hrdost objevila. Nedal to na sobě znát, nechtěl, aby mu Sebastian usnul na vavřínech. Možná ani nechtěl, aby Sebastian věděl, jak moc ho potěšil. Pár měsíců nato přišla další iniciativa – opět se objevil Ben, který se tentokrát chtěl vetřít přímo pod jeho brášku. Unesl Caleba, a zatímco z něj v garáži lámali přiznání a důvody, proč to udělal, měl Sebastian nařízené volno. Během toho volna si bez výslovného svolení šéfa sám našel oběť, pohrál si a postaral se, aby se důkazy proti němu nikdy neobjevily. Takovou zuřivost, jakou to v Brettovi vyvolalo, když se to přímo od něj osobně dozvěděl, snad vůči němu ještě nepocítil. Nejen, že se Sebastianovi podařilo vymknout se veškeré kontrole, ale on ho za to ani nemohl ztrestat, protože Sebastianova (ač drzá) poznámka byla obdivuhodně trefná: ani mu to výslovně nezakázal.

Od té chvíle se jeho posedlost kontrolou ještě prohloubila, Sebastiana nechal hlídat a dal mu další pravidlo, a sice, že se bez jeho nařízení nesmí nijak podobně zabavit. Už v tu chvíli, navzdory vší té zuřivosti, myslel dopředu. Později mu tohle hraní dovolil s tím, že u toho on sám bude, a dosáhl kýženého efektu. Sebastian tak měl pocit, že je na něj jeho šéf hodný, a jemu to umožnilo ještě větší kontrolu nad ním. Tímhle si zajistil, že Sebastian to bez jeho dozoru neudělá, a ještě při tom bude mít pocit, že mu šéf blahosklonně odpustil.

Iluzi hodného šéfa v něm podporoval dál, teď už nebylo proč ze sebe dělat velkého děsivého nadřízeného. Čeho je schopný, to už Sebastian věděl, takže z něj postupně začal ždímat větší a větší loajalitu. Když ho pověřoval vymyšlením nehody, která by se mohla stát těm dozorcům, kteří ho zatkli pro podezření z únosu malého dítěte, o kterém Sebastian ani nevěděl, konečně mu vyjádřil uznání za dobrý plán v Gruzii a zároveň tím utrousil varování, aby ho ani nenapadlo ztratit úroveň. Reakce, kterou na to dostal, byla více než potěšující, opět mu dodala ujištění, že Sebastian je skutečně jeho.

Byl to skvělý pocit, na druhou stranu ho opět přivedl k té myšlence, že to není to přirozené „jeho“. Jak už si uvědomil dřív, tohle bylo zmanipulované a násilné, a on snad kvůli svému někdejšímu vztahu s bráškou toužil po nějakém podobném přirozeně majetnickém.

Třetí nejdůležitější osobou v jeho životě byla Nicole; žena, která vlastnila nějaká procenta z jeho firmy, příliš se ale v kancelářích nezdržovala. Začali spolu spát někdy krátce předtím, než s bráškou musel opustit Londýn kvůli příbuznému toho Gruzínce, který je chtěl vyštípat a urvat si moc v Londýně pro sebe. Později spolu začali i tak nějak neformálně chodit, ve firmě to však nikdy nedali najevo a Brett se nesvěřil ani Jayovi. Teprve v tom květnu, po vraždě těch policejních krys, přišel na řešení, které by mohlo fungovat. Nicole byla o patnáct let mladší než on a děti nechtěla; on však stál o syna. Potřeboval někoho, koho by mohl vychovávat a vést, kvůli komu by se mohl vrátit do role otce – skutečného otce, ne učitele ani nadřízeného. Myšlenka na syna mu dozrávala v hlavě už dlouho, jen se jí bránil a nechtěl si ji připustit, protože to prostě nešlo. Ovšem jeho koncept, že Nicole u patřičných úřadů uvede jeho jako otce a syna si nechá rok u sebe, načež si ho převezme on, se mu jevil jako přístupný. Doufal jen, že nebude nakonec vychovávat dceru, a pak samozřejmě také, že Nicole na to přistoupí. A nakonec přistoupila – musel jí slíbit pravidelné příspěvky a to, že bude dítě vychovávat bez matky, což jemu dokonale vyhovovalo. Nicole otěhotněla na začátku června.

Jayovi se svěřit nehodlal, naopak si to nechával jen pro sebe a Nicole požádal, aby neprozrazovala, kdo je otcem, zejména ne ve firmě. On zatím mohl pracovat na tom, co ho v tu chvíli zajímalo nejvíc – Sebastianova loajalita k němu. Nechal ho, aby si horšího z těch dvou policajtů užil sám, ač ho lákalo vyřídit je oba. Sebastian je jeho a nechmatá se na něj, chtěl jim to vysvětlit oběma osobně, nakonec se však spokojil jen s jedním, uznal Sebastianovi právo na osobní odplatu. Několik týdnů poté mu dal dárek, který sice se slovy o malé pozornosti uvedl Sebastiana do rozpaků, ovšem svému účelu to posloužilo. Nepochybně tím gestem ještě víc prohloubil jeho oddanost.

Další věcí, která pro něj teď byla důležitá, byl Angieho kurz. Sebastianovi to podal jako svou dvoutýdenní dovolenou, nechtěl ho ovšem nechat zahálet. Bál se, že by se mohl vrátit k nekontrolovanému hraní si, a tak jeho dohledem pověřil Jaye. Posloužilo mu to zároveň jako návrat do kruté reality pro Sebastiana; věděl, jaké pocity vůči jeho bráškovi má, a to se mu hodilo do krámu. Už delší dobu si hrál na hodného strýčka Bretta, domníval se, že od posledního zářezu uplynulo i několik měsíců. Nebylo potřeba přidávat další, Sebastian šlapal jako hodinky, potřeboval ho ale opět nenápadně přitáhnout, aniž by měl Sebastian pocit, že ho nějakým způsobem omezuje bezdůvodně. Nesměl mu křivdit, a dával si na to veliký pozor, protože pak by před Sebastianem klesl, a strach by sice zůstal, ale jeho loajalitu by si zpět získával dost těžce. Potřeboval, aby stoprocentně fungovalo obojí.

O svých pohnutkách, proč se vlastně rozhodl podstoupit Angieho kurz, Jayovi neřekl. Ty důvody vlastně nebyly ani ucelené myšlenky – spíš vládl pocit, že by tím projít měl, že by se měl opět otestovat a ujistit, že je stále ještě schopný odolávat fyzickému i psychickému nátlaku. Ač to pro něj nebylo ani tolik důležité jako pro Jaye, protože on měl krycí jméno Sebastian, potřeboval si to ověřit, i kdyby už jen proto, aby o sobě věděl sám, co vydrží. Byl přesvědčený, že by vydržel i víc, než ty dva týdny, jenže Sebastiana na tak dlouhou dobu pustit z dohledu nemohl. Jay by pro něj ani tolik úkolů na zabavení na delší dobu neměl. Bezpochyby to byl ten nejlepší člověk, kterému svou pravou ruku mohl svěřit, i tak si to ale pojistil u Sebastiana příkazem nenaštvat Jaye, jinak že si to s ním vyřídí i sám. To ostatně muselo být Sebastianovi jasné, ovšem on byl toho názoru, že to musí slyšet.